Poslední zpráva, která o vás – spisovateli Jean-Philippu Toussaintovi – proběhla tiskem, se týkala zařazení vašeho jména do nejnovějšího, aktualizovaného vydání encyklopedie Larousse. Vnímáte takové uznání i mimo svět literatury jako osobní úspěch?
Ano, dostat se do malého vydání Larousse, to člověka pobaví. Malý Larousse je ve Francii nejznámější slovník. Vyfotografoval jsem se, jak si v černých brýlích pročítám své heslo – doufám, že je to dostatečně rokenrolové... Protože jinak to heslo zní poměrně vážně: Toussaint (Jean-Philippe), Bruxelles 1957, belgický, francouzsky píšící spisovatel. Navazuje na nový román, ve svých dílech s minimalistickými zápletkami popisuje snivé postavy s podivínskými vztahy ke světu (Koupelna, 1985; Pan, 1986; Televize, 1997; Utíkat, 2005).
Před rokem jste za román Utíkat (Fuir) získal ocenění Prix Médicis. Ovšem už dříve jste byl za předchozí knihy nominován i na jiné literární ceny...
Už dvacet let se pravidelně objevuji v seznamech nominací na literární ceny, ale tahle byla první, kterou jsem dostal. Už jsem si na to dávno zvykl, říkal jsem si, že oceněné jsou zkrátka pokaždé knihy, které se líbí většině poroty. A že je možná lepší dokázat chytit za srdce menšinu než být studeně odhlasován kompromisem většiny.
Dá se říct, že cena přišla v pravou chvíli?
Jistě – ale pravá chvíle je přece vždycky! Kdybych dostal cenu za román Koupelna anebo za Televizi, určitě by to taky byla ta pravá chvíle. Líbí se mi, že jsem ocenění získal přesně dvacet let poté, co vyšla má prvotina, Koupelna. Navíc romány Utíkat a Milovat se tvoří vlastně začátek jistého cyklu. A i kdyby se díky ceně prodala jediná kniha navíc, pokud autora v této souvislosti objeví čtenářská veřejnost, pak to je skutečně úspěch.
Ocenění může sice zvýšit prodej nebo vzbudit zájem o vaše dílo i v zahraničí – ale má takový „štempl“, že jste „nejlepší nebo aspoň hodně dobrý“ spisovatel, nějaký dopad na vaši tvorbu? Dává vám větší klid, jistotu, odvahu, elán?
Pochybuji, že by literární ceny dokázaly „prodat“ knihu do zahraničí; hlavní plus francouzských cen je zvýšení prodejnosti ve Francii (a skutečně funguje, románu Utíkat se prodalo sto tisíc výtisků, což je v případě mých knih spíš nezvyklé). Literární ceny samozřejmě občas mívají i škodlivý vliv na další práci spisovatelů. Jenomže co se dá dělat, jednou je tu máme, musíme s nimi tedy žít. Odmítnout cenu mi přijde trochu absurdní.
Mezi vašimi nedávnými úspěchy je třeba také zmínit, že jste se podílel na posledním norském vydání díla Samuela Becketta. Můžete vysvětlit, proč Beckett v Norsku a proč právě s předmluvou jistého Francouze, či vlastně Belgičana?
Před několika lety požádalo jedno velké norské nakladatelství sto spisovatelů z padesáti čtyř zemí světa, aby sepsali deset knih, které považují za nejlepší díla na světě. Uvedl jsem Pascalovy Myšlenky, Zločin a trest od Dostojevského a zmínil jsem také tři knihy Beckettovy: Molloy, Malone umírá a Nepojmenovatelný. Když potom v Norsku začali s vydáváním knih podle takto sestaveného žebříčku, požádali mě, abych k jednomu z vybraných děl napsal úvod. Podobně první kniha z této ediční řady, Don Quijote, je představena esejem od Bena Okriho, druhá, Paní Bovaryová, začíná úvodním slovem A. S. Byattové. Nadine Gordimerová napsala text pro Svět se rozpadá Chinuy Achebeho, John le Carré pro Sto roků samoty Gabriela Garcíi Márqueze, José Saramago pro Knihu neklidu Fernanda Pessoy. Mně se dostalo té cti – a nesnadného úkolu – že jsem byl pověřen představením Beckettovy trilogie. Jsem na to pyšný a trochu mě to i dojímá, protože Beckett je spisovatel, který pro mě vždycky moc znamenal.
Vaše filmová kariéra už je uzavřena? Nemáte žádné nové projekty, nemáte chuť třeba převést na filmové plátno aspoň poslední dva romány, které mají tak vizuální charakter?
Loni jsem ve spolupráci s Pascalem Augerem natočil v Japonsku video podle Milovat se. V tuto chvíli je však mou prioritou literatura. Romány Utíkat a Milovat se jsou pro mne nová literární záležitost, běh na dlouhou trať. Čím víc píšu, tím víc přicházím literatuře na chuť...
U nás vyšlo v překladu už několik vašich knih – jste tu známý jako spisovatel. Menší počet zasvěcených možná zná vaše filmy, které jsou dostupné v mediatéce Francouzského institutu v Praze. Nevíme ale nic o vašich výstavách. Je Toussaint-umělec tím, který se objeví, když má Toussaint-spisovatel v danou chvíli už odpracováno? Je pro vás fotografování odpočinkovou záležitostí, činností vykonávanou výhradně pro zábavu, anebo ji berete stejně vážně jako tvorbu literární?
K fotografování přistupuji určitě stejně vážně, ale věnuji mu mnohem méně času; také není tak vyčerpávající jako psaní.
V roce 2005 jste kromě románu Utíkat vydal – v Itálii – sbírku textů Mé pracovny, která obsahuje texty, fotografie a kresby. Proč italské vydání – utíkáte snad před Francií?
Před Francií neutíkám, jsem otevřený celému světu. V tomto případě jde o jedinečnou a zcela novou zkušenost. Jedno malé nakladatelství z Benátek, Amos Edizioni, jehož ředitel je známý Roberta Ferrucciho, mého italského překladatele, mi dalo volnou ruku, abych připravil knížku s doprovodem fotografií a kreseb, a já jsem tak mohl uskutečnit projekt, který jsem už dlouho nosil v hlavě, totiž udělat takový soupis všech svých pracoven, v nichž jsem kdy v životě psal.