Kupředu levá, kupředu pravá

Film Kupředu levá, kupředu pravá sleduje osudy několika vybraných členů Mladých konzervativců i Komunistického svazu mládeže v poměrné dlouhém časovém období, od listopadu 2005 až do červnových parlamentních voleb roku 2006. Stopáž odpovídá obvyklému dokumentu; film byl možná původně určen spíše pro televizi. Jablonská je již relativně zkušená režisérka – na obdobné téma dokonce natočila již dříve krátký film –, uvedený snímek je však rozhodně vrcholem její dosavadní práce. Dostalo se mu také značné pozornosti v médiích, jakkoli byla vyvolána spíše tématem a jeho aktuálními konotacemi než zájmem o dokumentární film jako žánr.

Kdybych musel pro hodnocení filmu užít jen jediného slova, zvolil bych patrně adjektivum „zábavný“. Některé scény jsou vtipné samy o sobě – hovoříme přitom o nechtěné komice –, některé díky střihu. Nemám zde ale prostor ani k prostému výčtu všech komediálních scén a „hlášek“, o reprodukci konkrétních případů slovní komiky či vizuál­ní stránky ani nemluvě. Spíše než klasickému televiznímu dokumentu se recenzovaný snímek přibližuje polohrané a hrané tvorbě Miloše Formana z šedesátých let.

U každého dokumentu je třeba se samozřejmě ptát, nakolik je autentický. U dokumentu, který není natáčen skrytou kamerou, je vždy nutné počítat s tím, že zachycené osoby v různé míře „hrají“. To není výtka režisérce, je to pouze banální, leč závažné memento pro každého diváka. V tomto případě pak ještě zdůrazněné tím, že postavy snímku jsou právě ve věku, v němž „hraní“ – zde ve smyslu předstírání sociálních rolí, jež si aktéři ještě neosvojili, protože ani nemohli – dosahuje obvykle svého vrcholu. Přes tyto limity však mladí komunisté vycházejí z dokumentu věrohodněji, protože jejich postoje a jednání se zdají přiměřenější jejich věku, zatímco mladí konzervativci, kteří se programově snaží vypadat a chovat jako mnohem starší, než jsou, upadají častěji do bezobsažné frázovitosti. Roli však mohlo také hrát, že s mladými komunisty režisérka pracovala již dříve a získala si jejich větší důvěru.

Charakteristickým rysem filmu je rovněž důraz na protikladnost obou sdružení. Vzniká dojem – po mém soudu ne zcela správný –,
že smyslem jejich existence a hlavní náplní jejich činnosti je vzájemný boj. Setkáváme se s tím nejen v promluvách aktérů – které jsou podmíněny otázkami, jež jim byly kladeny, a které jsou rovněž upraveny konečným střihem –, ale režisérka za tím účelem volí i velmi názorné prostředky obrazové, například opakovaná setkání obou sdružení tváří v tvář. Do této kategorie patří také exkursy do sociálního zázemí jednotlivých postav. Na jedné straně mladá komunistka, která je kvůli nedostatku místa nucena spát v jedné posteli se svou matkou, na druhé mladý konzervativec, kterému rodiče koupili v Praze byt. Na jedné straně calvados z plastikových kelímků, na druhé šampaňské z broušeného skla.

Situace vypadá téměř modelově. Jakou má ale tento obraz výpovědní hodnotu? Vybrala režisérka postavy pro svůj dokument nahodile, prozkoumala jejich sociální zázemí a zjistila, že má tyto rysy? Pak vyvstává otázka, je-li to obraz v nějakém smyslu typický pro ona sdružení jako celek. Anebo provedla výběr postav s ohledem na předem utvořenou představu o jejich sociálním zázemí, které shledává pro ona sdružení typickým? Pak prostě jen našla, co najít chtěla. Tytéž otázky by si pak bylo možné položit i v souvislosti se všemi ostatními charakteristikami postav, od jejich názorů po jejich pohlaví. Jinými slovy, jaký byl vlastně obecný klíč pro výběr těch několika mladých komunistů a konzervativců, jejichž osudy film sleduje? Začala režisérka nějakou sociologickou studií a četbou výročních zpráv obou sdružení? Nebo byl výběr naopak zcela náhodný, odvislý pouze od toho, s kým se setkala a koho se jí podařilo přemluvit ke spolupráci?

Dále, když už se Jablonská rozhodla, že její dokument bude věnován spíše konkrétním osobám než prostředí obou sdružení – o vnitřních mechanismech fungování se dozvídáme jen málo, tematizace sdružení jako formy uzavřené společnosti chybí zcela –, nabízelo se jí jistě mnoho pozoruhodných příběhů v pozadí.. Na jejich vyprávění ale rezignovala. Mám na mysli především motivaci ke vstupu do sdružení. Ve většině případů – dílčí výjimkou je snad jen mladá komunistka – se divák musí spokojit s konstatováním, že mladí komunisté a konzervativci se zkrátka začali zajímat o politiku, a tak se rozhodli do sdružení vstoupit. Na druhé straně je na obhajobu tvůrkyně možné říci, že naznačená práce by si vyžádala rozsáhlou přípravu, jakou asi není možné od studentů očekávat, a že dokument sám by musel být patrně delší.

Společným jmenovatelem autorského přístupu a v jistém smyslu odpovědí na všechny předchozí otázky je po mém soudu skutečnost, že – Jablonská točila film. Zní to jako další banalita? Ale má to klíčový význam. Dokumentární film je vždy a především filmem. Nejde – obecně, nejen v tomto případě – o pracovní materiál sociologického výzkumu nebo bádání v oboru oral history, jde o filmový příběh. Film, na který bude divák v ideálním případě ochoten jít do kina. Musí zde být námět, silný příběh, postavy, děj. Proto podle mého Jablonská zvolila postavy, které zvolila. Proto vybírala určité události, proto použila či vytvářela komické scény. Proto spojovala střih s hudbou. Proto jsou otázky, které autorka kladla, z větší části skryté a slyšíme vlastně jen odpovědi jednotlivých postav.

Věc má ale ještě jeden rozměr, řekněme teoretičtější. Filmový dokument jako žánr, smýšlením tvůrců počínaje a očekáváním diváků konče, tíhne zpravidla k témuž, k čemu tíhla pozitivistická historiografie – k představě sebe samé jako média, jako zrcadla skutečnosti, k představě objektivního poznání. Ale nenechme se mýlit, filmový dokument – v tom smyslu, v jakém se liší od nekonečné šíře skutečnosti – je především výběrem a interpretací. A jako takový je prostoupen řadou nevědomých vlivů i vědomých hodnotových voleb na všech úrovních. To není chyba tvůrce dokumentu, jinak tomu ani být nemůže – svět nemluví, mluví pouze lidé, kteří svět určitým způsobem popisují. Filmový dokument se od hraného filmu nijak strukturálně neliší, rozdíly jsou pouze v jednotlivostech. Dokumentární film je vlastně hraným filmem, kde jsou do rolí obsazeni neherci a kde není předepsán všechen text, pouze základní dějová linie. Jinak ale tvůrce dokumentu zvolí námět, vybere hlavní postavy, pokládá jim nějaké otázky a tím nastoluje témata, materiál zpracuje ve střižně… Pokud jde o formu, je filmový dokument možná nejblíže dramatické formě commedie dell’arte.

Dokument Kupředu levá, kupředu pravá mě zaujal, a kudy chodím, tudy ho doporučuji ke zhlédnutí. Protože při vyslovení slova dokument ale pozornost většiny lidí automaticky upadá, říkám zpravidla, že jde o malou komedii z prostředí současné mládeže, která jako vedlejší produkt nabízí inspiraci k zamyšlení.

Autor pracuje v Ústavu politologie FF UK.