Zůstat naživu – metoda

Vesmír křičí. Beton vypovídá o prudkosti, s jakou z něj vytloukli zeď. Beton křičí. Tráva sténá pod zuby zvířete. A člověk? Co řekneme o člověku?

Svět je rozvinutým utrpením. Původ má v uzlu utrpení. Každá existence je rozpínáním, a také drcením. Každá věc trpí, dokud není. Nicota se chvěje bolestí, až dosáhne bytí v odporném vyvrcholení.

Bytosti se rozrůzňují a komplikují, aniž ztrácejí z prvotní podstaty. Od určité úrovně vědomí dochází k výkřiku. Z něho je odvozena poezie. I artikulovaná řeč.

Prvním poetickým krokem je vrátit se k původu. Tedy k utrpení.

Druhy utrpení jsou důležité; nejsou tím hlavním. Každé utrpení je dobré; každé utrpe­ní je užitečné; každé utrpení nese ovoce; každé utrpení je světem.

Henrimu je rok. Leží na zemi v podělaných plenách; ječí. Jeho matka přechází sem a tam po místnosti, její podpatky klapou na dlažbě; hledá podprsenku a sukni. Spěchá, aby stihla večerní schůzku. Ta malá věc pokrytá výkaly, co se zmítá na dlaždičkách, ji vytáčí. I ona začíná křičet. Henri řve ostošest. Matka odchází.

Henri má výborně nakročeno ke kariéře básníka.

Markovi je deset. Jeho otec právě umírá na rakovinu v nemocnici. Ta hromada starých přístrojů s trubičkami v krku a kapačkami je jeho otec. Žije jen jeho pohled; zračí se v něm utrpení a strach. I Marek trpí. Také se bojí. Má otce rád. A zároveň si začíná přát, aby táta umřel, a on za to mohl cítit zodpovědnost.

Marek bude muset pracovat. Bude v sobě muset rozvinout ono tak zvláštní a plodné utrpení: Nejsvatější Provinilost.

Michalovi je patnáct. Žádná dívka ho dosud nepolíbila. Chtěl by tancovat se Sylvií; jenže Sylvie tančí s Patrikem a očividně se jí to líbí. Je ztuhlý; hudba proniká až na dno jeho nitra. Je to nádherný, nadpřirozeně krásný slowfox. Nevěděl, že je možné tolik trpět. Až do té chvíle bylo jeho dětství šťastné.

Michal nikdy nezapomene na kontrast mezi utrpením, které mu svíralo srdce, a zdrcující krásou hudby. Jeho citlivost se právě utváří.

Skládá-li se svět z utrpení, pak protože je v první řadě svobodný. Utrpení je nutným důsledkem volné soutěže mezi jednotlivými stranami systému. To musíte vědět, a říkat to.

Nebude vám dopřáno přeměnit utrpení na cíl. Utrpení je, a nemůže se proto stát cílem.

Když nám život uštědřuje rány, střídá brutalitu a záludnost. Znejte tyto dvě formy. Naučte se s nimi zacházet. Všechno se o nich naučte. Odlišujte, co je odděluje, a co je spojuje. Odstraníte tím mnoho protikladů. Vaše slovo získá na síle a záběru.

Vzhledem k povaze moderní doby se už láska nemůže projevit; ideál lásky však zůstal neoslaben. Protože jako každý ideál leží zcela mimo čas, nemůže být oslaben, ani zmizet.

Zvlášť křiklavý nesoulad mezi ideálem a skutečností, který z toho vyplývá, je zvlášť bohatým zdrojem útrap.

Léta dospívání jsou důležitá. Jakmile si vytvoříte dostatečně ideální, dostatečně ušlechtilý a dokonalý koncept lásky, jste v háji. Od té chvíle už vám nic nebude dost.

Nemáte-li ženu (kvůli plachosti, ošklivosti nebo z jiného důvodu), čtěte ženské časopisy. Poznáte útrapy takřka stejné.

Jít až na dno propasti, kde chybí láska. Pěstovat k sobě nenávist. Nenávist k sobě, pohrdání ostatními. Nenávist k ostatním, pohrdání sebou. Vše smíchat. Provést syntézu. Ve víru života být vždy poraženým. Vesmír brát jako diskotéku. Vršit frustrace ve velkém. Naučit se, jak se stát básníkem, znamená odnaučit se žít.

Milujte svou minulost, nebo ji nenáviďte; ale neztrácejte ji z dohledu. Musíte sám sebe dokonale poznat. Vaše nejhlubší já se pak odpoutá, vypluje vstříc slunci; a vaše tělo zůstane na místě; nadmuté, oteklé, podrážděné; zralé na nové útrapy.

Život je řadou destrukčních zkoušek. Projít těmi prvními, propadnout u posledních. Život prohrát, ale jen těsně. A trpět, stále trpět. Musíte se naučit vnímat bolest všemi póry. Každý zlomek vesmíru nechť pro vás představuje osobní ránu. Přesto musíte zůstat naživu – aspoň po určitý čas.

Plachost není opovrženíhodná. Bývala považována za jediný pramen vnitřního bohatství; něco na tom je. Právě ve chvíli, kdy se vůle oddělí od činu, totiž začne docházet k zajímavým myšlenkovým jevům. Člověk, u nějž k tomuto oddělení nedochází, zůstává na úrovni zvířete. Plachost je pro básníka výborným odrazovým můstkem.

Vypěstujte v sobě k životu hluboké rozhořčení. Žádná opravdová umělecká tvorba se bez tohoto rozhořčení neobejde.

Někdy vám, pravda, bude život připadat jen jako nemístná zkušenost. Rozhořčení však musí zůstat blízko, na dosah – i když se rozhodnete je nevyjádřit.

A vždy se vracejte ke zdroji, jímž je utrpení.

Až u ostatních vyvoláte směs zděšeného soucitu a pohrdání, budete vědět, že jste na správné cestě. Budete moci začít psát.

Artikulovat

Síla se stává pohybem, jakmile vstoupí v činnost a rozvine se v čase.

Pokud nedokážete své utrpení artikulovat v jasně definované struktuře, jste vyřízený. Utrpení vás sežere zaživa, ještě než cokoliv napíšete.

Struktura je jediným prostředkem, jak uniknout sebevraždě. A sebevražda nic neřeší. Představte si, že by se Baudelairovi jeho pokus o sebevraždu ve čtyřiadvaceti podařil.

Věřte struktuře. Věřte staré metrice. Versifikace je mocným nástrojem k uvolnění vnitřního života.

Nemějte pocit, že musíte vymyslet novou formu. Nové formy jsou vzácné. Jedna za sto let je už úspěch. A nevymysleli je nutně největší básníci. Poezie není prací s jazykem; ne hlavně. Slova jsou odpovědností celé společnosti.

Většina nových forem nevzniká z ničeho, ný­brž pomalým odvozováním od formy starší. Nástroj se postupně přizpůsobuje; dochází lehkých změn; novost plynoucí z jejich souběžného účinku se obvykle projeví až na konec, po napsání díla. Je to zcela srovnatelné s evolucí druhů.

Ze začátku budete vydávat neartikulované vý­křiky. A budete často v pokušení se k nim vrátit. To je normální. Poezie ve skutečnosti těsně předchází artikulované řeči.

Pokaždé, když tu potřebu pocítíte, ponořte se zpět do neartikulovaných výkřiků. Jsou pramenem mládí. Ovšem nezapomeňte: pokud z něj nedokážete aspoň čas od času vystoupit, zemřete. Lidský organismus má své hranice.

Na vrcholu utrpení už nebudete moci psát. Můžete to přesto zkusit, pokud se na to cítíte. Výsledek bude pravděpodobně špatný; pravděpodobně, ne určitě.

Nikdy nepracujte. Psát básně není práce; je to zátěž.

Bude-li pro vás použití určité formy (například alexandrínu) namáhavé, vzdejte se jí. Taková námaha se nikdy nevyplácí.

Něco jiného je celková, trvalá námaha, umožňující únik z apatie. Ta je nezbytná.

Pokud jde o formu, neváhejte si protiřečit. Odbočujte, měňte směr, kolikrát bude třeba. Příliš se nesnažte mít celistvou osobnost; tato osobnost existuje, ať chcete, nebo ne.

Neodmítejte nic, co vám může přinést trochu rovnováhy. Štěstí stejně není pro vás; o tom je rozhodnuto, už velmi dlouho. Máte--li však možnost zmocnit se některého z jeho pozlátek, udělejte to. Bez váhání.

Stejně to dlouho nevydrží.

Vaše existence je teď předivem útrap. Věříte, že se vám ho podaří rozvinout v souvislé formě. Váš cíl v této fázi: dostatečná délka života.

Přežít

Povolání spisovatele je přece jediným, kde se neztrapníte proto, že nevyděláváte peníze.

Jules Renard

Mrtvý básník nepíše. Proto je důležité zůstat naživu.

Nebude pro vás vždy snadné se této jednoduché úvahy držet. Zejména během období dlouhodobé tvůrčí neplodnosti. Vaše setrvávání při životě vám v takových případech bude připadat bolestně zbytečné; stejně už nic nenapíšete.

Na to je jediná odpověď: prostě to nemůžete vědět. Když se upřímně prohlédnete, měli byste to uznat. Byly už zvláštní případy.

Jestliže zrovna nepíšete, možná to znamená předzvěst změny formy. Nebo změny tématu. Nebo obojí. Anebo to možná skutečně znamená předzvěst vaší tvůrčí smrti. Ale o tom nic nevíte. Nikdy úplně nepoznáte onu část sebe sama, která vás pudí k psaní. Poznáte jen její přibližné a protikladné formy. Egoismus, nebo oddanost? Krutost, nebo soucit? Vše se dá obhájit. To je nakonec důkazem toho, že nic nevíte; nechovejte se tedy, jako byste věděli. Chovejte se před svou nevědomostí, před touto tajemnou částí vás samých, čestně a pokorně.

Nejenže básníci, kteří žijí dlouho, toho celkově vytvoří víc, stáří je také dějištěm zvláštních fyzických a duševních procesů, které by byla škoda nepoznat.

Ovšem přežít je nesmírně těžké. Dalo by se uvažovat o strategii à la Pessoa: najít si klidné místečko, nic nevydávat, v klidu čekat na smrt.

V praxi půjdeme vstříc závažným obtížím: pocitu, že ztrácíme čas, že nejsme na správném místě, že si nás necení, jak bychom si zasloužili… to vše začne být časem nesnesitelné. Bude těžké vyhnout se alkoholu. Na konci cesty vás budou čekat hořkost a zatrpklost, rychle následované apatií, a nakonec úplnou tvůrčí neplodností.

Toto řešení má tedy nevýhody, ale je obvykle jediné. Nezapomenout na psychiatry, schopné vydávat neschopenky. Naopak dlouhodobému pobytu v psychiatrické léčebně se vyhněte; příliš destruktivní. Berte ho jen jako poslední instanci, jako alternativu k vandráctví.

Naplno využívejte mechanismů společenské solidarity (podpory v nezaměstnanosti atd.) i finanční pomoci movitějších přátel. Nemějte z toho přehnaný pocit viny. Básník je posvátný parazit.

Básník je posvátný parazit; podobně jako skarabeové starého Egypta může prosperovat na těle bohatých a rozkládajících se společností. Má však také své místo uvnitř společností skromných a silných.

Nebojujte. Bojují boxeři; ne básníci. Přesto je dobré aspoň trochu publikovat; je to nezbytná podmínka k posmrtnému uznání. Pokud nevydáte aspoň něco (klidně jen pár textů v druhořadém časopise), budoucnost si vás nevšimne; zůstanete stejně nepovšimnut jako za života. I kdybyste byl naprostým géniem, musíte zanechat stopu; a důvěřovat literárním archeologům, že po ní půjdou.

Nemusí to vyjít; často to nevyjde. Opakujte si aspoň jednou denně, že nejdůležitější je udělat, co je ve vašich silách.

Studium biografií vašich oblíbených básníků může být užitečné; můžete se díky němu vyvarovat některých chyb.

Vězte, že otázka materiálního zajištění existence v zásadě nemá dobré řešení; ale že může mít řešení velice špatná.

Problém bydlení vás většinou nebude trápit; půjdete, kam to půjde. Snažte se vyhnout příliš hlučným sousedům, kteří by sami o sobě mohli vyvolat definitivní intelektuální smrt.

Malé profesní zařazení může přinést určité vědomosti, případně použitelné v budoucím díle, o fungování společnosti. I období tuláctví, které vás vyvrhne na okraj, však může být poučné. Ideální je to střídat.

Další skutečnosti, jako je harmonický sexuál­ní život, sňatek, rodičovství, jsou současně blahodárné a plodné. Jsou ale téměř nedosažitelné. Na umělecké mapě to jsou prakticky bílá místa.

Obecně budete smýkán mezi hořkostí a úzkostí. V obou případech vám pomůže alkohol. Hlavní je dosáhnout oněch několika chvil úlevy, díky nimž vytvoříte své dílo. Budou krátké; snažte se jich zmocnit.

Nebojte se štěstí; neexistuje.

Udeřit tam, kde to má význam

Usiluj o to, aby ses před Bohem osvědčil jako dělník, který se nemá zač stydět, protože správně zvěstuje slovo pravdy.

II Timoteovi, 2,15

Neusilujte o vědění pro ně samotné. Vše, co nevychází přímo z emocí, má v poezii nulovou hodnotu.

(Emoce je pochopitelně třeba brát v širokém slova smyslu; některé emoce nejsou příjemné, ani nepříjemné; to je většinou případ pocitu cizoty.)

Emoce přerušuje řetězec kauzality; jedině ona umožňuje vnímat věci o sobě; předávání tohoto vnímání je předmětem poezie.

Tato totožnost cílů filosofie a poezie je zdrojem tiché spřízněnosti, která je spojuje. Ta se ale neprojevuje výslovně psaním filosofických básní; poezie musí realitu objevovat jinými cestami, čistě intuitivními, aniž by procházela filtrem myšlenkové rekonstrukce světa. Ještě méně pak poeticky vyjádřenou filosofií, která je většinou jen mizerným podvodem. Ale vždy to budou básníci, u nichž se dostane nové filosofii nejsvědomitějších, nejpozornějších a nejplodnějších čtenářů. Stejně tak jenom někteří filosofové budou schopni rozpoznat, osvětlit a použít pravdy skryté v poezii. Právě v poezii, skoro v téže míře jako v přímé kontemplaci – a daleko spíše než v minulých filosofiích –, najdou materiál k novým znázorněním světa.

Respektujte filosofy, nenapodobujte je; musíte bohužel jinudy, ruku v ruce s neurózou. Poetická a neurotická zkušenost jsou dvě cesty, které se kříží, splétají, a nejčastěji splynou; a to rozplynutím básnického střeva v krvavém řečišti neurózy. Nemáte však na vybranou. Jiné cesty není.

Neustálá omílání vašich obsesí vás nakonec promění v patetickou trosku, sžíranou úzkostí nebo sešlou apatií. Ale, opakuji, není jiné cesty. Musíte dosáhnout bodu, odkud již není návratu. Vystoupit z kruhu. A napsat pár básní, než se zhroutíte na zem. Nahlédnete obrovské prostory. Každá velká vášeň ústí v nekonečno.

Láska nakonec řeší všechny problémy. Stejně tak každá velká vášeň nakonec vede na území pravdy. Na území, které je jiné a nesmírně bolestivé, kde je však vidět daleko, a jasně. Kde se očištěné předměty zjevují ve své čirosti a průzračné pravdě.

Věřte v totožnost mezi Pravdivým, Krásným a Dobrým.

Společnost, v níž žijete, má za cíl vás zničit. Poskytněte jí stejné služby. Zbraň, kterou použije, je lhostejnost. Takový postoj si nemůžete dovolit. Přejděte do útoku!

Každá společnost má méně odolná místa, rány. Přiložte na ránu prst, a stiskněte.

Otevírejte témata, o nichž nikdo nechce slyšet. Ukazujte zákulisí. Klaďte důraz na nemoc, agonii, ošklivost. Mluvte o smrti, o zapomnění. O žárlivosti, lhostejnosti, frustraci, o absenci lásky. Buďte hnusní, budete pravdiví.

K ničemu se nepřidávejte. Nebo se přidejte, a ihned to zraďte. Žádné teoretické nadšení vás nesmí dlouho zdržet. Aktivismus činí šťastným, a to vy být nemáte. Jste na straně neštěstí; na straně temna.

Vaším prvořadým úkolem není nabízet, ani budovat. Můžete-li, dělejte to. Dospějete-li k neobhajitelným rozporům, řekněte to. Neboť vaším největším úkolem je hloubit směrem k Pravdivému. Jste hrobníkem, a jste mrtvolou. Jste tělem společnosti. Nesete zodpovědnost za tělo společnosti. Všichni nesete zodpovědnost stejnou měrou. Tak líbejte zem, červi!

Stanovte nevinnost a vinu. Nejdřív v sobě, stane se vám to vodítkem. Ale také u ostatních. Všímejte si jejich chování, a jejich omluv; potom ve vší nestrannosti suďte. Nešetřete se; nešetřete nikoho.

Jste bohatí. Znáte Dobro, znáte Zlo. Nikdy se nevzdávejte jejich oddělování; nenechte se pohltit tolerancí, oním smutným stigmatem let. Poezie má schopnost vytyčit konečné mravní hodnoty. Svobodu musíte nenávidět ze všech sil.

Pravda je skandální. Bez ní však nemá nic cenu. Už jen čestný a nevinný pohled na svět je mistrovským dílem. V porovnání s tímto požadavkem znamená originalita málo. Nedělejte si s tím hlavu. Tak jako tak ze sumy vašich nedostatků nějaká originalita vyvstane. Pro vás je důležité říkat jednoduše pravdu; říkejte jen pravdu, nic víc, nic míň.

Nemůžete milovat pravdu a přitom svět. Ale už jste si vybrali. Problémem je se té volby držet. Vyzývám vás, zachovejte odvahu. Ne že byste mohli v něco doufat. Naopak vězte, že budete strašlivě sami. Většina lidí se s životem dohodne, nebo zemře. Jste živí sebevrazi.

S blížící se pravdou bude vaše samota narůstat. Budova je krásná, ale prázdná. Procházíte prázdnými sály, které zní ozvěnou vašich kroků. Ovzduší je čiré a neměnné; předměty vypadají jako sochy. Pohled je tak jasný, že vás co chvíli rozpláče. Rádi byste se vrátili do mlhy nevědění; jenže ve skrytu duše víte, že už je pozdě.

Pokračujte. Nebojte se. Z nejhoršího jste venku. Život vás samozřejmě bude rvát i dál; vy s ním už ale nemáte moc společného. Nezapomeňte: v podstatě už jste mrtví. Stojíte nyní tváří v tvář věčnosti.