České obce, silnice i kdejaký kandelábr jsou zaplaveny předvolebními slogany. Plakáty a billboardy výrazných barev na nás opět mluví nechtěnou sémantikou: totiž trapným kontrastem mezi plakátově jasnými barvami a bezbarvým, nevýrazným, obsahově chudým a myšlenkově mdlým sdělením. Zatímco vizualita volá, jásá a křičí, dožadujíc se naší pozornosti, textualita nám cosi neurčitého našeptává hlasem chabým a fádním: hlasem toho, kdo kromě nekonkrétních obecností nemá vlastně co říci. I uchýlí se raději k nabubřelým abstraktům, namnoze již použitým, obnošeným, a přece znovu bezostyšně recyklovaným: „Jistoty a prosperita.“ „Osvědčená jistota.“ „Čas změn.“ „Konec starých časů.“
Jen tu a tam probleskne tou sémantickou šedí náznak humoru: „Přinášíme Vám dobrou správu.“ Pokud slogan domyslíme až k jeho biblickým počátkům – vždyť dobrá zpráva, eu--angelion, je vlastně český výraz pro evangelium, může nás na chvíli polekat zpupná domýšlivost strany, která by si osobovala právo vydávat svůj program (byť jen narážkou) za cosi svrchovaně posvátného: bůh nás chraň před pýchou jakékoli partaje, která si tohle o sobě byť jen vzdáleně pomyslí! Než sociolingvistický náhled na věc naši obavu v mžiku rozptýlí: jde přece o billboard pro nejširší publikum, a není zrovna pravděpodobné, že většina lidí, kteří kolem něho přefrčí autem, bude o něm přemýšlet do takové hloubky: zbude tedy celkem nevinný slovní žertík založený na homofonii „zprávy“ a „správy“. Nezamýšlené poselství: bude správa města nebo státu ovládaného takhle se inzerující stranou mít v sobě cosi neodolatelně žertovného?
Tatáž strana si na slovní hříčky potrpí, vždyť na jiném plakátu občany nabádá: „Volte 7 na Praze 7.“ Nic proti slovním hříčkám; potíž je jen v tom, jsou-li ze všech ostatních hledisek bezobsažné a dokonale prázdné. Vyprázdněnost tohoto hesla nejlépe vynikne, domyslíme-li jeho logiku ad absurdum. Vždyť třeba v Praze by ho mohla bez větší újmy použít celá řada našich partají současně: strana s volebním číslem 1 by pak vyzývala: „Volte 1 na Praze 1“ a tak dál. Představte si, jak by bylo naše hlavní město pestré a jako celek téměř neovladatelné, kdyby občané vzali tuhle věc doopravdy a v každé městské části by zvítězila ona billboardem propagovaná idea kolektivního numerického narcismu. Absurdní představa? O nic méně absurdní než přemlouvat Pražana ze sedmičky, aby volil zrovna číslo sedm. Humor je dobré koření – ale slabý program.
Ovšem není to jen více či méně zdařilá snaha o humor, co tu a tam prolamuje všudypřítomnou bezbarvou abstraktnost slibovaných časů změny a světlých zítřků. Některá hesla jsou přece jen konkrétnější: „Rychlé a pohodlné spojení po Praze městským vlakem.“ „Obnovíme lesopark Cibulka.“ „Levná MHD.“ I zde lze věcně namítat: dobrá, ale jakým způsobem toho dosáhnete a z jakých prostředků se to bude financovat? Nicméně už jen sama skutečnost, že tato hesla nejsou zavěšena kdesi vysoko v neurčitém pojmovém abstraktnu, v jakémsi ideálním nebi samých dokonalých a čistých úmyslů, nýbrž vztahují se k něčemu konkrétnímu zde na zemi, v této obci a na tomto místě, je docela povzbudivá. V poetice stranických sloganů přitom existuje zajímavá zákonitost. Není sice statisticky přesně doložená; přesto se člověk pohybující se předvolebně vyšňořenou obcí tomu dojmu neubrání: čím menší plakát, tím větší je pravděpodobnost, že na něm najdeme něco konkrétnějšího. Velké billboardy přece jen o trochu častěji mluvívají jazykem velkých slibů – mnohdy grandiózních a nádherných, málokdy ovšem snadno splnitelných a kontrolovatelných. Poměrně největší počet konkrétních příslibů jsem v této kampani zaznamenal u strany, kterou na obřích reklamních plochách města téměř nenajdeme. Lze to říci i takto: bezobsažnější, velkohubější, obecnější, prázdnější a v podstatě nic neříkající sdělení mají sklon se relativně častěji vyskytovat na velkých, a tedy drahých plochách. Sémantická prázdnota je drahá a nejvíc zatěžuje pokladny stranických sekretariátů.
Další okolnost, která narušuje onu abstraktní bezobsažnost textů předvolebních plakátů, je poněkud nenápadnější a její skrytý půvab spadá do kategorie „kouzlo nechtěného“. Zpravidla jde přitom o nezamýšlený významový vztah, do něhož daný slogan vstoupí, aniž by o to jeho autor stál. Může to být třeba vztah mezi texty dvou různých reklam téhož politického subjektu. Například jedna naše strana na svém billboardu hlásá: „Budeme stavět nové silnice.“ Slova prostá a jasná. Jak jim ovšem rozumět a věřit, jestliže ta stejná strana na jiném plakátu slibuje, že zároveň omezí automobilovou dopravu? Vztah mezi oběma texty dává vzniknout nechtěné intertextualitě: díky ní se pak oba texty vzájemně popírají. Nechtěná intertextualita však může vzniknout i mezi sděleními dvou konkurenčních politických subjektů. Třebaže naše nejsilnější pravicová a nejsilnější levicová strana se ve veřejném prostoru bez ustání vzájemně napadají, hádají a všelijak kočkují, v jednom případě nám obě – ve vzácně nalezené jednotě a svornosti – slibují totéž: „Rozšíříme kamerový systém.“ Jako kouzlo nechtěného působí i pohříchu časté případy, kdy to, co se voliči slibuje, je v rozporu s převládající ideologií strany: mladistvý, fyzicky zdatný a usměvavý kandidát strany, která kdysi navrhovala plošné zrušení důchodů, objímá na plakátu vetchou stařenku; vespodu čteme velký nápis: „Uvidíte, že nám na vás záleží.“
Lze tedy shrnout: Texty, kterými se politické strany snaží oslovit voliče na našich veřejných prostranstvích, většinou nenabízejí nic zajímavého, pozoruhodného ani nápaditého. Nápadná je spíše zoufalá bezobsažnost, kterou nás zaplavuje současná kampaň. Pokusů o duchaplnost není mnoho a nevyznívají vždy přesvědčivě. Co je ovšem horší: konkrétních sdělení je jako šafránu. Jistého ozvláštnění a někdy dokonce i poetického účinu dosahují tyto texty spíše nechtěně. Pokud by někdo dnešního voliče soudil pouze podle toho, čím se ho snaží verbálně přivábit strany na svých plakátech, snadno by si mohl pomyslet, že převažující voličský typ je naivka nebo hlupák, kterého ze získat nejlacinějšími frázemi a banalitami. Na někoho může taková přihlouplá agitace působit i tak, že znechucen k volbám nakonec nepůjde. Většina z nás ji však, jak tvrdí sociologové, přečká ve zdraví, rozuměj: tak, že naše voličské rozhodnutí nijak významně neovlivní. A to je dobrá zpráva: většina voličů je patrně inteligentnější než tahle vágní a lehce slabomyslná agitka, která je má oslovit.
Autor je lingvistický antropolog a překladatel.