Řeknete-li brněnská hudební scéna, jedním z prvních jmen, která vytanou na mysli, je Pavel Fajt, svébytný bubeník a perkusista, jenž se nejvíce proslavil spoluprací s Ivou Bittovou a také jako jeden ze zakladatelů české avantgardní rockové skupiny Dunaj. Spolupracoval s brněnskými divadly (např. Divadlo Husa na provázku), účastnil se mnoha světových festivalů, kde navázal cenné kontakty s mnoha světovými hráči, které mnohdy vyústily ve spolupráci. V letech 1995–2001 byl rytmickou páteří výrazného hudebního projektu Pluto. Od roku 2001 se věnuje sólovému projektu DrumTrek. A samozřejmě zůstává hlavním svolavatelem Sletu bubeníků, mezinárodní akce, jež se letos dočkala již páté reprízy.
V tomto unikátním projektu se na jednom pódiu setkávají hudební proudy pěti kontinentů, čemuž odpovídá i složení tělesa: snahou organizátorů je pozvat z každého světadílu (vyjma Antarktidy) alespoň jednoho zástupce. Letos jimi byli japonská vokalistka Yumiko, australský hráč na djembé Mohamed Bangoura a kanadský perkusista Ephraim Goldin. Africké a latinskoamerické rytmizace tentokrát obstarali tuzemští perkusisté Miloš Vacík a Alan Vitouš. Evropská tradice byla zastoupena zejména bicími soupravami Pavla Fajta a jazzového hráče Miloše Dvořáčka. Pro větší barevnou pestrost byl přizván i klávesista Roman Holý a virtuózní hráč na didjeridoo Ondřej Smeykal. Právě na jednom z těchto koncertů došlo na náš rozhovor.
Jaký vliv na vás mělo naše druhé největší město, potažmo jeho kulturní scéna?
Brno už několik let netvoří kulturní osu republiky. Ty tam jsou doby, kdy žilo a pulsovalo. Je to asi normální, protože jsem se s tím setkal a setkávám průběžně i v jiných, bohužel menších městech, než je metropole Moravy. Stačí se jenom projit po náměstí Svobody a je jasné, odkud fouká vítr. Takže moje aktivita je v poslední době přesunuta ku Praze. Sletu to jistě pomáhá. A obecněji vzato mne minulost příliš nezajímá.
Jak se z Brna svolává Slet bubeníků?
Slet je společná práce. Agentura AMP zajišťuje produkci. Nutno říci, že po „veselých“ začátcích se stává téměř bezchybnou a buď přináším vlastní nápady na obsazení dalšího Sletu, nebo se nechám přesvědčit Milošem Vacíkem a Alanem Vitoušem. Brno na tomto faktu zhola nic nemění.
Vzhledem k tomu, že se v rámci Sletu setkali bubeníci prakticky z celého světa, je nasnadě otázka, jak vznikaly skladby.
Letos jsme zvolili koncepci dvou měst: jedno jsme nazvali Berlín a druhé pracovně Dakar. Berlín, to byla de facto techno-industriální skupinka okolo Autopilote, což je Ondřej Smeykal, Yumiko, já a Roman Holý. Dakar, to byla naopak „Afrika“, kterou vedl Mohamed Bangoura spolu s Milošem Vacíkem, Alanem Vitoušem a Efraimem Goldinem. Miloš Dvořáček osciloval mezi kontinenty. Na pódiu se tyto dva světy propojily a Mohamed tomu dal takový všeobjímající a spojující puls. Samozřejmě: byl to zápas, trošku nejistota, ale první koncert ukázal, že to může a také bude fungovat.
Jak jste zvládli rozdíly v myšlení, které při takovém etnografickém rozptylu nutně musí existovat?
Afrika je většinou na šest dob, to je základ, a Evropa, to jsou doby čtyři. Některé věci jsou ale i v Africe na devět, což pro naše středoevropské sudé myšlení není úplně přirozené. My známe také lichá metra, ale ne pro hudbu, která přímo vybízí k tanci! To mě ale právě na Sletu baví nejvíc: kontakt s jinými způsoby myšlení, osvojování si nových věcí.
Byl jsem na jednom z předchozích Sletů v Laterně magice, nyní jste přesídlili do Archy. Nakolik je důležitý prostor, v němž hrajete?
Zásadně. Prostor znamená zvuk, znamená místo na pódiu a jeho konfiguraci, kontakt s publikem. Někdy je možné si vybrat, ne všechna města ale mají víc vhodných sálů.
Hodně jste spolupracoval s divadlem, nyní se zabýváte sólovým projektem. Můžete nějak popsat tyto dvě polohy? Máte ještě nějaké další?
Sólový projekt už mám víc než sedm let, je to takový výzkum bicí soupravy, kde si hledám barvy a zvuky, které obstojí samy o sobě, bez ostatních nástrojů. Významnou roli v tom hraje čas, energie i akustika prostoru. Divadlo představuje odpočinek, kdy člověk ví, že jeho úlohou je podporovat někoho. To znamená jakoby méně energie, víc poslouchání, více citlivé práce.
V Laterně magice byla součástí programu videoprojekce, letos však chyběla. Vina je na straně prostoru, nebo se videoprojekce neosvědčila?
V Laterně magice šlo o speciální projekt v rámci festivalu Struny podzimu, který jsme pojmenovali Sedm čaker. Takže jsme i skladby koncipovali tak, aby ilustrovaly sedm rozdílných energetických center. Součástí proto byla i projekce, podle mne díky dostatku prostředků kvalitní. Letošní Slet byl nicméně koncipován jinak, a tak jsme se nechtěli rozptylovat dalšími věcmi.
Na některých nahrávkách jste se podílel i jako zvukový režisér. Do jaké míry je důležité, aby se hudebník zabýval zvukovou stránkou věci?
Někoho to třeba vůbec nenapadne, na své profesionální cestě to za důležité nepovažuje. Někdo zase zastává obecnější pohled: je schopen probírat fyzikální stránky věci, má třeba domácí nahrávací studio. Počítače dnes otevírají obrovské možnosti… a také obrovské možnosti zavírají.
V rozhovoru s Romkem Hanzlíkem jste uvedl, že byste chtěl slyšet kapelu, která by hrála jako ta vaše. Už se to podařilo?
Když dělám nějaký projekt, snažím se tvořit to, co jsem ještě nikdy neslyšel, usiluju o zhmotnění toho, co mi zní v hlavě. Slyšel jsem ovšem i spoustu kapel, které bych chtěl, aby mi v hlavě zněly; protože už ale existují, nemám důvod se tím zabývat.