Politika je divadlo. Ještě patrnější je to v dnešní mediální době, která pro politickou hru vymyslela několik nových scén (televizních, rozhlasových, internetových), jež se od sebe sice liší žánrově (akcidentálně), ale spojují je jednotná pravidla a spektakulární (zrcadlo, spektákl, strašidlo) charakteristika živlu (substance). Cílem politických kusů, jež herci dávají nepřetržitě, je nejen pobavit a zaujmout, ale také přesvědčit. O myšlenkách, o argumentech, o nových nápadech, o důležitých záměrech a – to ze všeho nejvíc – o samotných hercích. Politik může dnes něco dokázat jedině tehdy, když přesvědčí publikum, když má jeho důvěru. A tedy: když je dobrým hercem.
Má-li herec dobře dělat svou práci, musí předně dobře pochopit roli. Nesmí přehrávat, ani se do role příliš nořit, protože pak ho divadlo spolkne, ztratí nadhled a orientaci a potom už není cesty zpátky. Existují ovšem výjimky, kdy samo publikum žádá hraný ponor a přehrávání. Takovou rolí je v Česku například prezidentská funkce. Ne nadarmo je Václav Klaus jako prezident tak populární. Klausova herecká prkennost bije do očí a píchá do uší: jeho křečovité nástupy, klanění, očividně vážné výrazy tváře mířící do kamery (totéž udělal například papež při návštěvě Osvětimi, když se modlil za umučené Židy!), pokus o veledůležitý majestátní tón při čtení projevů, to vše ukazuje na přehrávání a hrané splynutí s rolí. Není v tom ani špetka osobité přirozenosti a skutečně vroucího citu. A přesto se lid klaní a projevuje nadšení, protože toto je prezident – vážný a důstojný, takový, jakého si národ představoval.
Vysvětlení tohoto paradoxu mediální popularity nastínil už v roce 1770 francouzský filosof Denis Diderot. Jeho slavné pojednání Herecký paradox (Paradoxe sur le Comédien) razí teorii „chytrého herce“. Člověka, který se naplňuje rozumy a city druhých, aby mohl dobře hrát. Sehrát skvěle roli lze jedině tehdy, když na čas zcela odstraníme sami sebe a necháme se rolí naplnit až po okraj, přičemž ovšem neustále kontrolujeme situaci. Nejpřesvědčivější nejsou na divadle či v politice ti, kteří se nechávají strhnout vlastními city, nýbrž ti, kteří mají nad příslušnými city či „necity“, řečeno současným prezidentským slangem, rozumovou kontrolu. S životní zkušeností pečlivě rozebírají a nacvičují výrazové škály, které po nich masa žádá. „S divadlem je tomu tak jako s dobře uspořádanou společností,“ pokračuje s velmi důležitou, ba klíčovou poznámkou Diderot, „kde každý obětuje něco ze svých práv pro dobro celku a všech. Kdo nejlépe uzná nutnost této oběti? Bude to zanícenec, fanatik? Nikdy. Ve společnosti to bude člověk spravedlivý, na divadle herec, který bude mít chladnou hlavu.“
Dobrému herci (politikovi) tedy nestačí, aby hlídal sebe sama a prodal hrané city co nejlepším způsobem. Dobrý herec se musí přizpůsobovat smyslu kusu, v němž hraje s ostatními. Nedá-li totiž prostor spoluhráčům, zanikne nakonec i jeho výkon a stane se bezcenným, protože s hrůzostrašností celku bude znehodnocen a zapomenut. K oběti vlastní touhy po výtečnosti, k omezení touhy pustit vlastní city do publika ostře a naplno musí herec použít rozum, jímž omezí sám sebe. Totéž analogicky platí pro politika. Aby vyhověl zájmu celku, musí ustoupit od čistě osobních pohnutek, za nimiž se skrývá i touha po výtečnosti a popularitě. Diderot rozhodně nepsal svůj dialog jen pro teoretiky umění, jak by se mohlo zdát třeba z předmluvy českého vydání Hereckého paradoxu z roku 1945. Celý spisek je více méně průhlednou paralelou mezi divadlem a společensko-politickým uspořádáním.
Ale zpátky ke Klausovu ztvárnění role prezidenta. „Velký herec [politik?] je také dokonalou loutkou, jejíž provázky drží básník a jemuž na každé řádce předepisuje správnou formu, kterou na sebe vzíti,“ říká Prvý ze dvou účastníků v Diderotově debatě o herectví. Ale kdo je oním básníkem na divadle politiky? V našem příkladě herce-prezidenta (exemplum z nejpříkladnějších) zřejmě lid. Formy role předepisuje populus, který přináší kýženou popularitu, ale i nepříjemné námitky z populismu. Jsme v kritickém místě veškeré politiky i divadla. „Ale podívejte se kolem sebe a poznáte…, že ti, jejichž povoláním je líbiti se, jsou obyčejně lidé nicotní, bez jakékoliv pevnější zásady, a že ti, kteří podobajíce se jistým osobnostem obíhajícím v naší společnosti, nemají žádného charakteru, vynikají v tom, že dokážou každý charakter zahráti.“
Takovému vyprázdnění, které se v televizní době ještě stupňuje rakovinovým množením nabídky rolí za slušné peníze, jež dost dobře nelze odmítnout, se herec brání nejčastěji tím, že sám charaktery vytváří – píše a režíruje. Zbaví se tím provázků loutky a začíná sám vodit. I politik může zvolit tuto možnost. Ale jenom do té doby, než mu logika mediální scény poručí, aby se vrátil na jeviště a zahrál. A kdo by takové nabídce odolal. Politika je divadlo – publikum se chce bavit.
Autor vede kulturní rubriku v Hospodářských novinách.