Režisér Tomáš Hodan hovoří o svém prvním dokumentárním filmu Půl čtvrté, který se zaměřuje na životy několika lidí žijících v hornaté oblasti Zakarpatské Ukrajiny a tento týden má premiéru v českých kinech.
Z dokumentu Půl čtvrté je patrné, že jeho hlavní hrdina Dima s vámi ochotně spolupracuje, bylo ale nějaké téma, o kterém se nechtěl bavit?
Vzhledem k tomu, že jsme se bavili o obecných věcech, byl ochotný mluvit o všem, ale když jsme mu teď film pouštěli, prohlásil, že by nás za komunismu zavřeli za to, že ukazujeme místní podniky v dezolátním stavu. Některým tématům jsme se vyhýbali záměrně. Hodně lidí nám říkalo, že jim ve filmu chybí náboženství. Nebylo to však proto, že by Dima nechtěl; ten by o Bibli mluvil klidně od rána do večera.
Mně tam naopak trochu chyběla politika. Z lidí v dokumentu je cítit nostalgii po dobách Sovětského svazu…
Nechtěli jsme dělat cestopisný, politický nebo sociální dokument a nechtěli jsme ani řešit žádný aktuální společenský problém. Chtěli jsme natočit snímek o lidech, kteří někde žijí a mají osobitý přístup k životu. Nakonec vznikl film o chlapovi, který je spokojený s tím, co má. Zakarpatí bylo za komunismu a vlastně je do dneška nestrategické místo, kde je nanejvýš les, takže to tam stále vypadá hezky. Nikdy tam totiž nezasáhla ruka komunistické architektury. Je tu pár kolchozů, ale jinak jsou na kopcích staré roubenky – jen mají plechovou střechu. U nás někteří lidé říkají, že se za komunismu měli lépe, ale na Zakarpatské Ukrajině se opravdu měli lépe, i proto, že na ně nedopadala politická tíže. Nikdo jim nepálil knihovny, protože doma žádné nemají. Jde jim o to vypěstovat a podojit. Dima krávu za komunismu neměl. Chodil si mléko kupovat do krámu, měl pravidelně placenou práci, nemusel mít pole, protože brambory si koupil. Teď říká: „já vím, že se nemohlo cestovat, ale já teď taky necestuju“.
To, že vznikl film o lidech, kteří dokážou být šťastní i bez peněz, byl původní koncept?
Původní nápad vycházel z toho, že známe Ukrajinu, známe Dimu a líbí se nám tam, a připadalo nám, že je to silné téma, které je zábavné, ale i vážné. Takže jsme chtěli natočit film o konkrétním člověku v konkrétním prostředí s konkrétními životními situacemi, a pak jsme začali hledat téma filmu. Nakonec jsme dospěli k tomu, že tématem je šťastný a spokojený život ve skromnosti v kontrastu s materiálním zajištěním.
S jakým pocitem by tedy měl člověk odcházet z kina?
S pocitem, že viděl něco hezkého, což třeba ani od tohoto filmu nečekal, a zároveň by se měl zamyslet sám nad sebou, zda jeho stresy a to, v čem žijeme, není trochu zbytečné. Ve filmu uvidí lidi, kteří dokážou žít bez neustálého stresu, a přitom řeší zásadní věci – shoří dům, pojde kráva, neprší a nebudou brambory…
…nebo pochovají babičku do jiného hrobu.
Celým filmem vlastně prostupuje bastl. Všechno, co mají, je vykutěné, a člověk neví, kdy něco spadne, od elektrického vedení po poslední cestu člověka, protože ani ta nemůže proběhnout bez problému.
Název se vztahuje k jednomu rozhovoru ve filmu, má ale ještě nějaký jiný význam?
Náš film je o relativitě času, což může znít filosoficky, ale vztahuje se to k dokumentu tím, že lidé tu jsou šťastní a přitom se za ničím se nehoní. Pro ně hodina nic neznamená, ale jak Dima říká, nastala doba, kdy nepotřebují hodinky, protože půlhodina nebo hodina je jedno. Zatímco my se honíme po minutách, tak u nich zapadne slunce, je tma a nedá se nic dělat.
Není na Ukrajině pro cizince nebezpečno?
Samozřejmě, že musíte počítat s tím, že je to trochu východ, což poznáte už na hranicích, když vám celník vysype celý batoh a pak se vás ptá, co tam jedete dělat. Člověk musí být na východě trochu opatrnější, ale já jsem byl na Ukrajině asi desetkrát a nic se mi nestalo, a pak jsem odjel do Londýna a hned mi ukradli batoh.
Studoval jste Zlínskou filmovou školu; jak si vede ve srovnání s FAMU nebo Pískem?
FAMU bude vždy číslo jedna, což je dané jejím zázemím a tím, že je v hlavním městě a má tradici. Nicméně šla v poslední době hodně dolů, což je vidět zvlášť ve srovnání s filmy, které se tu natáčely třeba před šesti lety. Zlínská škola je momentálně naopak na vzestupu, začíná se specializovat na animovaný film, což vychází z tradice Hermíny Týrlové a Karla Zemana. Navíc má dobré ateliéry i lidi, kteří mohou animaci učit. Písek se trochu snaží konkurovat Praze a funguje spíše jako přípravka pro FAMU.
A jaký máte vztah k Mezinárodnímu festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě?
K tomu bych se raději nevyjadřoval, protože nám teď dali takovou dardu, když nás tam s naším filmem nevzali – což ale říká více o nich než o nás. Je to takové hloupé gesto, aby nebylo vidět, že filmy točí i někdo jiný než ten, kdo studoval FAMU. Ale mně nepřipadá, že kvůli tomu, abych mohl točit filmy, musím s famáky chodit do stejných kaváren.