První kniha Kam letí nebe vyšla Ivanu Wernischovi před třiapadesáti lety, ta doposud poslední, nazvaná Nikam, před čtyřmi. Letos nakladatelství Druhé město připravilo autorovu novinku S brokovnicí pod kabátem.
Prohlásímeli Ivana Wernische za básníka, cosi se vzpírá. Přesto tak bývá nejčastěji označován – s největší pravděpodobností proto, že nikdo zatím na nic lepšího nepřišel. A není to snadná věc. Nakonec lze dojít nanejvýš k tomu, že Ivan Wernisch je prostě Ivan Wernisch. Tím je řečeno vše a zároveň nic. Vše pro zasvěcené a nic pro nevědoucí. Pravda je nejspíš taková, že označení básník vyznívá ve spojení s Wernischem z možného výběru asi nejméně nepatřičně.
Cesta vede jen kupředu
S brokovnicí pod kabátem je svou formou po dvou předchozích, v autorově bibliografii poněkud vybočujících knihách, do jisté míry návratem k jeho dřívější tvorbě. Ovšem návratem čistě wernischovským, neboť „cesta vede jen kupředu. Obrátíš se a vidíš, že za tebou je neznámá nová krajina. Když půjdeš nazpět, bude to zase vpřed.“
S formátem mikrorománů, to jest povídkových textů ořezaných až na minimum nutné k zachování narativní funkce, jejž Wernisch uplatnil v Kominických lodích (2009) a částečně i v Nikam (2010), se v nové knize nesetkáme. Ta svou skladbou odkazuje spíše ke starším pracím jako Růžovejch květů sladká vůně (2002) nebo Hlava na stole (2005) a najdeme zde různorodou směsici textů pro autora typických: příběhy, básně, vzpomínky, sny, výjevy z periferie, citáty, dialogy a rovněž jedno drama.
Wernischovy kulisy se vždy vyznačovaly podmanivou surreálností a bylo docela dobře možné vystačit si jen s nimi. V poslední době se zdá, že se tvůrce obrací více do sebe a kulisy, jimž dříve věnoval tolik péče, jako by pro něho přestávaly být důležité. Důraz se přesouvá k tomu, co je za nimi.
Mlitva skoročena
Útvarem v podobném rozsahu u Wernische dosud neviděným je třídílná epická miniatura Mlátva. Ačkoli důvěrně známých slov tu lze nalézt pomálu, překvapivě nedochází, jak by se dalo očekávat, ke konstatování, že text je nesrozumitelný, a k následné rezignaci na další četbu. Místo toho se stane něco jiného: čtecí autopilot v mozku po několika větách přestane fungovat, a tak nezbývá než začít číst poctivě, písmenko po písmenku, jako ještě předtím, než jsme se naučili místo čtení jen mechanicky skenovat slova. Překvapivé staronové uvědomění, že slovo není jen pouhým nosičem významu, ale svébytnou entitou, která žije svým vlastním životem. Hra, nad níž lze buď mávnout rukou, anebo na ni přistoupit a hrát si.
Tato zvláštní hříčka jako by mimoděk poodhalovala mechanismus Wernischovy poetiky: to podstatné se zde neodehrává za slovy nebo mezi řádky, ale někde úplně jinde – v paralelní dimenzi, k níž jsou texty vstupním šémem.
Wernischova poezie však není natolik odtržená od reality, jak by se mohlo zdát. Je tomu spíše naopak, jen se vztahuje k realitě hlubší, archetypální. Proniká vším nepodstatným a povrchním až k samé esenci skutečnosti. Nehodnotí, a proto nic neskrývá. Ukazuje prostě věci takové, jaké jsou. „Netrvám na ničem. Chceš, aby už byl večer? Dobrá, je tedy večer, v lampě na verandě hoří/ knot. U lampy někdo sedí a dívá se k tobě./ Vidíš ozářený obličej: je to žena, je to muž?/ Je to smutné? Není? To nechám na tobě.“
Až se nabízí, že je vlastně vcelku nedůležité, o čem píše nebo jaká slova použije, ale že stejně jako u starých mistrů zde hraje stěžejní roli práce se světlem. Z Wernischových textů jako by prozařovalo světlo ne nepodobné tomu, v němž se ocitají vynořivší se vzpomínky. Vzpomínky, v kterých se i věci zcela běžné pojednou zjevují v novém světle a působí magicky.
Vidět mnohé, nebo nic
Otevření knihy rovná se otevření dveří a první slovo vstupu. Vstupu do jiného světa. A svět, který autor předkládá, není lecjaký. Je to svět bizarní, fascinující, nepochopitelný, a přitom důvěrně známý. Do knih Ivana Wernische se vstupuje s očekáváním, údivem a nikoli bez obav. Jeho obyčejnost je okouzlující a absurdita smysluplná. Skutečnost se zdá tak opravdová, až je k neuvěření.
Jisté úskalí tkví v tom, že návštěvník očekávající oddychovou prohlídku podivného sídla s průvodcem, který jej bezpečně provede po trase ohraničené šňůrami a upozorní na bezvýznamné zajímavosti, může být nemile překvapen. Průvodcem si zde je totiž každý sám, a kam vstoupí a kudy se budou jeho kroky ubírat, je rovněž jen a jen na něm. A možné je cokoli: vidět mnohé, nebo nic a vrátit se jiný/stejný do jiného/stejného světa.
Autor demonstruje skutečnou magii, byť se tváří jako eskamotér předvádějící laciné triky. Čtenář se pohybuje po escherovském schodišti a ve chvíli, kdy se zdá, že dochází k cíli, stojí udiveně zase na začátku. Jde o hru Wernischovi vlastní, hru s velmi praktickým vedlejším efektem (nikoli účelem): spolehlivě odradí ty, jejichž zájem není opravdový. Ti se budou ještě nějaký čas opodál vztekat a provolávat na básníkovu adresu cosi o podvodnících. Ale to už je zase jiný příběh.
Autor je publicista.
Ivan Wernisch: S brokovnicí pod kabátem. Druhé město, Brno 2014, 140 stran.