Probíhající finanční krizi, kterou spustily riskantní obchody investičních bank ve Spojených státech, nelze brát jen negativně. Někomu, kdo to ani nepocítí, se možná sníží zisky a výdělky, pár desítek tisíc rodin přijde o dobrý dům a přestěhují se do trochu horšího bydlení, ale to vše možná nahradí zjištění, že díky krizi se trochu lépe vyznáme ve světě, ve kterém pobýváme.
Napětí, jež mezi americkými kongresmany vyvolal plán Bushovy vlády na stabilizaci finančního sektoru za 700 miliard dolarů, se přelilo i do Evropy. Politici se začínají navzájem obviňovat z populismu nebo naopak hazardérství. Ale kde je ona míra, podle níž tento rozdíl poznáme?
Český ministr financí Kalousek například říká: stoprocentní záruky za vklady v bankách, to je populismus, ministr dokonce použil slovo komunismus, zvýšení záruk na 50 tisíc eur ale považuje za rozumný krok. Přitom především Kalousek musí vědět, že naprostá většina vkladů v českých bankách je pod touto hranicí, ergo a de facto – Kalousek populisticky pojišťuje vše a stává se komunistou, chceme-li karikovat ministrovu demagogii a vybroušený slovník.
Premiér Topolánek nasvítil problém ještě jinak – Evropská unie si podle něj „hraje na finanční krizi a přijímá opatření, která jsou nesmyslná a nebezpečná“. Ale čemu nebezpečná? Nanejvýš omezené konzervativní ideologii některých občanských demokratů. Unie reaguje možná poněkud hystericky, jenže vychází z logiky věci. Bankovnictví je globální sektor a jen rozsáhlý plošný zásah může zabránit nejhoršímu – pokud tedy takový psychologický tah zvládne iracionální paniku. Je to vlastně totéž co preemptivní zásahy Bushovy administrativy vůči teroristům (ponechme teď stranou, zda byly či nebyly správné a morálně oprávněné). I ty se přece snažily zabránit zkáze ve chvíli, kdy zlo teprve nabíralo na síle. Preemptivní útoky Topolánkova ODS podporuje, předcházející opatření v bankách považuje za socialismus. Ani tedy není jasné, co je co, a nejen to: ukazuje se dokonce, že stejný princip může mít v jiné situaci opačné znaménko. Podstata pojmů – populismus, socialismus, komunismus – není náhle určena nějakým esenciálním obsahem, nýbrž momentálním rozestavením figur na šachovnici a druhem strategie, kterou hráč v tu kterou chvíli volí.
Z pohledu neideologického pozorovatele, což je pochopitelně čistá fikce výhodně sloužící didaktickým účelům, to ale není dáno mravní nekonzistentností politických postav či jejich malou integritou. Naopak – proměnlivé chování politiků, jež se nejvíce odráží v proměně významů pojmů či změně postojů, je v tomto případě způsobeno spíše volatilní podstatou světového dění, abychom také konečně využili oblíbený pojem ekonomických analytiků, jemuž neschází jistá básnická hodnota.
Pojem volatilita – rozkolísanost či těkavost – přesně vystihuje, co se děje. Politici těkají mezi dvěma póly. Na jedné straně leží jistota, po níž všichni touží a která obnovuje ideu pevného řádu, v němž se snadněji žije. Na druhé jsou rizika, která neodvratitelně krouží kolem a přinášejí zkázu a zisky zároveň. Bez rizika podnikání nevznikne nic nového, nikdo nezbohatne, kvalita života se nezlepší, našeptává ekonomická racionalita. Bez určitých pevných záruk, umožňujících dlouhodobé investice, a tedy něco jako rozumný život, zase hrozí hlubší krach a ohrožení života.
Současná krize není ani tak zajímavá v tom, že spolu s odhalením velikosti rizik roste touha po pevných zárukách, obnovení pojmových a podnikatelských bariér, jinými slovy nostalgie po přehledném, modernistickém světě. Překvapivější je zjištění – a nejvíce ho paradoxně můžeme sledovat v Česku, kde momentálně vládne středopravá vláda –, s jak nečekanou silou se vzpíná víra v dialektiku, kterážto jako způsob či styl myšlení, jak se zdálo, už dávno vymřela. Dialektici, po vzoru Odyssea, kterého tak slavně opěvovali Horkheimer s Adornem v Dialektice osvícenství, bezmezně věří tomu, že dokážou proplout mezi oběma břehy. Tak, jak to dělá ministr financí Kalousek, když do tekuté nejistoty vmíchává trochu pevného kamene, aby vytvořil vyváženou solidní směs, jež si pořád ještě zachovává životadárnou pružnost.
Je to stejný podvod, jakého se dopustil Odysseus při proplouvání mezi Scyllou a Charybdou, když si do uší nalil vosk, jenž ho ubránil před svůdným zpěvem Sirén. Pokud tedy pro větší upřímnost vyndáme špunty z uší, dostaneme se do „říše královny Volatily“, kde se mořeplavci potácejí od jednoho břehu k druhému přesně podle toho, jak se mění síla zpěvu z obou ostrovů. Odysseův podvod, tvrdí dialektici, je podmínkou pro zachování civilizace. Volatila má zase blíž k žité skutečnosti.
Tak tedy: zkreslená, nebo skutečná realita? Slova jako komunismus, socialismus a populismus při této volbě, která třeba vůbec není volbou, nýbrž nepřekonatelným paradoxem, nepomůžou. Ztratila na hodnotě. Díky krizi a prostořekým politikům to už víme. Odysseové volatilní…
Autor je vedoucí kulturní rubriky Hospodářských novin.