Po Brunově návštěvě zůstal Michel vleže dobré dva týdny. Jak by vlastně, ptal se sám sebe, mohla společnost přežít bez náboženství? Už v případě jednotlivce se to zdálo obtížné. Několik dní pozoroval radiátor nalevo od postele. Jeho žlábky se, když bylo třeba, plnily teplou vodou, byl to užitečný a vynalézavý mechanismus; jenže jak dlouho by západní společnost přežila bez nějakého náboženství?
Jedním z rysů Djerzinského geniality bylo, napsal Frédéric Hubczejak o mnoho let později, že dokázal překonat počáteční tušení, podle nějž bylo pohlavní rozmnožování samo o sobě zdrojem zhoubných mutací. Tisíce let, zdůrazňoval dále Hubczejak, byly všechny lidské kultury poznamenané více či méně formulovaným tvrzením, že mezi sexem a smrtí existuje neoddělitelný vztah; vědec, který by toto pouto dokázal nezvratnými argumenty z oblasti molekulární biologie, by se s tím za normálních okolností spokojil a považoval svou práci za hotovou. Djerzinski ovšem vytušil, že je nutné vystoupit z rámce pohlavního rozmnožování a zkoumat obecně topologické podmínky buněčného dělení.
Už od první třídy na základní škole v Charny zarážela Michela krutost chlapců. Je pravda, že se jednalo o syny vesničanů, tedy malá zvířata, ještě blízká přírodě. Přesto byla s podivem radostná a instinktivní přirozenost, s jakou píchali do ropuch špičkou kružítek nebo plnicích per; fialový inkoust se šířil pod kůží nebohého zvířete, které dlouze umíralo udušením. Stavěli se do kruhu a s lesknoucíma se očima sledovali jeho agonii. Další z jejich oblíbených her bylo stříhat nůžkami tykadla šneků. Veškerá citlivost šneků se soustředí v jejich tykadlech, končících malýma očima. Bez tykadel je šnek pouze měkkou masou, která trpí a neví kudy kam. Michel rychle pochopil, že by si od těch malých tyranů měl udržovat odstup; naopak dívek, bytostí jemnějších, se obávat nemusel. Toto jeho první vidění světa podpořil Život zvířat, který běžel v televizi každou středu večer. Uprostřed odporného svinstva, permanentních jatek, jimiž byla živočišná říše, představovala jedinou stopu obětavosti a altruismu mateřská láska, nebo ochranitelský instinkt, zkrátka něco, co pomalu a postupně vedlo k mateřské lásce. Samice olihně, malá patetická dvaceticentimetrová věc, bez váhání útočila na potápěče, který se přiblížil k jejím vajíčkům.
Ani o třicet let později nemohl dojít k jinému závěru: ženy jsou prostě lepší než muži. Jsou něžnější, láskyplnější, soucitnější a jemnější; mají menší sklon k násilí, egoismu, sebepotvrzování, krutosti. Navíc jsou rozumnější, inteligentnější a pracovitější.
K čemu jsou vlastně, přemýšlel Michel, pozoruje skrz závěsy pohyb Slunce, k čemu jsou vlastně muži? Je možné, že v minulých dobách, kdy bylo hodně medvědů, měla mužnost svou zvláštní a nezastupitelnou roli; očividně už několik století však muži nebyli v podstatě k ničemu. Občas zaháněli nudu partičkami tenisu, což bylo menší zlo; občas ale také považovali za užitečné popostrčit dějiny, tedy především vyvolávat revoluce a války. Kromě absurdního utrpení, které působily, ničily revoluce a války to nejlepší z minulosti, takže se pokaždé muselo začít od začátku. Vývoj lidského druhu, jelikož nepostupoval souvisle, to činilo chaotickým, přerušovaným, nepravidelným a násilným. Za to všechno byli muži (s jejich zálibou v riziku a hře, směšnou ješitností, nezodpovědností, bytostnou násilností) přímo a výhradně zodpovědní. Svět složený z žen by byl ve všech ohledech nesrovnatelně lepší; vyvíjel by se pomaleji, ale pravidelně, bez návratů zpět a zhoubného ohrožování, směrem ke všeobecnému štěstí.
Ráno 15. srpna vstal a vyšel ven v naději, že v ulicích nikdo nebude; prakticky to tak bylo. Zapsal si několik poznámek, k nimž se měl vrátit o deset let později, když pracoval na své nejdůležitější publikaci, Prolegomenech k úplné replikaci.
V téže době Bruno vracel syna exmanželce; cítil se vyčerpaný a zoufalý. Anne se měla vracet ze zájezdu s Novými obzory, na Velikonoční ostrov nebo do Beninu, nebyl si přesně jistý; pravděpodobně se setkala s kamarádkami, vyměnila si adresy – dvakrát nebo třikrát se s nimi sejde, než ji to omrzí; ale nesetká se s žádnými muži – Bruno měl pocit, že co se týče mužů, už to úplně vzdala. Vezme si ho na pár minut stranou, bude chtít vědět, „jak to šlo“. Odpoví: „Dobře“, zvolí klidný a sebevědomý tón, takový, jaký mají ženy rády; ale přece jen dodá s trochou humoru: „Victor se celkem hodně díval na televizi.“ Rychle se přestane cítit ve své kůži, od té doby, co přestala, Anne nesnášela, aby se u ní kouřilo; její byt byl vkusně vyzdoben. Až bude odcházet, začne mít výčitky, znova přemýšlet, jak to udělat, aby všechno bylo jinak; rychle políbí Victora a odejde. Tak: prázdniny se synem budou u konce.
Proč všechno nabralo takový směr? Victorovi bylo už pár měsíců třináct. Ještě před několika lety maloval obrázky, které ukazoval tátovi. Kopíroval postavičky z Marvel Comics: Fatalise, Fantastika, Faraona budoucnosti – které znázorňoval v neobvyklých situacích. Občas si zahráli kvarteta nebo šli v neděli ráno do Louvru. Když bylo Victorovi deset, nakreslil Brunovi k narozeninám na list z bloku Canson pestrobarevnými písmeny: „TATI, MÁM TĚ RÁD.“ Teď byl konec. Byl opravdu konec. A Bruno věděl, že to bude ještě horší: od vzájemné lhostejnosti postupně přejdou k nenávisti. Nejpozději do dvou let se jeho syn začne scházet se stejně starými děvčaty; po těch patnáctiletých děvčatech bude toužit i on. Blížili se ke stavu rivality, který je mužům vlastní. Byli jako zvířata bojující v kleci, a tou klecí byl čas.
Cestou domů Bruno zakoupil v arabském obchůdku dvě lahve anýzového likéru; potom, než se opil na smrt, zavolal bratrovi, že by ho druhý den rád viděl. Když dorazil k Michelovi, ten se právě v záchvatu hladu po období půstu ládoval plátky italského salámu, které zapíjel mocnými doušky vína. „Ber si, ber si...“ řekl nepřítomně. Bruno měl pocit, že ho sotva slyší. Bylo to jako mluvit k psychiatrovi, nebo do zdi. Přesto mluvil.
„Muži se ve skutečnosti nikdy nezajímali o své děti, nikdy je nemilovali, muži jsou obecně neschopní lásky, je to pocit, který jim je zcela cizí. To, co znají, je touha, sexuální touha v hrubém stavu, a soutěžení mezi samci; mnohem později mohli v dřívějších dobách pociťovat v rámci manželství ke své družce určitý vděk – když jim porodila děti, starala se dobře o domácnost, osvědčila se jako kuchařka a jako milenka; potom je těšilo spát s ní v jedné posteli. Nebylo to nejspíš to, po čem ženy toužily, nejspíš to bylo nedorozumění, ale mohl to být velmi silný cit – a přestože pociťovali vzrušení, mimochodem slábnoucí, když si čas od času dopřáli nějakou mladici, už doslova nemohli žít bez své ženy, a když o ni nedej bože přišli, začali pít a rychle umírali, většinou do několika měsíců. Děti, co se jich týče, byly postoupením stavu, pravidel a majetku. Samozřejmě v případě lenních pánů, ale i obchodníků, sedláků, řemeslníků, vlastně všech vrstev společnosti. Dnes už nic z toho neexistuje: jsem zaměstnanec, jsem nájemník, nemám synovi co předat. Není žádné řemeslo, které bych ho naučil, dokonce ani nevím, co by mohl později dělat; zásady, které jsem znal, pro něj už beztak nebudou platit, bude žít v jiném světě. Přijmout ideologii neustálé změny znamená přijmout, že život člověka se striktně omezuje na jeho individuální existenci, a že minulé a budoucí generace nemají v jeho očích žádný význam. Tak žijeme, a mít dnes dítě nemá pro muže žádný smysl. U žen je to jiné, protože nadále mají potřebu mít někoho, koho by mohly milovat – což není a nikdy nebyl případ mužů. Je falešné tvrdit, že i muži se potřebují mazlit, hrát si se svým dítětem, kočkovat se s ním. I když to slýcháme už léta, není to pravda. Jakmile se po rozvodu rozpadne rodinný rámec, vztahy s dětmi ztrácejí veškerý smysl. Dítě je past, co se obrátila proti jejímu strůjci, je to nepřítel, o kterého se musíme nepřetržitě starat, a který nás přežije.“
Michel se zvedl a zamířil do kuchyně pro sklenici vody. Před sebou viděl točící se barevná kola a začalo se mu chtít zvracet. Nejdůležitější bylo zastavit třas rukou. Bruno měl pravdu, otcovská láska byla fikce, lež. Lež je užitečná, když umožňuje přeměnit realitu, pomyslel si; ale když se přeměna nezdaří, zůstane jen lež, hořkost a vědomí lži.
„Anne jsem potkal v roce 1981,“ pokračoval Bruno s povzdechem. „Nebyla obzvlášť krásná, ale už mě nebavilo masturbovat. Dobré bylo aspoň to, že měla velký prsa. Vždycky jsem měl rád velký prsa...“ Opět dlouze vzdychl. „Moje protestantská maloměšťačka s velkýma prsama...“; k Michelovu velkému překvapení se mu oči zaleskly slzami. „Její prsa později zvadla, a i naše manželství si rozbilo hubu. Zničil jsem jí život. Tuhle věc nikdy nezapomenu: zničil jsem té ženské život. Máš ještě víno?“
Michel odešel do kuchyně pro další láhev. Tohle všechno bylo dost výjimečné; věděl, že Bruno chodil k psychiatrovi a potom přestal. Ve skutečnosti se vždy snažíme redukovat utrpení na minimum. Dokud je utrpení při svěřování menší, tak mluvíme; pak zmlkneme, vzdáme to, jsme sami. Pociťoval-li Bruno opět potřebu vrátit se ke krachu svého života, pravděpodobně to znamenalo, že v něco doufal, v nový začátek; bylo to pravděpodobně dobré znamení.
„Ne že by byla ošklivá,“ pokračoval Bruno, „ale její tvář byla nijaká, bez kouzla. Nikdy v sobě neměla onu jemnost, to světlo, které někdy ozařuje tvář mladých dívek. Měla nohy trochu jak sloupy, takže minisukně nepřicházely v úvahu; ale naučil jsem ji nosit malé, velmi krátké topy bez podprsenky; velký prsa viděný seshora jsou hodně vzrušující. Trochu se styděla, ale nakonec souhlasila; v erotice ani prádle se nevyznala, neměla s tím žádné zkušenosti. Ale co ti o ní povídám, vždyť jsi ji viděl, ne?“
„Byl jsem na tvé svatbě...“
„To je pravda,“ přitakal Bruno užasle, až téměř otupěle. „Vzpomínám si, že mě tvůj příchod překvapil. Myslel jsem si, že se mnou už nechceš mít nic společného.“
„Taky jsem nechtěl.“
Michel si vybavil tu chvíli, skutečně zauvažoval, co ho přivedlo na ten příšerný obřad. Znovu spatřil chrám v Neuilly, napůl zaplněný, depresivně strohý sál, z více než poloviny zaplněný nenuceně bohatou společností; otec nevěsty byl finančník. „Byli to levičáci,“ řekl Bruno, „tehdy byli vlastně všichni levičáci. Přišlo jim naprosto normální, že žiji s jejich dcerou ještě před svatbou, vzali jsme se, když byla těhotná, zkrátka obvyklej postup.“ Michel si vzpomněl na pastorova slova, jasně rezonující v chladné místnosti: řeč byla o Kristu pravém člověku a pravém Bohu, o nové smlouvě, kterou Hospodin uzavřel se svým národem; vlastně tomu, co říkal, úplně nerozuměl. Po tři čtvrtě hodinách v tomhle stylu byl na pokraji dřímoty; naráz ho z ní vytrhla tato věta: „Žehnej vám Bůh Izraele, co se slitoval nad dvěma opuštěnými dítky.“ Nejdřív měl problém se zmátožit: byl snad u Židů? Až po dobré minutě přemýšlení mu došlo, že jde vlastně o téhož Boha. Pastor plynule pokračoval se sílícím přesvědčením: „Kdo miluje svou ženu, miluje sebe. Nikdo přece nemá v nenávisti své tělo, ale živí je a stará se o ně. Tak i Kristus pečuje o církev; vždyť jsme údy jeho těla. Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce, a budou ti dva jedno tělo. Je to velké tajemství, které vztahuji na Krista a na církev.“ Ta věta skutečně ťala do živého: a budou ti dva jedno tělo. Michel nad tou představou nějakou dobu meditoval, pohlédl na Anne: byla klidná a soustředěná, zdálo se, že zadržuje dech; dělalo ji to skoro krásnou. Pastor, zřejmě povzbuzen citací svatého Pavla, pokračoval s rostoucím zápalem: „Pane, s dobrotou pohleď na svou služebnici: žádá tě o ochranu v této chvíli, kdy se chystá vstoupit ve svazek manželský. Dej, ať se v Kristu stane věrnou a počestnou manželkou a vždy následuje příkladu svatých žen: ať je příjemná svému manželovi jako Rachel, moudrá jako Rebeka, věrná jako Sára. Ať její kroky řídí víra a přikázání; ať se ve svazku se svým manželem vystříhá všech špatných známostí; ať její zdrženlivost zaslouží uznání, její cudnost úctu, ať je znalá Božího Stvoření. Ať pozná plodné mateřství, ať oba uvidí děti svých dětí až do třetího a čtvrtého pokolení. Ať dosáhnou šťastného stáří a ať poznají pokoj vyvolených v Království nebeském. Jménem našeho Pána Ježíše Krista, amen.“ Michel si prorazil cestu davem, čímž si vysloužil několik podrážděných pohledů. Zastavil se ve třetí řadě a sledoval výměnu prstýnků. Pastor vzal ruce manželů do svých se sklopenou hlavou, ve stavu obdivuhodného soustředění. Pak hlavu zvedl a silným, zároveň energickým a zoufalým hlasem, s ohromující intenzitou výrazu prudce zvolal: „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“
Později Michel přistoupil k pastorovi, jenž uklízel své náčiní. „Velice mne zaujalo, co jste říkal před chvílí...“ Boží muž se zdvořile usmál. Načež se rozhovořil na téma Aspectových pokusů a paradoxu EPR: když se dvě částice spojí a vytvoří tak nedělitelný celek, „připadá mi to zcela v souladu s tím příběhem o jednom těle“. Pastorův úsměv nepatrně zmrzl. „Chci říct,“ pokračoval Michel horlivě, „z ontologického hlediska je možné jim přiřadit stejný vektor stavu v Hilbertově prostoru. Víte, jak to myslím?“ – „Jistě, jistě...“ zamumlal Kristův služebník a těkal pohledem kolem sebe. „Promiňte,“ řekl náhle a otočil se k otci nevěsty. Dlouze si stiskli ruce a přátelsky se objali. „Krásný obřad, nádherný...“ pravil finančník dojatě.
„Na oslavu jsi nezůstal...“ vzpomněl si Bruno. „Bylo to trochu nepříjemné, nikoho jsem neznal, a přece jen to byla moje svatba. Můj otec přišel strašně pozdě, ale aspoň přišel: byl špatně oholený, kravatu na stranu, vypadal úplně jak stará volnomyšlenkářská troska. Jsem si jist, že rodiče Anne by byli radši za jinou partii, no ale co, jako levicoví protestantský měšťáci měli aspoň nějakou úctu ke školství. A nakonec já měl aprobaci pro vysoké školy a ona jenom pro střední. Nejhorší je, že měla moc hezkou mladší sestru. Dost se jí podobala, taky měla velká prsa; ale místo běžného obličeje byl ten její nádherný. Jsou to maličkosti v uspořádání rysů, rozhodují detaily. Je to těžký...“ Znova vzdychl, dolil si sklenku.
„První místo jsem dostal v roce 84 na Carnotově lyceu v Dijonu. Anne byla šest měsíců těhotná. Tak, byli jsme učitelský pár; zbývalo už jen žít normální život.
Najali jsme si byt v ulici Vannerie, kousek od lycea. Jak říkala holka z realitky, ,nejsou to pařížské ceny, není to ani pařížský život, ale uvidíte, že v létě je tu veselo, přijíždějí turisté a během festivalu barokní hudby i spousta mladých.‘ Barokní hudby?...
Okamžitě jsem pochopil, že jsem prokletý. Že to nebyl ,pařížský život‘, to mi bylo u prdele, v Paříži jsem byl nepřetržitě nešťastný. Akorát že jsem toužil po všech ženských kromě té své. V Dijonu stejně jako ve všech mimopařížských městech je spousta pulců, je to mnohem horší než v Paříži. Bylo to nesnesitelné, všechny ty kočičky s jejich rozpustilými výrazy, krátkými sukněmi a chichotáním. Vídal jsem je přes den na hodinách, vídal jsem je v poledne v Penaltě, baru vedle lycea, bavily se s klukama; šel jsem na oběd za manželkou. Znova jsem je vídal v sobotu odpoledne v hlavních obchodních ulicích, kupovaly desky a hadry. Byl jsem s Anne, prohlížela si dětské šatičky; těhotenství probíhalo v pořádku, byla neuvěřitelně šťastná.
Victor se narodil v prosinci; vzpomínám si na jeho křest v kostele Saint-Michel, dost mne to vzalo. ,Pokřtění se stávají živými kameny k vybudování duchovní stavby, svatého kněžství,‘ říkal kněz. Victor byl ve svém krajkovém povijanu celý rudý a svraštělý. Byl to společný křest jako v prvokřesťanské církvi, byla tam desítka rodin. ,Křtem se začleňujeme do církve,‘ říkal kněz, ,dělá z nás údy Kristova těla.‘ Anne ho držela v náručí, vážil čtyři kila. Byl moc hodný, vůbec nekřičel. ,Nejsme snad od té chvíle údy jedni druhých?‘ Mezi rodiči jsme se po sobě podívali, někteří vypadali na pochybách. Potom kněz třikrát vlil na hlavu mého syna křticí vodu a následně ho pomazal svatým olejem. ,Tento biskupem posvěcený vonný olej,‘ řekl, ,symbolizuje dar Ducha Svatého.‘ Načež se obrátil přímo k němu. ,Victore,‘ řekl kněz, ,právě ses stal křesťanem. Pomazáním Svatého Ducha jsi byl začleněn v Krista. Od nynějška jsi součástí jeho prorocké, kněžské a královské mise.‘ Natolik to na mě zapůsobilo, že jsem se přihlásil do skupiny Víra a Život, co se scházela každou středu. Byla tam jedna mladá Korejka, ihned jsem měl chuť ji ojet. Nebylo to jednoduché, věděla, že jsem ženatý. Jednou v sobotu pozvala Anne skupinu k nám, Korejka seděla na kanapi, měla na sobě krátkou sukni; celé odpoledne jsem jí koukal na nohy, ale nikdo si ničeho nevšiml.
Na jarní prázdniny odjela Anne s Victorem k rodičům; zůstal jsem v Dijonu sám. Znovu jsem se pokusil stát se katolíkem; na matraci Épéda jsem četl Mysterium Svatých Nevinných a popíjel k tomu anýzový likér. Péguy, to je opravdu krása, nádherné čtení; jenže nakonec mě to úplně vyřídilo. Všechny ty historky o hříchu a odpuštění hříchů, a Bůh, který se raduje víc z návratu jednoho hříšníka než ze spásy tisíce spravedlivých... já bych rád býval hříšníkem, ale nedařilo se mi to. Měl jsem pocit, že mi ukradli mládí. Všechno, co jsem chtěl, bylo nechat si kouřit péro mladýma kočkama se smyslnými rty. Na diskotékách bylo mladých koček se smyslnými rty hodně, a co byla Anne pryč, několikrát jsem zašel do Slow Rocku a Pekla; jenže se zajímaly o jiné, kouřily jiný péra než to moje; a to jsem prostě nedokázal strávit. V té době se rozjel erotický Minitel, vypuklo kolem toho úplné šílenství, zůstal jsem připojený celé noci. Victor spal v našem pokoji, ale nebudil se, takže nebyl problém. Měl jsem dost nahnáno, když přišla první faktura za telefon, vytáhl jsem obálku ze schránky a otevřel ji cestou do práce: čtrnáct tisíc franků. Naštěstí mi ještě ze studií zbyly úspory na knížce, které jsem převedl na náš účet, a Anne si ničeho nevšimla.“
Bruno náhle zmlkl. Po několika minutách Michel vstal, otevřel balkonové okno a vyšel ven, aby se nadýchal nočního vzduchu. Většina lidí, které znal, vedla podobný život jako Bruno. V pracovním prostředí platí až na některá vysoce postavená odvětví, jako je reklama nebo móda, zásady vystupování, které jsou omezené a předpokládané, a fyzicky proto člověka přijímá relativně snadno. Po několika letech práce sexuální touha mizí a lidé se začínají soustředit na gastronomii a vína; někteří jeho kolegové, mnohem mladší než on, si už budovali sklípek.
Galerie
Socialistický realismus přitahuje stálou pozornost výtvarných teoretiků a historiků. Vedle zkoumání afinit mezi produkcí oficiálních umělců Sovětského svazu a hitlerovského Německa vzbudila patrně největší polemiku zdánlivě paradoxní otázka, zda lze považovat díla sorely za regres, či naopak za završení aktivit avantgard. Z české perspektivy je pak možné se ptát, do jaké míry byl socialistický realismus násilným importem z Východu, či zda pro jeho přijetí existovaly autochtonní předpoklady. Příznačně však právě tento aspekt zůstává v dosavadním bádání zcela na okraji zájmu. Kromě mentální pohodlnosti a snahy vyvinit se z vlastních dějin zde hlavní roli sehrává minimální znalost oficiální kultury první republiky. Podobně dosud nebyl kriticky zpracován samotný meziválečný „kult osobnosti“ T. G. Masaryka. Přitom pomníky prvního prezidenta vztyčené ještě za jeho života téměř v každém okresním městě se zcela vymykaly zvyklostem tehdejších demokratických států. Rovněž monstrózní přestavba Pražského hradu provedená Josipem Plečnikem nemusí být nutně interpretovaná pouze jako výron ideálů nové demokracie. Lze pokračovat dále…
Hned u dveří v dnes už bývalé kavárně Blatouch v centru Prahy visel jeden z nejpodivnějších dokladů masarykovského kultu. Absurdita výjevu byla nepochybně hlavním důvodem jeho vystavení v jinak dokonale vkusném interiéru. Prezident v čele nekonečného, k obzoru se vinoucího zástupu legionářů vstupuje do chrámu demokracie: antické sloupoví odkazuje na její prazáklady. Na schodišti pak Masarykův příchod očekává nastoupený Panteon, či spíše Slavín buditelů a obroditelů národa: Jungmann vedle Dobrovského, Palacký s Riegrem, pochopitelně také spisovatelé Neruda, Němcová, Jirásek, hudební skladatelé Smetana a Dvořák, malíř Mánes po boku Mikoláše Alše a mnoho dalších. V popředí, nepochybně ne náhodou, ční profil Karla Havlíčka Borovského coby předobraz liberálních hodnot uctívaných první prezidentem samostatné Československé republiky. Pod korunou lípy přechází Slavín do mytického dávnověku. Obklopena přemyslovskými vladyky, věští kněžna Libuše v extatickém gestu slávu Prahy. Zpoza kmene pak doslova vykukuje zástup blanických rytířů. Z protilehlé strany lemují špalír Sokolové s prapory, paramilitární složka, v čele s Tyršem a Fügnerem. Na obzoru je situovaná hora Říp, kde celý příběh národa začal, a z mlžného oparu, proti vší logice geografie, prosvítá silueta Hradčan. Nad celým výjevem se klene duha, symbol harmonie. Signatura v levém dolním rohu přiznává autorství popsaného výjevu malíři a grafikovi T. F. Šimonovi. Jeho apoteóza TGM nepochybně navazovala na starší tradici devatenáctého století, ale stejně tak vyzývá k srovnání s oficiální produkcí raných padesátých let století dvacátého. Popisný realismus, využití dávno vyčpělých alegorických prvků evokují „ikonu“ české sorely, obraz tvůrčího kolektivu Shoř – Čumpelík – Čermáková Díkůvzdání československého lidu generalissimu Stalinovi. Ptejme se bez relativismu (i moralismu), z čeho pramení upřímná vůle umělce sloužit ideálům, co je naivitou a co oportunismem…
Ondřej Chrobák
Z knihy Les Particules élémentaires, Flammarion, Paris 1998, přeložil Alan Béguivin.