Zatímco euroskeptičtí Češi si váhavě 1. května připomněli deset let od vstupu do Evropské unie, Španělé oslaví 1. ledna příštího roku tři dekády plnohodnotného členství v Evropských společenstvích. Kampaně českých a španělských politických stran před eurovolbami poukázaly na markantní rozdíly ve vnímání EU v obou zemích.
Na sklonku středověku (1465) vyšla z českých zemí diplomatická výprava vedená Jaroslavem Lvem z Rožmitálu s cílem přesvědčit panovníky napříč západní Evropou o nutnosti vytvoření Unie katolických evropských států. Sjednocená Evropa by tak mohla lépe vzdorovat tureckému expanzionismu. Přestože unie nevznikla, historici hodnotí misi Lva z Rožmitálu jako úspěšnou a pro Evropu přínosnou.
O čtyři sta padesát let později uvažoval na zámku v Poběžovicích nad říčkou Pivoňkou blízko Domažlic o sjednocené Evropě hrabě Richard Mikuláš CoudenhoveKalergi. Jako intelektuál sledující překotný vývoj Evropy v první čtvrtině 20. století si uvědomoval, že ke střetům bude docházet na geopolitické ose Rusko–USA a jediným vyvážením může být sjednocená Evropa. Nic překvapujícího, ve větším měřítku se jednalo o tutéž situaci jako za krále Jiřího z Poděbrad v šedesátých letech 15. století. CoudenhoveKalergi založil roku 1922 s Ottou Habsburským Panevropskou unii, z jejíhož odkazu čerpali i zakladatelé Evropské unie. Meziválečné období představovalo pro uskutečnění PanEvropy (mimo jiné název knihy hraběte CoudenhoveKalergiho) ovšem příliš krátký časový úsek. Než vůbec mohli Otto Habsburský a CoudenhoveKalergi najít dostatečnou podporu pro svoji evropskou ideu, vzrůstající nacionalismus ji zašlapal do země.
Jejich plán nabyl reálných obrysů až po druhé světové válce, kdy se křesťanskodemokratičtí politici Konrad Adenauer (kancléř Spolkové republiky Německo) a Robert Schuman (ministr zahraničí Francie) dohodli na vzniku Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO). Zárodek toho, co dnes nazýváme Evropskou unií, vznikl podpisem Pařížské smlouvy 18. dubna 1951, v níž se Francie, SRN, Itálie a státy Beneluxu zavázaly na dobu padesáti let (!) ke společnému trhu s uhlím a ocelí. Prvotním úkolem ESUO bylo zabránit dalšímu válečnému řádění v Evropě. Na těchto základech postavila západní Evropa svůj integrační proces, který se až do konce tisíciletí opíral o nebývalý hospodářský růst společného trhu. Když se v roce 2004 stala Česká republika členem EU, naše členství nevyvolávalo přílišné emoce ani v Bruselu, ani doma.
S čím jsme nespokojeni?
Hospodářská krize, která vypukla v roce 2008 a jejíž konec zůstává v některých zemích osmadvacítky (např. v Řecku, Španělsku či Portugalsku) v nedohlednu, se zdá být prubířským kamenem evropské soudržnosti. Z průzkumu agentury MEDIAN pro Českou televizi (26. 2. 2014) vyplývá, že pouhých 37 procent Čechů hodnotí členství v EU pozitivně, před deseti lety se přitom pro přistoupení k EU vyslovilo 77 procent voličů. Španělé po velkém hospodářském vzepětí z devadesátých let již roky trčí v krizi, avšak nikoho nenapadne svalovat vinu na Brusel. S členstvím v Evropské unii je výslovně spokojeno 65 procent občanů. Konsenzus je však daleko širší a hlubší, byť pestrobarevný. Ve vzdělané části mladé generace se například silně projevuje prastará tradice španělského anarchismu, což u nás téměř neznáme. Navenek to může vypadat, že tato část občanstva je proti Bruselu, jenže ona je proti všemu a žije ve své utopické negaci.
Felipe González, tehdejší předseda španělské vlády, podepsal 12. června 1985 při slavnostním aktu v Madridu smlouvy o připojení své země k Evropskému hospodářskému společenství (dnešní EU). Španělsko v té době disponovalo sedmi sty kilometry dálnic, jeho HDP na jednoho obyvatele činilo sedm tisíc eur, průměrná délka života se pohybovala na hranici 76 let a nezaměstnanost dosahovala k 20 procentům. O čtvrtstoletí později Španělé bilancovali, důstojně a – i přes prohlubující se krizi – s nadějí. Snad si pokorně uvědomovali, jak pravil při této příležitosti González, „že jejich země disponuje takovými možnostmi, jaké za posledních čtyři sta let nikdy neměla“. V roce 2014 protkává zemi desetkrát víc kilometrů dálnic než v roce 1985, HDP činí 23 tisíc eur, průměrná délka života výrazně překračuje osmdesátku a Španělsko propojuje jedna z nejdokonalejších sítí rychlovlaků na světě. Délka těchto rychlotratí, financovaných z větší části z fondů Evropské unie, dosahuje čtyř tisíc kilometrů, v bohatém Německu pouze tisíc čtyři sta.
Španělsko příkladně ukazuje na dotační politiku EU: chudý musí dostat víc než bohatý, aby se zvedl. Claudi Pérez (El País, 13. 5. 2014) vystihuje v článku Klesající příděl evropské many tento mechanismus. Čím blíže se putující Židé ocitali zaslíbené zemi, tím méně jim Hospodin sesílal many, protože ji potřebovali stále méně. Marek Švehla (Respekt č. 18) vypočítává, že „Česko dostalo za deset let po odečtení vlastních odvodů 333 miliard korun, díky nimž bylo vytvořeno 75 tisíc pracovních míst, a HDP vzrostl o deset procent“. S čím jsme vlastně nespokojeni?
Hájíme české zájmy
Hra čísel může omamovat tak i onak. Václav Havel, když už nebyl prezidentem, litoval, že příliš poslouchal ekonomy. Ekonomie činí dojem vědecké racionality, eliminuje emoce. Nejprostší společenská solidarita, jakékoliv cítění, ba obyčejný soucit se jeví v jejím světle jako přežitek, předsudek. Nejde samozřejmě o to, že by snad ekonomie vědou nebyla. Jde o to, že je pouze vědou. Proto ekonomové tak rádi mluví o možnostech, názorech, řešeních jako jediných možných. Co měli ale obyvatelé Hirošimy a Nagasaki z toho, že na ně spadly pumy brilantně sestrojené na základě nejnovějších a nejvědečtějších poznatků?
Znovu ožívá svod nacionalismu. Ve třicátých letech naše kulturní veřejnost volala: „U Madridu se bojuje za Prahu.“ Dnes se nápadně mnoho lidí odvolává na xenofobní a fašizující tendence a vkládá své naděje ve vítězství Národní fronty Marine Le Penové a v další podobné změny v Evropském parlamentu. Rozruch kolem lidového lidovce Čunka sice opadl, máme však v parlamentu hnutí Úsvit s hesly „Podpora rodinám – ne nepřizpůsobivým“ či „Práci našim – ne imigrantům“. Solidnější strany sice nastavují nevinnější tvář, avšak ani ony nezapomínají apelovat na temné instinkty voličstva. Škoda, že důvěryhodná kandidátka KDUČSL, strany hlásící se ke křesťanství, hlásá, že „hájíme české zájmy“; kupodivu lidovci zatím neučinili svým patronem Josefa Švejka. Kormidelník Zahradil (ODS) hodlá „otáčet EU správným směrem“. Strana, která sídlí v ulici Politických vězňů (KSČM), „chce Evropu pro lidi“.
Naproti tomu španělské strany se k Evropě hlásí hesly „Ty hýbeš Evropou“ (PSOE, španělská sociální demokracie), „Ve hře je budoucnost“ (PP, španělská strana lidová) a „Pojďme vybudovat naši budoucnost“ (IU, sdružené levicové strany). Španělská hesla se od českých nápadně liší tím, že nestojí na identifikaci rozdílem, kdy se „my“ definuje tím, že nejsme „oni“. Jsem Čech, protože nejsem Němec. Španělská veřejnost, podobně jako bývalá veřejnost západoněmecká, se zdá být imunizována prožitím fašistické éry. Namísto identifikace rozdílem se tu stále silněji uplatňuje identifikace komunikací: všichni jsme stejní právě v tom, jak jsme různí. A na společenství je třeba se domlouvat, což přináší hodnotnější a trvalejší plody než násilí.
Čekání na Evropu
Pojem národ znamená něco jiného ve chvílích vzepětí, radikálního zlomu – a za odlivu převratných vln. Na vrcholu Francouzské revoluce se rozumělo pojmem „la nation“ totéž, co „rovnost, volnost, bratrství“; národ byl chápan jako občanský. Filosof Kant za celý život nevytáhl paty z Královce, dnešního Kaliningradu, ale revoluční Francouzi jej považovali za člena svého národa, kdežto francouzská emigrace v Colmaru za občany pokládána nebyla. Po mezihře všeobecného dohadování, kdo za co může a kdo co komu vzal, nastává potřeba skoncovat s radikálními změnami a optimálně zorganizovat to, co vzniklo. V této chvíli se ozývá volání, abychom se solidarizovali národně, abychom si uvědomili, že všichni jsme Francouzi, jedné matky synové. Žijeme stále ještě v dobách národního obrození, že nám jen to české připadá hezké?
Španělsko poprvé požádalo o vstup do Evropských společenství 9. února 1962, ještě za vlády generála Franka. Ukázalo se, že Evropa není jen ziskuchtivě spravovaná kůlnička na dříví, ve které se štěpka vyrobí z čehokoliv. Frankovo Španělsko přijato nebylo. Felipe González, který podepsal za Španělsko přístupové dokumenty, v bilančním rozhovoru pro španělskou státní televizi (RTVE, 12. 6. 2010) pravil: „Překonámeli svorně současnou krizi, Evropu čeká věk míru, bezpečí a rozvoje.“
Autor působí na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity.