Nikdo mě nelíbal

nevyhnutelně. Křik, pláč a nářky,

místo spánku cítím život, jak cválá,

velký bílý oř v dálce a bez oprátky.

*

HYPERMARKET – LISTOPAD

Nejdřív jsem zakopnul a převrhnul hrách,

rozplakal jsem se a dostal trochu strach.

Tu někdo zabručel, že kazím náladu,

převzal jsem nad sebou hned zase nadvládu.

Frajírci z předměstí s brutálním pohledem

zvolna korzovali u regálů s pivem.

Cirkusový lomoz jak někde v Sodomě

stoupal z amplionů. Koukali se po mně.

Zhroutil jsem se přímo mezi chleba, veku,

kolem šly dvě ženy, s sebou nesly dýni.

Otočí se jedna, říká kolegyni:

„Je to stejně smutné, chlapec jeho věku.“

Náhle jsem uviděl obrovská chodidla,

patřila hlídači, měl jasná pravidla.

Lidi se divili, jak jsem se zachoval,

bylo to naposled, co jsem vybočoval.

*

NESMÍŘENÝ

Otec byl samotářský a barbarský vůl;

Zpitý zklamáním sám před televizorem,

křehké a podivné plány o samotě snul.

Velkou měl radost, když mohl jim dát sbohem.

Byl jsem pro něj škodnou, on pro mne

náhončím,

jen představa syna ho musela děsit.

Nedokázal unést, že ho jednou předčím

už jen tím, že chcípne, a já budu dál žít.

Umřel někdy v dubnu, sténaje a perplex,

ve tváři se mu zračil nekonečný vztek.

Každých pět minut po mojí matce štěk,

nadával na jaro, posměšně srážel sex.

Nakonec předtím, než přišla agónie,

krátce se uvolnil a otevřel oči.

Usmál se a pravil, že se koupe v moči,

když natáhl bačkory, zdálo se, že vyje.

*

TĚLO NAPROSTÉ TOTOŽNOSTI

Dům Páně podobá se krtině;

jsou tam četné východy,

chodby, kudy se tělo sotva protáhne;

střed je přesto zoufale prázdný.

Nebeský Jeruzalém dlí tady dole,

v očích některých žen;

nejdřív se chvíli navazuje shoda, jako

sladění přijímačů,

načež se pohledy ponoří a odrazí v čemsi

nekonečně spásném,

jež je Jiné a Jedinečné,

prostor a pevný bod.

Popírajíce čas, stejným krokem pronikáme

do království totožného.

Ve středu chrámu Páně je místnost

s nabílenými zdi a nízkým stropem;

v jejím středu stojí oltář.

Ty, již sem dojdou, zprvu překvapí atmosféra

prázdnoty a klidu, která odsud sálá;

Proč na oltáři nic není? Projevuje se takto

Bůh?

Až po řadě dní, řadě nocí meditace a bdění

se uprostřed prostoru zjeví a zformuje cosi,

co podobá se slunci,

Cosi, kolem čehož se prostor pojí a zároveň

utváří tímto poutem,

středobod, kolem něhož se svět utváří

a definuje

v nádherném topologickém propojení,

bod, jehož prodloužená kontemplace vede

duši

skočit k naprosto totožnému.

Jméno tohoto bodu neexistuje v žádném

jazyce; ale

vyvěrají z něj radost, světlo a dobro.

*

LÁSKA, LÁSKA

V jednom pornokině důchodci ztrhaní

patřili nevěříce

na dva chlípné páry v mizerném podání

v zápletce za tisíce.

A hele, říkal jsem si, to je tvář lásky,

podoba její pravá,

určití jsou svůdní za všech okolností,

dalším se nedostává.

Osud v tom není a ani žádná věrnost,

jenom přitažlivost těl,

žádná příchylnost a hlavně žádná lítost;

hrajeme, kdo vydržel.

Určití jsou svůdní, navíc milovaní,

orgasmus je nemine,

tolik však zbývá těch, co nic neskrývají;

už ani představy ne.

Jenom samotu, již cizí radost kalí,

vítěznou nemravnost,

jenom jistotu, že „tohle pro mě není“,

jen mlhu nad propastí.

Nepochybně umřou lehce rozčarovaní,

bez lyrických iluzí,

dokonale zvládnou sebepohrdání,

v rutinu ho promění.

Obracím se ke všem, kdo lásku nepoznali,

kdo neuměli se líbit.

ke všem, kdo vlohy k volné lásce nedostali,

nemohli se potěšit.

Neztrácíte mnoho, přátelé, věřte mi:

není lásky v člověku,

je to jen krutá hra, které jste oběťmi,

krutá hra přeborníků.

*

PŘÍRODA

Nezávidím těm pitomcům nabubřelým,

co rozplývají se nad norou zaječí.

Příroda je místem hnusným, nudným a zlým;

nemá čím oslovit lidské společenství.

V silném mercedesu je radost projíždět

opuštěnou a velkolepou krajinou.

Obratně přesouvat šaltpáku tam a zpět

a vládnout horám, řekám chytrou mašinou.

Ve slunečním svitu ubíhají lesy,

jakoby na počest pradávné moudrosti.

Na dně jejich roklí tušíme úžasy,

stačí pár hodin a jsou v naší milosti.

Vystoupíte z auta a problémy začnou.

Klopýtáte změtí kamenů a trní,

nesmyslným světem, kde komáři koušou,

pod slizkými kmeny se to jenom hemží.

Začne se vám stýskat po vůni benzínu,

parkovacích plochách, po niklových pultech.

Je však už moc pozdě pomýšlet na zimu,

Svou krutou náručí vás svírá temný mech.

DÍVKA

Černovlasá dívka s tenoučkými rtíky,

kterou všichni známe, však odkud, neřekl

bych,

vytahuje dvěma hrubými prstíky

nám tepající střeva z rozpáraných břich.

*

KONFRONTACE

Potřebujeme-li tolik lásky, kdo za to může?

Nemůžeme-li se ani trochu přizpůsobit

tomuto světu všeobecných transakcí,

kde by nás tak rádi viděli

psychologové a spol.?

A potřebujeme-li tolik snů, kdo za to může?

Nemůže-li se dosud neurčitý zlomek naší

psýché

konečně spokojit s harmonickou správou

našich zaevidovaných nutkání,

nanejvýš čtyř nebo pěti?

A potřebujeme-li něčemu věřit

co nás přesahuje, táhne vpřed, a v čem

zároveň spočíváme,

potřebujeme-li naprosto

nekvantifikovatelné štěstí,

vnitřní sílu, která v nás klíčí a ignoruje

nepostižitelnosti,

rozvíjí se v nás a dává naší existenci

nezadatelnou hodnotu, užitečnost a smysl,

Potřebujeme-li se také současně cítit vinni,

ponížení a nešťastní, že nejsme víc, než

jsme,

potřebujeme-li doopravdy toto všechno,

abychom se cítili lidmi,

co s tím?

Je čas nechat to být.

*

Kde’s, mé bystré tělo? Cítím noci příboj,

plný modrých jehel, elektrických šoků.

Město, které vrní, anekdotický stroj:

stísněný prostor, kde znějí salvy zvuků.

Zítra se seberu, svůj pokoj opustím,

po mrtvém bulváru kráčet budu leklý,

jarní ženy a jejich těla prohnutím

poskládají zase ten dekor únavný.

V narvaných bistrech, kde kádrové žvýkají,

budou se podávat auvergneské saláty.

Dneska je neděle. Boží sláva září,

koupil jsem si panenku z umělé hmoty.

A vidím, jak vzlétají hvězdy krvavé,

vyškrábané oči klouzají podél zdí.

Marie, Matko Boží, ochraň dítě mé!

Noc na mě doléhá jak šelma páchnoucí.

*

POCIT CHLADU

Ráno bylo jasné, no prostě nádhera,

zachovat že prý sis chtěla nezávislost.

Čekal jsem na tebe, ptákům se leskla pera:

proti utrpení nezmůžu nikdy dost.

VLAK DO CRÉCY-LA-CHAPELLE

Rád bych býval měl nějaké souputníky,

občas v noci, když nespavost se dostaví,

tak rád ponořil bych se lidem do očí,

nemluvil už s nimi jako s nebožtíky.

Za hradbou stydlivosti a nedůvěry

chorému mozku se noc dlouhá jeví vždy,

škoda, že se mnou nikdo nekamarádí,

říkají, že plýtvám nejlepšími léty.

Ach, ty teenagerky, jež jsem nemiloval,

na cestě z gymplu do Crécy-la-Chapelle

v sobotu v poledne, když vlakem jsem se bral,

hýbaly se, krásné, neříkal jsem popel.

Sledoval jsem v sobě výbuchy touhy výt,

a v sobotu večer zkoumal, jak vypadám;

netroufal jsem si tančit, netroufal si jít,

nikdo mě nelíbal. Cítil jsem se dost sám.

Pohrdal jsem sebou tak, že jsem chtěl umřít,

nebo zažít chvíli silnou, výjimečnou;

dnes se už hlavně snažím příliš netrápit,

blížím se ke konci. Pojím se s realitou.

*

Za těmi bílými domy

musí ležet jiný svět,

něco se ve mně ulomí,

potřebuji jiný svět.

Za všemi paneláky,

krví zduřelého já,

chtělo by to svět lásky,

moře, kde se koupat dá.

Ne ty zárodky plováren,

kde relaxují lufťáci,

v diskotékách beze jmen,

má pár ludráků erekci.

Něco se ve mně rozbíjí,

potřebuji poznat radost,

přijmout přírodu a lidi,

nejde to. Je zima na kost.

*

Jsem jako dítě, které už nesmí plakat,

veď mě do země, kde žijí správní lidé,

veď mě do noci, nechám se kouzlem zlákat,

konečně potkat bych chtěl bytosti jiné.

Nosím ve svém nitru naději prastarou,

jak ti černí starci, již jsou doma princi,

co s koštětem zvolna procházejí chodbou,

jsou sami jak já a mají úsměv v ranci.

*

Skutečně za smrtí existuje místo,

kde nás čekají a milují, jací jsme?

Mrazivé vlny mi omývají tělo,

hledám cestu zpátky tam, kde žijí lidé.

Skutečně si občas lidé vypomohou

a šťastný lze být i starší třinácti let?

Některá samota je neléčitelnou,

o své víře v lásku mohl bych tu vyprávět.

Když uprostřed noci město se rýsuje,

vycházím z garsonky s prosebným pohledem,

okolní bulváry zlatý déšť bičuje,

nikdo mě nevidí, vůbec tady nejsem.

Později doma se k telefonu choulím,

vytáčím čísla a zavěsím zavčasu,

černou postavu za aparátem vidím,

ve tmě se usmívá, neboť má dost času.

Jsou chvíle, kdy máme skoro pocit, jako

bychom slyšeli

ironický šelest uplývajícího času,

a smrt boduje na náš úkor.

Trochu se nudíme, a abychom se dočasně vyhnuli podstatnému, uchýlíme se pár

minut

k plnění nudného a neradostného úkolu, o němž jsme si mysleli, že rychle uteče,

načež se otočíme a s nevolností zjistíme, že další dvě hodiny zmizely v prázdnotě.

Čas s námi nemá slitování.

Ke konci některých dnů máme pocit, že jsme

žili

čtvrt hodiny, a pochopitelně začneme

myslet na svůj věk,

takže zkusíme vymyslet lest, jakýsi

pokerový tah,

kterým bychom získali šest měsíců,

a nejlepší způsob ještě bude

zaplnit list papíru,

neboť necháme-li stranou některé přesně

dané historické chvíle a určité

jednotlivce, jejichž jména stojí v knihách,

je nejlepší způsob, jak porazit čas, ještě tak

do jisté míry odmítnout v něm žít.

Místo, kde naše pohyby probíhají,

harmonicky zapadají do prostoru

a podněcují vlastní chronologii,

místo, kde všechny rozptýlené bytosti

kráčejí společně

a neexistuje žádný posun,

kouzelné místo absolutna a transcendence,

kde slovo je zpěvem, kde krok je tancem,

na Zemi nenajdeme,

avšak míříme k němu.

PÁTEK 11. BŘEZNA. 18.15. SAORGE

Ležím v hotelu; po námaze chůze svaly odpočívají; zmocňuje se jich výrazné, ale příjemné teplo.

Jakožto sentimentální a omezený Západoevropan nedokážu opravdu sympatizovat s buddhismem (s tím, co buddhismus předpokládá: oním trpělivým, rozumem řízeným studiem těla; oním téměř vědeckým studiem těla, jeho reakcí, s mystickým a praktickým použitím jeho reakcí).

Jinými slovy, zůstávám romantikem obdivujícím myšlenku vzletu (čistého, duševního vzletu oproštěného od těla). Vážím si cudnosti, svatosti, nevinnosti; věřím v dar slz a v modlitbu srdce. Buddhismus je inteligentnější, účinnější; přesto se s ním nedokážu ztotožnit.

Ležím na posteli a mé svaly odpočívají; a cítím se připraven na nekonečné citové výlevy jako zamlada.

*

Předčasně šaškem, expertem v utrpení,

prožil jsem zvláštní a patetické dětství.

Hrál jsem si s autíčky, v přátelství chtěl věřit,

nechtěně už tehdy vyvolával soucit.

Drsná agónie květin,

vybuchují obráceně,

hnije pomníček z obětin

těm, kdo žijí odloučeně.

Vyrostl jsem mezi rozkošnými stroji,

které nemilují, žijí v plné zbroji;

tehdy jsem zahlédl svět ideálních dat,

za cenu bolesti nepřestal ho hledat.

Hnusná agónie lidí,

volné přibíjení na kříž,

nikdo všechno neopustí,

s iluzemi je smrt potíž.