Dva měsíce po volbách do poslanecké sněmovny byl konečně zvolen její předseda. Volbě předcházela politická dohoda dvou nejsilnějších stran. Předchozí sled událostí přitom vytvářel silný pocit, že bez obdobných dohod je procedura ustavení legitimní vlády nezbytná. Jenže byl vůbec celý dosavadní postup ústavní?
Samotný ústavní text není dostatečnou osnovou pravidel, která dává odpověď na to, co, kdy a jak má který ústavní činitel nebo jeho pretendent dělat. Nepsaná pravidla a dohody tato pravidla vytvářející jsou nezbytnou podmínkou funkce ústavy jako takové a z hlediska některých teorií i součástí ústavy. Tyto dohody ovšem musí být uzavírány v intencích ústavy a nesmějí její pravidla obcházet, byť by takový postup byl po formální stránce ústavně konformní.
Dohoda, která vedla ke zvolení předsedy poslanecké sněmovny, je první podstatnou politickou dohodou uzavřenou po volbách v červnu 2006. Při jejím hodnocení je třeba vzít v úvahu také dosavadní tradice podobných dohod v české a československé (především metropolitní) politice. Politické dohody se uzavíraly vždy, a to v rozsahu mnohdy překračujícím ústavní předpoklady. Za první československé republiky bylo těžiště moci soustředěno v dohodách takzvané pětky. Její činnost mnohdy obcházela logiku parlamentní demokracie. Po obnově pluralitního systému v Československu a posléze v České republice dvě nejvýznamnější politické dohody (po volbách do poslanecké sněmovny v roce 1996 a 1998) nepředstavovaly zásadní útok na logiku spořádání mocenských vztahů načrtnutou ústavou. Současná situace je ovšem trochu jiná.
Postup ustavování výkonné moci je v parlamentní demokracii narýsován tak, že poslední slovo před definitivním selháním zastupitelského sboru, který má vybavit vládu politickou legitimitou, má předseda tohoto sboru. Proto ukládá ústava a jí podřízené předpisy tomuto sboru jako první krok zvolení předsedy, který se tak stává zosobněním protiváhy prezidentu republiky. S tímto vědomím by měl být volen a mandát by mu měl být svěřen s předpokladem plnění této role. Zastření ryze stranickopolitického obsahu této funkce podtrhuje i skutečnost, že předseda má být volen tajnou volbou (ale skutečně tajnou). I ve sboru, který je zdánlivě politicky rozdělen na dvě poloviny, by po řadě pokusů a kol volby, za předpokladu skutečné soutěže v tajném hlasování, nakonec byl předseda zvolen. Postup, ve kterém je eliminován zákonem stanovený princip tajné volby a je nahrazován otevřenou politickou dohodou o výsledku, je postupem, který se příčí záměru zákona. Totéž platí o bojkotu volby v případě nedohody. Jednotlivé kroky aktérů nejsou za současné situace samy o sobě protiprávní, ale celkový výsledek a aranžmá jsou v rozporu s ústavní disciplínou. Degradace iniciačního rituálu pak vede zákonitě k poklesu významu instituce a vyplnění mocenského vakua protiváhou této instituce. Tedy prezidentem. Ponížení volby předsedy sněmovny na úroveň odstranění překážky ke jmenování předsedy vlády je pak dohodnutým postupem, který se příčí ústavě.
Porušení principů ústavního uspořádání není spojené s žádnou sankcí. Ústavní právo předpokládá politickou hru, ve které mají stálí arbitři (soudy) méně významnou roli (mohou rozhodovat pouze některé druhy sporů – především kompetenční). Konečným arbitrem tak zůstává v dobách volebního klání především volič. Naznačená tendence k poklesu významu parlamentarismu ve prospěch posílení role prezidenta je odrazem posunu politických sil. Česká republika má sice ústavní systém založený na svobodné soutěži politických stran, ale tento princip je ve značné míře kompenzován konstrukcí všech zastupitelských sborů jako sborů svobodných žen a mužů. Vlastní úvaha a svědomí nejsou stranickopolitické demokracii cizí a mají v ní hrát svou roli. Posilování prvků loajality a dominance stranického konsensu nemusí vždy vést k snadnějšímu vládnutí, ale právě naopak může skončit patem, jakého jsme byli svědky i letos.
Posuzování ústavnosti současného politického dění není ani tak otázkou absolutního principu, ale spíše míry. Letošní povolební situace je důsledkem příliš intenzivního příklonu k vytváření loajálních partajních skupin poslanců, které pomáhají udržovat hranice vytvořeného patu. Tento jev není výsadou sociální demokracie, jak bývá někdy v rámci mediálních zkratek podsouváno jejímu současnému vedení, ale obecným posunem v politickém spektru, který jej prostupuje napříč a ovlivňuje situaci i ve stranách, u kterých by se dala předpokládat antiautoritářská tradice (levice obecně a zelení). Dochází tak k paradoxnímu a kontraproduktivnímu účinku, kdy je ve jménu snazšího prosazení řešení nakonec dosaženo nemožnosti prosadit cokoliv. Zkratkou vedoucí z patu je v tomto případě prosazení autority vnější, tedy prezidenta, která nemá do volby předsedy sněmovny z logiky svého úřadu co mluvit. Doufejme však, že žádný jev není v dynamické společnosti trvalý a že lze očekávat reakci v podobě posunu zpět k určité míře nahodilosti v politických procesech, ta by umožňovala větší průchodnost celého systému.
Dnešní situace je pozoruhodná i z hlediska platného práva a schopnosti právního systému odolávat pokusům o své znásilnění. Dodrží-li předseda sněmovny své slovo a odstoupí v případě, že nebude schválena vláda, přechází podle jednacího řádu sněmovny jeho pravomoc na místopředsedy sněmovny, podle jejich pořadí, popřípadě podle určení. Pořadí místopředsedů určuje samotný předseda sněmovny a již tak také učinil. Mohou však nastat určité výkladové spory ohledně toho, jestli ústavou stanovené oprávnění může přejít na někoho z titulu přechodu pravomocí stanovených nižším právním předpisem, tedy zákonem. Pokud se příslušná místopředsedkyně sněmovny zhostí svého práva a prezident toto právo neuzná, bude tento kompetenční spor rozhodovat Ústavní soud, který se tak výjimečně stane arbitrem mocenských sporů. Ústava a ústavnost by se tak mohly zjevit ve světle doposud nepoznaném.
Autor je advokát a politolog.