Václav Bláha obklíčen deštěm

Václav Bláha se pohybuje poslední dobou stále více na poli vzrušené expresivní figurace s notně rozvolněným rukopisem a zkalenou barevností. Zůstává tak věrný tendencím akcentujícím spontaneitu, syrovost, emoce a bezprostřední osobní souznění (soucítění) s dílem, bez nemístných estetizujících korekcí. Generačně i výrazově je tak blízký například Anselmu Kieferovi, Peru Kirkebymu či Gerhardu Keverovi – reprezentantům světových „nových divokých“, kteří na počátku osmdesátých let minulého století oprášili expresionistické tendence a dali jim aktuální punc. Tehdejší hlad po obrazech odsunul dosavadní konceptuální projevy (snad až příliš sofistikované) a poskytl nové pole hýřivé živelnosti. Také u nás došlo v té době ke změně v nahlížení na umělecké dílo a jeho provedení. Václav Bláha, Michael Rittstein, ale i mladší kolegové (například Martin John či Martin Mainer) přicházeli s nezkrocenou malbou a figurální tematikou, s osobním prožitkem a jasným, přímočarým poselstvím.

Něco podobného, i když v zastřenější míře, se opakuje nyní – v prvním desetiletí nastupujícího tisíciletí. Prudké změny stylu a oslavy obrazu jsou však tlumeny širokým a pestrým nánosem i mediálním balastem jiných projevů – přesto obraz přestál nepříznivé prognózy a je tu stále jako nenahraditelné a vzkvétající médium. Bláha zůstal u svého závěsného obrazu jako hlavního výrazového prostředku – aniž by ustrnul na věčném opakování již jednou dosaženého. Rozehrál v různých nuancích sugestivní téma jedince osamoceného v rámci společenství, osudem smýkaného i deformovaného – člověka odsouzeného k pouhému nenaplněnému klopýtání, míjení a čekání. Mnohde se tak pro něj typická figura – upažená a předkloněná – ocitla v existenciál­ním předivu dobového bytí, v jakémsi zviditelnění jinde jen tušených svazujících a determinujících struktur reálného socialismu.

Intenzita dešťových srážek

Současná výstava je další etapou v polistopadovém pokračování Bláhovy pozoruhodné kontinuální tvorby. Po uvolnění společenských poměrů se „politizující“ generace kolem skupiny 12/15, kam autor patří, musela (i chtěla) poněkud přeorientovat. Václav Bláha se přiklonil k důvěrnějším, intimnějším tématům, aniž by však ubral na výrazu. Zabýval se lidskou bytostí jako takovou, bez symbolických kulis totalitní mašinerie. V devadesátých letech i později vznikaly další obrazové řady – Odpočinek s otcem, Vzkazy, O mně a o tobě atd. Zde narůstá opět expresivita, uvolněnost, přibývají rastry, figury jsou provedené jen v náznaku, nahrubo a stylizované v rozmáchlejší siluetě. V silně nabitém prostoru se koncentrují vysoké hmoty barev – stop rázných gest, někdy i řezných ran do podložky – materiál na sebe strhává pozornost a skicovitá figura či písemné znaky se někdy až rozplývají pod vrstvami plošného rámce. Postava se tak stává „jen“ jednou ze součástí ikonografického celku, doslova se rozpouští do všech stran a do všech řazených prostorových plánů.

Již v novějších nebeských kompozicích Bláha naznačil další posun. Přichází etapa zklidnění a vzhlížení. Hvězdná klenba posetá body a světelnými kotouči dokládá sílící zájem o kosmos – přírodu – živly. Déšť je bezprostředním dotykem s touto až metafyzickou dimenzí. Je přímým zakoušením sounáležitosti s veškerenstvem, a chceme-li, může být impulsem a vstupem k silnému prožitku. Kresby a obrazy na současné výstavě v Praze jsou inspirovány skutečným letním „obklíčením“ vodního živlu, jsou mapováním nastalých podmínek – proměnou dne a noci, světla a temnoty, neuchopitelné atmosféry, naléhavého pocitu a intenzity dešťových srážek. Tento nevšední zážitek je však také posléze obecnější reflexí a přemítáním nad nejistým místem člověka uprostřed nejrůznějších určujících vlivů, kterým je vystaven.

Bláha se i tentokrát vyhnul popisnosti a podbízivosti. Jeho malby, které tvoří jádro výstavy, jsou spíše monochromně laděné, cloněné šedavými valéry, někdy nepatrně dělené a strukturované. Ranní hvězdy po dešti či Žena v ranním třpytu jsou „vize“ básnivé, možná patetické, romantické, ale jistě opravdové. Výstava jako celek je spíše jakousi komorní ukázkou dalších možných kroků. Kromě ústředních „dešťových“ přízračných motivů (případně i kompozic Houbařů v dešti) je zde také představena malá řada drobných divočejších figurálních děl na hliníkové fólii. Působí zde jako rázný, barevnější, drsnější a dynamičtější prvek s jasnou artikulací, jako dionýsky vzrušený atakující šperk. Nechme se překvapit, na kterou z naznačených cest se autor příště vydá.

Autor je šéfredaktor Revue Art.