Slova a moc

Moc se podílí na našem sebevymezení, spoluutváří naši identitu. Je tedy jedním z neopominutelných činitelů spoluurčujících, kdo jsme, za koho se považujeme, kým bychom chtěli být a po čem toužíme. Jako každá integrální součást lidské totožnosti i moc má pozoruhodnou vlastnost: ať k ní zaujmeme jakýkoli postoj, vždy se nesmazatelně otiskne do naší duše. Dokonce i tehdy, když si toho sami nejsme anebo nechceme být vědomi: i nevědomost je přece jistý (neuvědomělý) vztah: vztah k tomu, o čem nevím. A nevědomost mívá fatální vliv na to, kdo jsme: v počátečním stadiu alkoholismu si zpravidla nejsem vědom toho, že jsem alkoholik, a toto nevědomí moci, kterou již nade mnou alkohol má, je důležitým prvkem mé přítomné i budoucí lidské identity: právě tohle nevědomí totiž často vede k prohloubení mé závislosti a s tím spojené změně osobnosti. A tak to, co si ne­uvědomujeme, může mít zásadnější formativní vliv na naši osobní integritu než to, čeho jsme si plně vědomi. Čím dříve a jasněji jsme s to uvědomit si, co má nad námi moc a co nás ovlivňuje, tím větší máme naději, že s tím dokážeme zodpovědněji, lépe a svobodněji nakládat. Cesta ke svobodě: více vědomí.

Moci nikdy zcela neunikneme: kde je lidská společnost, tam je moc. A kde je člověk, tam je vždy již lidská společnost, i kdyby byl zrovna Robinsonem na pustém ostrově: pokud uvažuje ve slovech, pokud k sobě v duchu mluví, vykonává něco bytostně společenského, co ho víže k ostatním lidem. Neboť jazyk, jak přesvědčivě ukázal Ferdinand de Saus­sure, je sociální instituce. Každý, kdo byť jen trochu vládne jazykem, ocitá se v osidlech moci. Jazyk je zvnitřnělé, neviditelné, ale pevné pouto mezi mnou a společností, jejímž jazykem mluvím a přemýšlím. Pouto se může stát okovem. Na rozdíl od železných okovů si těch verbálních často nejsme vědomi: to pak ještě více posiluje moc, kterou nás spoutávají. A vlivu, jehož si nejsme vědomi, se dokážeme jen stěží bránit: jak bojovat s drakem, o němž dosud ani netušíme, že vůbec existuje?

V každé lidské pospolitosti se o věcech mluví jistými víceméně ustálenými způsoby: ty dohromady vytvářejí režim řeči čili diskurs. Jsou to zaběhaná, zautomatizovaná, obecně přijímaná, a proto většinou nereflektovaná pravidla: stanovují mantinely toho, o čem a jak se v té které situaci mluví a o čem se nemluví. Jelikož takto mluvíme víceméně všichni, zpravidla nám ani nepřijde na mysl, že bychom mohli mluvit a uvažovat jinak. Režim řeči může přitom být stejně nepříjemný a opresivní jako režim politický – pro každého, kdo se v jeho mocenském dosahu necítí dobře; a víme již, že uniknout z jeho dosahu je téměř nemožné.

I režim řeči vytváří své disidenty: ty, kdo se nemohou či nechtějí smířit s vládnoucími diskursivními stereotypy dané společnosti. „Jedním z našich seriózních deníků je Mladá fronta Dnes,“ čteme a slyšíme v různých obměnách již léta, a proto to bereme jako fakt. Ale je tomu opravdu tak? Nejde jen o opakovaný stereotyp našeho veřejného diskursu? Pojem serióznosti je nepochybně relativní: poměřujeme-li Mladou frontu Bleskem, bude nám připadat seriózní. Ale zkusme ji poměřit tím, co se za serióz­ní považuje ve světě. Po­ložme vedle se­be náš nejčtenější seriózní deník a nejčtenější seriózní deník našich sousedů – Süddeuts­che Zeitung: náhle zjistíme, že rozdíl mezi těmito německými novinami a Mladou frontou je v nejednom směru takový jako mezi Mladou frontou a Bleskem: Mladá fronta, kterou nám náš veřejný diskurs předkládá a prezentuje jako seriózní noviny, může čtenáři zvyklému na solidnější zahraniční tisk připadat lacině podbízivá a bulvární.

Moc diskursu je veliká. I nejsilnější politické strany se jí tak či onak přizpůsobují. Jít proti dobovému diskursu bývá totiž mnohem těžší než jít proti stávající vládě a vyhrát volby: i když volby vyhraji, vládnoucí režim řeči z větší části zůstává a já mu nadále musím alespoň do jisté míry vycházet vstříc – pakliže nechci, aby tahle mocná instance trvale působila a pracovala proti mně. Volby nejčastěji vyhrává ten, kdo se dobovému diskursu šikovně přizpůsobí a říká lidem to, nač jsou zvyklí a co chtějí slyšet. Diskurs v každé zemi je tedy jakousi nevolenou a přitom obtížně odvolatelnou mocí, jejímž prostřednictvím se nicméně významně spolurozhoduje o moci volené. Zatímco o volené moci politické se hodně píše, mluví a přemýšlí, o neméně důležité moci diskursivní tak dobře informováni nebýváme. Považujeme jaksi za samozřejmé, že v jazyce, jímž hovoříme, sami vždy dokážeme pohotově rozpoznat hodnotové vlivy, které nám sugeruje a (mnohdy na podprahové úrovni vědomí) podsouvá. To je ovšem jedna z nejrozšířenějších lidských iluzí. Zbavíme se jí třeba tehdy, když žijeme delší dobu v zahraničí, pozorně si všímáme tamního diskursu a pečlivě ho porovnáváme s diskursivním řádem, který panuje u nás.

Stoupencům levice a pravice můžeme ří­­kat s mírně hanlivým nádechem „levičák“ a „pravičák“. Potud je situace symetrická. Po­rovnáme-li ovšem frekvenci výskytu těchto pejorativních výrazů (jak to umožňuje například databáze Českého národního korpusu), vidíme, že hanlivý výraz pro stoupence levice se v našem veřejném prostoru používá daleko častěji. Být „levičák“ je v českém diskursu zpravidla větší pohana než být „pravičák“. Ovšem v Německu je tomu právě naopak: „být pravičák“ se zde považuje za nadávku. Je to logické: demokracie v obou zemích se zrodila na troskách totalitních režimů – diktatury extrémní levice u nás a diktatury extrémní pravice v poválečném Německu. Diskurs obou zemí dodnes uchovává tuto rozdílnou historickou zkušenost – a podbarvuje jí (v každé zemi opačně) jazykové projevy ve veřejném prostoru. V Německu – aspoň pokud jde o tato slova – jemně nadržuje a fandí levici, u nás spíš pravici. Samo o sobě na tom není nic hrozného. Špatné je to jen tehdy, když si této předpojatosti veřejného diskursu nejsme vědomi – a necháváme se jí ovlivnit, zejména v mé­diích. K vlastní škodě pak neměříme oběma stranám stejně přísným metrem – a chystáme si, tak jako v našich soudobých dějinách již tolikrát, zbytečná zklamání v budoucnosti.

Autor je lingvistický antropolog.