Autorská animace je elitářská

Animovaný film bývá často neprávem spojován výhradně s dětským publikem. Obzvláště u nás, kde je silná tradice televizních večerníčků pro nejmenší děti, je tento pohled velmi obvyklý…

Mohu vás upozornit, že Česká republika je po celém světě vychvalována jako země, která má právě tvorbu pro dospělé na velmi vysoké úrovni.

Český, respektive československý animovaný film má bohatou tradici, kterou zmiňujete i ve vaší knize Cartoons: One Hundred Years of Cinema Animation. Jaké je ale mezinárodní povědomí o současné české animaci nyní? Myslíte si, že můžeme najít něco specifického v domácí animované tvorbě?

Mezinárodní povědomí o současné animaci ovlivňuje jednoduchý faktor: kolik českých filmů lze vidět na mezinárodních festivalech. Obecně řečeno, mnoho ne. A ona „českost“? Ta je jasně a silně přítomná téměř všude. „Českostí“ mám na mysli především ten typicky cynický a zároveň něžný pohled na člověka a jeho životní úděl.

Kdybyste měl sestavit reprezentativní DVD české tvorby, zařadil byste do něj i nějaký titul z posledních let?

Zařadil bych tam například filmy Michaely Pavlátové, Jana Baleje, Aurela Klimta, Pavla Koutského, Jiřího Barty a samozřejmě Jana Švankmajera. Další skvělí autoři jako Vladimír Jiránek nebo Adolf Born jsou o něco starší a v posledních letech již moc netvoří.

Máte nějaký oblíbený český animovaný film nebo autora?

Mám velmi rád Jiřího Brdečku.

Tuzemský distribuční systém bohužel nabízí českému publiku – až na pár výjimek – především celovečerní animované filmy, které svou kvalitou často zaostávají za původní krátkometrážní autorskou tvorbou. Vy jste během své kariéry spolupracoval s mnoha kulturními institucemi po celém světě. Mohl byste doporučit nějaký klíč, jak dostat krátké animované filmy k co nejširšímu publiku?

Distribuce původní autorské krátkometrážní tvorby neexistuje nikde na světě. Jediný způsob, jak dostat tyto filmy k publiku, je promítat je na mezinárodních festivalech.

V současnosti můžete u nás zhlédnout krátké animované filmy jen na dvou festivalech, a to na AniFestu v Třeboni (a letos i v Teplicích) a na olomouckém PAFu. Na ně ale většinou jezdí stále titíž diváci. Nemůže tato izolovanost animovanému filmu ublížit? Jaký je váš pohled například na animované programové sekce na klasických hraných festivalech?

Příznivci autorských animovaných filmů tvoří, po pravdě řečeno, velmi malou skupinu, podobně jako příznivci poezie či komorní hudby. Autorská animace je svou podstatou elitářská. Proto není překvapivé, že se animovaných festivalů účastní jen úzká skupina lidí. Jediný způsob, jak ji rozšířit, je zapojit mladé lidi, především studenty. Já osobně jsem proti myšlence začleňovat animovaná programová pásma do klasických filmových festivalů. Nikdy to nakonec nefungovalo. Diváci, kteří mají rádi hraný film, totiž většinou nemají rádi animaci, takže takováto pásma se okamžitě stejně dostávají do izolace.

V podobném postavení na okraji jako animovaná tvorba se ocitá i teorie animovaného filmu – animation studies –, která se výrazněji prosadila až během posledních třiceti let. V čem spatřujete hlavní smysl a přínos tohoto nového filmovědného oboru?

Pod termín animation studies bychom měli zahrnout historii, kritiku, teorii, technologii, psychologii, antropologii, ekonomii, sociologii, religionistiku a mnoho dalších oborů, které akademici na animaci aplikují. V současnosti nemá žádná univerzita na světě katedru animovaných studií. Obor stále zůstává na okraji, bez ohledu na snahu, studie, výzkumy a publikace asi tuctu lidí rozptýlených po celém světě. Jde o samostatnou disciplínu, avšak stále nerozvinutou. Většina lidí, kteří pojmou něco, co nazývají animovaná studia, do svého vlastního oboru, často ani neví, co animace je, a jen dělají zmatek v obou disciplínách.

V posledních letech vzniklo mnoho animovaných dokumentů. Existuje dokonce úspěšný festival v Lipsku zaměřený na tento žánr. Proč je animovaný dokument tak populární? Co může přinést oproti dokumentu klasickému?

Na první pohled tvoří animace a dokumentární film zdánlivé oxymóron, jelikož dokumentární film je navýsost „realistický“. Jenomže animace je sama o sobě realističtější než fotorealismus. Dokumentární film není zpravodajství či filmová žurnalistika. Je to kinematografický esej. Například americká filmařka Sheila Sofianová zdokumentovala krutosti bosenské války za pomoci animace a ukázalo se, že nemohla použít lepšího jazyka.

Jak byste popsal základní specifika či výhody animace v porovnání s hranou tvorbou?

Nijak. Jsou to dva zcela odlišné způsoby vyjádření. Jako třeba socha a malba. Animaci můžeme chápat jako sestru hraného filmu. Možná mají společné příjmení, ale stále jsou to dva naprosto odlišní lidé.

Už při listování katalogem AniFestu je vidět, že ve srovnání s hraným filmem se do animované tvorby zapojuje větší procento žen; podobně je tomu i v České republice. Co může být podle vás příčinou?

Myslím, že nejlepším obdobím pro autorky animovaných filmů byl konec sedmdesátých let, kdy jejich filmy tvořily zhruba čtyřicet procent v soutěžních programech mezinárodních festivalů. Třeba ženy zajímá zkoumání lidské duše víc než muže. Nebo možná nerady krotí velký a nedisciplinovaný tým, nutný k tvorbě hraného filmu…

V předmluvě ke své knize jste uvedl, že první století animace je již uzavřeným obdobím. Co si myslíte, že čeká na animovaný film v tom stoletím druhém?

Kdybych věděl, co nám budoucnost přinese, spíš než do Třeboně bych si jel zahrát ruletu do Monte Carla.