…mizejí ze světa, odcházejí z klubů a jiných stranických fór, aby daly najevo, že „takhle už to dál nejde“.
Sociálnědemokratičtí poslanci Pohanka a Melčák jednali z velmi podobných pohnutek. Báli se prý výhrůžek spolustraníků, nervózních z toho, že by někdo mohl uklouznout a podpořit vládu Mirka Topolánka. Oba dva „hrdinové dne“ se dostali do zvláštního konfliktu legitimity, který se skrývá už v základech českého parlamentarismu, stojícím na poměrném zastoupení politických stran. Odklonili se od názorů strany, která je do sněmovny přivedla a bez níž by těžko byli poslanci. Ale – dalo by se říct s citací ze slibu poslance – zůstali zároveň věrni svému nejlepšími vědomí a svědomí, z čehož někteří politici ODS vyvodili neuvěřitelný závěr, že se v rámci ČSSD rodí „racionální politické jádro“, vycházející z probuzeného „zdravého rozumu“, který se staví proti diktátorovi Paroubkovi.
Problém je v tom, že z pohledu uvedeného a právě prožívaného konfliktu legitimity není vůbec jasné, kde přesně onen zdravý rozum dlí, zda je na straně samostatně myslícího individua, anebo se přiklání ke straně, která individuum do sebe zahrnuje a s ostatními vyzdvihuje na politický vrchol, který je zejména pro neviditelné poslance, jakými Pohanka a Melčák bezesporu donedávna byli, velmi klidný a pohodlný. Z reakcí poslanců ODS, kteří jako většina zákonodárců ve sněmovně někdy považují za nutné hlasovat loajálně se stranou i pro návrh, který se jim vůbec nezdá, ale je to možná „rozumný politický kompromis“, je zřejmé, že zdravý rozum se vznáší někde mezi dvěma břehy poslanecké identity. Na jedné stojí poslanec-člověk, na druhém poslanec-člen strany. Praktická politika je pak pokusem o proplutí mezi oběma útesy, při němž se někteří, ne všichni, ještě snaží udržet tvář, aby se na sebe mohli doma podívat do zrcadla.
Politici nejsou jediní, kdo řeší problém identity. Jejich dilema ale může do jisté míry sloužit jako vzor, na němž se dá ukázat obecnější problém. Identita, o níž se tu hovoří, je paradoxně ne-identitní. Nemá žádnou pevnost ani formu, která by nás sama o sobě držela pohromadě a podle níž by se mohla třeba z těsta „politických věcí“ pravidelně vykrajovat kolečka, čtverečky, srdíčka nebo hvězdičky. Politikem se člověk nestane (tím, že vstoupí do partaje, platí příspěvky, hlasuje na schůzích a vymýšlí programy), politikem se člověk stává, a to tak, že neustále, pokud ovšem chce, aby mohl takové označení používat. Stejné je to se všemi ostatními. Nikdo se jen tak navždy nestane člověkem (tím, že se narodí a že ho společenské instituce jako člověka uznají), člověkem se musí znovu stávat v každé situaci, do níž v životě vstupuje. Musí svou lidskost neustále dosvědčovat. Proto ten velký šok, když se přistihneme, že jsme v krizi, pod vlivem alkoholu či silného stresu vykročili z mezí, které jsme za lidské považovali, a snažíme se znovu najít lidské charakteristiky, které jsme předtím považovali za samozřejmé (odtud pak omluvná douška, rozšiřující hranice: „nic lidského mu nebylo cizí“). Lidská identita je přirozeně rozštěpená, což může vyvolávat frustrace, ale zároveň tím vzniká prostor k tvorbě sebe sama, což je jediný opravdový motor, který funguje přes všechny ideologie světa.
V politice, která se mele mezi mlýnskými kameny strany a jednotlivce, je to podobné. Poslanci Melčák a Pohanka to ovšem nepochopili. Zapomněli na to, že kdo se netrefí mezi kameny, mezi dva nepřehlédnutelné definiční útesy politiky, narazí na jeden z nich a nutně vypadává z politického proudu, i když ho nikdo nevyhazuje a on sám si myslí, že politikem zůstává, protože jednou prošel volebním sítem. Poslanec Melčák ani jeho kolega Pohanka tuto základní pravdu nerespektují a i v politickém autu (pokolikáté už v českých dějinách) se tváří jako silné politické figury. Je to dokonce ještě horší: teprve v postavení mimo hru, mimo hřiště, zjistili, že získávají moc, a místo slušného odchodu ze scény se začali tvářit jako politici!
Na případu Pohanka – Melčák je dobře vidět, jak nebezpečně zbytnělá dokáže být identita „politika“, když přestane být problematizována a svázána povinností v každém okamžiku dokazovat, že si obecně uznané označení politik vůbec zaslouží. Omluvou v tomto případě nemůže být ani to, že se „útěkem k sobě“ bránili riziku, že navždy přistanou na druhém břehu politické úžiny, tam, kde vládnou zájmy stranického diktátora. Když někdo dělá stejnou hloupost jako druhá strana, byť v zrcadlovém obrácení, není v tom přece žádný rozdíl.
Autor je vedoucí kulturní rubriky Hospodářských novin.