Diplomaté, zvlášť pokud zůstanou „nejmenovaní“, se rádi blýsknou nějakým tím bonmotem. Jeden z nejvýraznějších, který se vztahoval k neformálnímu summitu EU a Ruska ve finském Lahti, popisoval vztah evropských vůdců vůči ruskému prezidentu Putinovi. „Když se s ním ocitnou v jedné místnosti, spustí si kalhoty a říkají ,Miluju tě, Vladimire‘.“
Pokud si k tomu připočteme komentáře kritizující unijní „kapitulaci“ a „finlandizaci“ evropské politiky, skoro to až vypadá, že si evropští státníci uspořádali sadomasochistický večírek, na němž se nechali od Putina mlátit knutou. Statečnost podle francouzského deníku Libération projevili jen Poláci, Švédové, Dánové a Lotyši. Ti kritizovali ruskou politiku vůči Gruzii a tím prý zachránili čest Evropy.
Tato vypjatá hodnocení se stala při rusko-evropských summitech neblahou tradicí. Ve změti emocí, které vyvolávají, totiž širší evropské veřejnosti uniká podstata problému. V případě Lahti jím byla spolupráce EU a Ruska v energetice. Tedy v odvětví, kde se sice ekonomické a politické zájmy mísí jako snad v žádné jiném případě, ale stále jde především o byznys, a ne o čest či uraženou ješitnost.
Situace je poměrně jednoduchá. Rusové sedí na obrovských zásobách ropy a zemního plynu a současně kontrolují jejich přepravu z dalších těžařských oblastí, jako je Střední Asie. A nikoho dalšího k nim jen tak lehce nepustí. Tento svůj trumf nechtějí proměnit ani tak na peníze (nyní jich má Rusko tolik, že doslova neví, co s nimi, aby „nepřehřálo“ domácí ekonomiku), jako na volný přístup k moderním technologiím a na evropské trhy.
Finlandizovaní kapitalisté
Západ původně tlačil Putina k ratifikaci Energetické charty, stanovující stejné zacházení pro všechny firmy bez ohledu na zemi původu. V praxi by to znamenalo, že by sice ruské společnosti neměly problémy při pronikání na unijní trh, ale současně by Kreml nemohl bránit jejich přechodu do rukou nadnárodních společností. Stát, jehož pokladna je závislá právě na příjmu z těžby a exportu energetických surovin, to vyhodnotil coby příliš velké riziko, a Putin odpověděl nět. Místo toho se začal domlouvat s rozhodujícími unijními hráči, jako je Německo, Francie a Itálie, v separé saloncích.
Pokud by se tento trend měl vnímat jako „finladizace“, pak je jí nejvíc postiženo Německo. Jeho koncerny Ruhrgas, respektive E.ON uzavřely díky dohodě exkancléře Gerharda Schrödera s Rusy výhodné kontrakty, které respektuje i jeho pravicová nástupkyně Angela Merkelová. Jediný, kdo na tom bude tratit, jsou Američané. Plyn z bohatého Štokmanovského naleziště měl směřovat k nim, nyní půjde do Evropy. „Finlandizována“ je v tomto směru i společnost Royal Dutch/Shell, která 24. října 2006 oznámila, že se na projektu bude podílet jako pouhý dodavatel, byť původně chtěla být za každou cenu akcionářem.
Rizika jednostranné závislosti Evropy, před kterými varují odpůrci úzké spolupráce s Ruskem, existují. Je jim ale zapotřebí čelit strategickou koncepcí, a nikoliv hysterií. Kalhoty před brodem stahují spíš ti politici, kteří by chtěli Rusům hrozit prstíkem a nevědí, co si počít, když pouhá slova nezabírají. Poučit by se mohli třeba u Izraele, který z Ruska dováží přes polovinu své denní spotřeby ropy, aniž by to tam někdo vnímal jako ohrožení národních zájmů. Vysvětlení unijních paradoxů je nasnadě. EU jako celek není ochotna svou „energetickou bezpečnost“ podpořit penězi (pomoc nejvíce jednostranně závislým státům, úsporné technologie, obnovitelné zdroje, zkapalněný plyn apod.), ale ani léčbou některých fóbií (vztah k jaderné energetice). „Pokud během dvouhodinové debaty nebylo nahlas vysloveno slovo jaderný, tak to není vážná debata o energetické politice,“ řekl v Lahti prezident Václav Klaus a měl výjimečně pravdu.
Šanci na reparát mají členové EU při „ostrém“ summitu koncem listopadu. Do té doby by si měli státníci rozmyslet, zda se jejich podpora Gruzii omezí jen na rétoriku, nebo jsou připraveni i k finanční, případně vojenské asistenci. Kam až jsou schopni zajít při spojení otázky liberalizace energetického trhu a vstupu Ruska do Světové obchodní organizace. A zda jsou ochotni přistoupit na nátlakovou hru, po které volá například nizozemské konsorcium EnergieNed. Podle něj by Rusy přimělo k větší vstřícnosti, kdyby EU pustila k vodě vlastní pravidlo liberalizující přístup k unijním energovodům pro ty firmy, které se nepodílely na jejich výstavbě. Evropský komisař pro energetiku Andris Piebalgs to sice již odmítl jako „zoufalé opatření“, ale větší asertivita vůči Rusku se naopak mnohým zamlouvá.
Pokud si to politici nevyřeší předem a unijní kverulanti se opět vzmohou jen na štiplavé poznámky u večeře, pak bude mít Putin další důvod užít svého úsloví o politice, která je „pro smích i slepicím“.
Autor je komentátor Lidových novin.