Proměny bezpečnostního prostředí, způsobené technologickou revolucí a globálními socioekonomickými změnami, vyvíjejí tlak na změny vedení bojových operací a formu, organizaci a strukturu ozbrojených sil, použitelných pro „nové války“. Významným vyvrcholením debaty o těchto tlacích je dokument, který 3. října 2006 publikovala Evropská obranná agentura.
Dokument nazvaný Výchozí dlouhodobá vize evropských obranných schopností a kapacitních potřeb (An Initial Long-Term Vision for European Defence Capability and Capacity Needs, LTV) je kolektivní vize, zpracovaná Evropskou obrannou agenturou, Vojenským výborem EU a Institutem pro strategická studia EU (EU ISS). Je výstupem jedenácti měsíců kvalitní analytické práce a reprezentuje nový strategický dokument, který by se měl stát pomyslným kompasem bezpečnostní dimenze evropské integrace minimálně pro příštích dvacet let. Zda se jedná o realizovatelnou ambici, se dá odhadnout jen těžko. Je však na místě se ptát, jaké výzvy a cíle si Evropská unie stanovila a zda odpovídají charakteru budoucího bezpečnostního prostředí a vedení ozbrojených sil v něm.
Po zhruba padesáti letech vývoje evropského integračního projektu disponuje Unie samostatnými velícími a řídícími strukturami pro provádění vlastních vojenských operací. Musí se ale přitom stále spoléhat na ozbrojené síly jednotlivých členských států. Organizace Severoatlantické smlouvy zůstává dosud nezpochybněným základem vzájemné obrany a nejeví se jako pravděpodobné, že by strategicky významné spojenectví přes Atlantský oceán mělo být výrazně narušeno. Realitou jsou však dříve jen obtížně prosaditelné a realizovatelné scénáře autonomních evropských (EU) vojenských akcí. Pro Unii se přitom stala klíčovou Evropská bezpečnostní a obranná politika (European Security and Defence Policy, ESDP), která je nedílnou součástí širší Společné zahraniční a bezpečnostní politiky Evropské unie.
Unijní ambice
Současné bezpečnostně-politické ambice Evropské unie je nutné posuzovat s vědomím dvou základních skutečností. Za prvé je unijní bezpečnostní a obranná politika stále velmi mladá. Teprve v posledních pěti letech přesáhl evropský integrační proces oblast výlučně ekonomické spolupráce a Evropská unie začala rozvíjet vlastní zahraničně a bezpečnostně-politickou dimenzi s cílem stát se mezinárodním a bezpečnostním aktérem v globálním měřítku.
Za druhé nelze Evropskou unii z hlediska bezpečnostní a obranné politiky srovnávat s jakýmkoliv státním celkem. V rámci EU funguje na 25 státních správ a systémů ozbrojených sil. Jedná se sice o 25 spolupracujících států, ale panují mezi nimi obrovské rozdíly, přičemž například Dánsko se rozhodlo ESDP neúčastnit vůbec. Problémy se týkají nejen otázek politického řízení a struktury vojenských sil, ale propastné rozdíly převládají i v oblasti zahraničněpolitických priorit či spolupráce ve sféře zbrojního průmyslu. Rozdílná bývá i vůle a ochota angažovat se v rámci vojenské spolupráce a potažmo vysílat své vojáky daleko za hranice domovského státu.
U evropské vojenské spolupráce se dá říci, že je to z nouze ctnost. Dnes totiž převládá názor, že jediný evropský stát není sám schopen zajistit plně svou vlastní bezpečnost. Natož pak, aby aktivně intervenoval za svými hranicemi, tak jak to vyžadují principy moderního pojetí obrany. Z hlediska zajištění teritoriální obrany připadá dosud zásadní role NATO. Ovšem poslední intervence EU v jejím blízkém sousedství či daleko v Africe již představují příklady akcí, v nichž se Unie projevuje samostatně.
O budoucích vojenských angažmá pod hlavičkou ESDP v horizontu roku 2025 se v LTV praví, že půjde o operace krizového managementu, které budou expedičního charakteru (mimo teritorium EU), mnohonárodní a „víceúčelové“. EU se tak staví do pozice aktéra „globální bezpečnosti“, která nutně vyžaduje schopnost vést akce na strategické úrovni v maximálně vzdálených regionech. Již dříve se při vzniku konceptu bojových skupin EU hovořilo o tom, že budou nasazovány v globálním rámci (all around the world). Evropská unie chce současně využívat své „měkké moci“ (známý pojem softpower) a při realizaci svých akcí očekává kombinaci vojenských a civilních nástrojů, vládních i nevládních aktérů. Budoucí vojenské operace tedy nebudou mít podobu pouhých od Evropy vzdálených bitev.
Jak vyhrát válku
V publikované dlouhodobé vizi se odráží obecnější tradiční evropský přístup k bezpečnosti. Nejde v něm o pouhá vojenská vítězství, ale o zvládnutí krize, její prevenci a péči o postkonfliktní vývoj. Důraz je přitom kladen na dlouhodobou udržitelnost prosazeného řešení. Toho má být dosaženo i prostřednictvím vyjednávání a citu pro rovnováhu sil. Úspěch plánovaných operací přitom bude kromě vojenského vítězství záviset i na aktivním přístupu v oblasti prosazování lidských práv, právního státu, reformy bezpečnostního sektoru, koncepce dobrého vládnutí a boje proti mezinárodnímu organizovanému zločinu v rámci země, v níž k intervenci dojde. Ozbrojené síly a jejich bojové nasazení musí být součástí širšího přístupu k bezpečnosti. Podmínkou pro takový široký přístup je však vojenská připravenost Evropy, spojená s disponibilními ozbrojenými silami, které budou adekvátně vycvičené a vybavené. V opačném případě sebevětší politická vůle a snaha o konsensus nic nezmůže.
V informačním věku hraje znalost technologií s ní spojených, jejich rozvíjení a aplikace v ozbrojených konfliktech vitální roli. V zásadě se tím potvrzuje teze manželů Tofflerových o tom, že způsob vedení boje odráží formu produkce bohatství – je nesporné, že západní svět se přesunul do fáze takzvané znalostní ekonomiky. V tomto ohledu je LTV inovativní a předkládá zásadní principy, na jejichž základě by měla být rozvíjena nejen bezpečnostní dimenze evropské integrace, ale jimiž by se v zásadě měly řídit i jednotlivé členské státy a jejich ozbrojené síly. Podobně jako vojenská vítězství neznamenají nutně úspěch dané mise, struktury typu informačních sítí a systémy založené na využití znalostní a informační převahy samy o sobě nezaručují úspěch a pouze poskytují prostor využitelný k rychlejšímu a efektivnějšímu rozhodování. Nevedou ale nutně k rozhodování správnému.
Kyberprostor a média
LTV mimo jiné přirovnává dnešní kyberprostor k tomu, co pro válečné umění v minulých stoletích představovalo moře, respektive světový oceán. Je to společné prostředí, které má mezinárodní charakter, volná síť s mnoha přístupovými body. Vstupní náklady na ovládnutí tohoto prostoru jsou přitom v kybernetickém a virtuálním světě nesrovnatelně menší než v oblasti ovládání a přístupu k moři. Kyberprostor však představuje velmi komplexní prostředí – rozhodně nejde jen o internet. Podobně jako v minulosti na moři se dnes v mezinárodním kyberprostoru realizuje obchod a zprostředkovává tok mezikontinentální komunikace. Celý tento systém přitom expanduje geometrickou řadou, podobně jako znalostní struktury. Nepřítel vytváří své vlastní sítě, aby maximalizoval svůj potenciál asymetrické hrozby, a snaží se dosáhnout informační převahy.
Dlouhodobá vize, kterou Unie představila, oprávněně zdůrazňuje roli médií a permanentního veřejného – mediálního a ne vždy objektivního – dohledu během vojenských akcí. Média dnes spolurozhodují o tom, zda bude daná vojenská akce úspěšná nebo ne. Válka již není pouhým pokračováním politiky jinými prostředky. Stala se mediální realitou, v níž platí, že Evropané musí naplňovat požadavky minimálních ztrát na vlastních životech a minimalizovat takzvané kolaterální škody (množství zabitých civilistů). Přičteme-li k tomu evropský důraz na mezinárodní právo a na jiné vnímání důvodů pro vojenský zásah, než mají například Spojené státy, je nasnadě, že Unie musí například v boji proti teroristům volit jiné prostředky. Z krátkodobého hlediska se tak Unie může ocitnout v tomto boji v relativní nevýhodě, varuje LTV.
Vize a realita
Přes všechny popsané cíle a ambice LTV zůstává realitou nedostatečná ochota Evropanů investovat svou energii, vzdělání, politický kapitál a především finance do vlastní obrany. V tomto smyslu je Česká republika se svými méně než 2 procenty HDP státních výdajů do resortu obrany typickým příkladem přístupu Evropanů k jejich bezpečnosti. Na bezpečnost a schopnost obrany přitom mají vliv nejen vynakládané finance, ale i stárnoucí, leč počtem neklesající evropská populace. Zda budou navzdory těmto faktorům naplněny bezpečnostní strategické a koncepční dokumenty EU a zda Evropa dokáže činit rozhodnutí, jež budou odrážet potřeby budoucího světa, se teprve ukáže.
Autor působí v Mezinárodním politologickém ústavu Masarykovy univerzity.