Texty na této dvojstraně přibližují život a dílo dánského spisovatele, který s každou novou knihou vzbuzuje emotivní reakci čtenářů i kritiky.
Roku 1988 vyšel v Dánsku román, o kterém kritik Carsten Jensen prohlásil, že „psát tedy tenhle Peter Høeg umí, dokonce tak dobře, že žádného jiného debutanta, co-si-za-všechny-ty-roky-pamatuju, bych nemohl zmínit ve stejné větě“. Jensenova slova se měla záhy potvrdit: od dob H. Ch. Andersena a Karen Blixenové je Høeg prvním dánským spisovatelem, jehož kniha byla přeložena do čtyřiatřiceti jazyků a po světě se jí prodalo víc než dvacet milionů. Onou do nebes vychvalovanou prvotinou byl román Představy o dvacátém století (Forestilling om det tyvende århundrede), který do dánské literatury vtrhl s nevídanou dávkou drzosti. Za prvé se v té době příliš nenosila už sama forma románu – v Dánsku se tehdy psaly spíše povídky a krátké texty, tematizující nemožnost zachytit moderní realitu jinak než útržkovitě. A navíc se ve velké literatuře slušelo po modernisticku experimentovat s formou, neboť jak známo, literární žánry a rekvizity minulosti už našemu roztříštěnému nazírání na svět dávno neodpovídají.
Debutatnt si ale ve svém románu o iluzích a představách, na kterých stojí dánská společnost, troufl poučovat, navíc ústy omšelého vševědoucího vypravěče – větší prohřešek proti duchu modernismu si už těžko představit. Jde o ságu jednoho dánského rodu, kde bok po boku vystupují románoví hrdinové i klíčové postavy dánských dějin, a stejnou platnost tu má literární dílo i historická událost. Fiktivizace skutečnosti a zreálňování fikce – tyto postupy stojí v základech Høegových knih, a i proto kritika jeho tvorbu vzápětí označila termínem postmoderní.
Autora kupříkladu nezajímají opravdové poměry domkáře ve dvacátých letech, zato představí domkářskou ikonu dánské literatury, jak ji zachytil marxistický autor M. A. Nexø kanonickém románu Pelle Dobyvatel. Tento literární obraz sice Høeg nahlíží ostře ironickým pohledem, zároveň tím však naznačuje, že předivem dějin jsou stejně tak suchá fakta jako naše představy, sny a iluze.
V následujících Příbězích jedné noci (Fortællinger om natten, 1990) to v povídce Cesta do srdce temnoty vypravěč říká naplno: „Maska, to je totiž svrchovaná pravda. Ne proto, že by prozrazovala, co je pod ní, nýbrž proto, že pod ní nic není.“
Další knihou se spisovatel z miláčka kritiky stal i miláčkem publika. Detektivka Cit slečny Smilly pro sníh (Frøken Smillas fornemmelse for sne 1992) se v Dánsku stala záhy bestsellerem, byla přeložena do všech významnějších jazyků (česky 1997, překlad Robert Novotný) a v USA se stala nejprodávanější cizojazyčnou knihou i titulem roku. Zcela zaslouženě. Detektivka o Inuitodánce Smille Quaavigaq Jaspersenové, která pátrá po vrazích malého grónského chlapce, je napínavá a myšlenkově bohatá. Její poselství je sice černobílé, jak ironicky sugeruje už jméno hlavního padoucha, vědce Tørka Hviida (adjektivum tør znamená „suchý“, hvid zase „bílý“), nicméně vědcův opak, snědá protagonistka Smilla, je nevídanou a neodolatelnou směsicí intuice, chladné inteligence, citu a tvrdosti. Čtyřicátnice bez dětí, outsider, rozpolcený mezi grónským domovem dětství (z matčiny strany) a dánskou moderní společností (z té otcovy), ve které žije jako v hotelu, v závěru žádné rozřešení nenalézá. A rozřešení nenalézají ani ti ze čtenářů, kteří prahnou po rozmotání detektivní zápletky. Autor s nimi totiž hraje důmyslnou hru: klasická detektivka se posléze mění v thriller tak trochu à la John Le Carré a pak dokonce ve sci-fi, a tyto žánry jednoznačná vysvětlení zpravidla nenabízejí.
Høegův další román ovšem přinesl radikální novinku. Po prvních pochvalných recenzích uveřejnil o knize Až nadejde čas (De måske egnede, 1993) literární kritik deníku Information Erik Skyum Nielsen článek nadepsaný Úvahy o nejpřeceňovanější knize poslední sezóny, ve kterém Høega obviňuje z citového vydírání čtenářstva a navíc tvrdí, že dílo je esteticky chabé. Románu o třech dětech, které jsou v sedmdesátých letech napravovány v jednom soukromém ústavu, však recenzent vyčítá hlavně pochybení etické. Románové já je sirotek, jmenuje se Peter Høeg, narodilo se ve stejný den jako skutečný autor a je umístěno do jedné reálně existující soukromé školy. Reálný autor však v ústavu nikdy nebyl a jeho biologičtí rodiče jsou dosud naživu, a tak se Skyum Nielsen cítil podveden, autorův postup označil za prachsprostý trik a knihu za „pokus jednoho spisovatele vybásnit si větší osud, než jakého se mu dostalo“. Kritika, která se snaží ztotožnit románového vypravěče a historického autora, sice staví na školácké chybě, která by neprošla ani gymnazistovi, nicméně od tohoto článku už není přijetí Høegových knih neproblematické. Až nadejde čas sice bezesporu patří k velkým románům devadesátých let a téma vzbudilo celospolečenskou debatu, v recenzích ale stále častěji zaznívaly hlasy vytýkající Høegovi schematičnost a předvídatelnost jeho společenské kritiky. Když potom roku 1996 vyšel román Žena a opičák o milostném poměru alkoholičky Madelene, provdané za ředitele londýnské zoo, k inteligentnímu opičáku Erasmovi, kritika byla zdrcující a od Høega se odvrátili i mnozí z jeho věrných čtenářů. Opičákovo poselství vyjadřuje v kostce rozhovor obou protagonistů:
„Pokud bychom mohli, chtěli bychom tu být věčně,“ praví Erasmus, načež Madelene opáčila: „Pokud bychom chtěli, mohli bychom tu být věčně.“ Madelene tu vyslovuje velikášsky všemocné fantazie lidstva, kdežto opičák si je vědom hranic naší vůle a lidské existence, které bychom měli akceptovat. Kritika knihu označila za politicko-korektní kázání a „poselstvismus“, přezdila ji na Eko-King-Konga a již zmiňovaný Skyum Nielsen ji dokonce odmítl recenzovat jako krásnou literaturu, protože autor se rozhodl odkázat výtěžek dobročinnému fondu, čímž údajně dobrovolně přestoupil z umění do politiky, z kategorie krásy do kategorie dobra. Skyum Nielsen tu opět recenzoval stejnou měrou autora jako jeho dílo, k čemuž možná trochu paradoxně vyzývá i Høegova nesmírná plachost: s výjimkou nečetných rozhovorů, které dává v souvislosti s novou knihou, se veřejným vystoupením vyhýbá a odpovídá jen na otázky směřující k dílu. Vytváří tak kolem sebe provokativní tajemství, se kterým si veřejnost neví rady. V posledním velkém rozhovoru pro dánskou televizi, který poskytl před vydáním nejnovějšího románu Tichá dívka (Den stille pige, 2006), se o tom přesvědčil novinář Jes Stein Pedersen. Když se zeptal, zdali má spisovatelova africká manželka v Dánsku problémy a jak jsou na tom s rasovou diskriminací jeho děti, autor odmítl odpovědět. Jde prý o jeho soukromí, které s románem nemá co dělat a zkreslovalo by jeho přijetí.
Høegovu tvorbu samo sebou prověří až čas, zatím alespoň můžeme spolu s jedním recenzentem konstatovat, že umístit tohoto autora na piedestal je stejně obtížné jako ho z něj svrhnout.
Autorka vyučuje na FF UK a překládá.
Dlouho očekávané hledání ticha
Jen zřídka se přihodí, že krásná literatura pronikne z kulturní rubriky na první stránky novin. A pokud nejde o politickou nebo náboženskou provokaci, je to spíš zázrak. Letos v květnu se takový kousek podařil Peteru Høegovi s jeho posledním románem Tichá dívka. Bulvárnímu deníku Ekstra Bladet se dokonce vyplatilo riskovat uveřejnění pirátské recenze ještě předtím, než se kniha objevila na trhu. Na nový Høegův počin se napjatě čekalo celých deset let od chvíle, kdy spatřil světlo světa jeho předchozí román Žena a opičák (1996), který kritika takřka jednohlasně strhala. A čekání to bylo nejisté, protože nikdo nevěděl, zdali Høeg nakonec mlčení prolomí. Jistý si nebyl ani sám autor – v rozhovoru pro dánskou televizi upřímně přiznal, že se mu nová kniha psala těžko a jeho koš se léta plnil zmačkanými papíry.
Hojivý román
„PaníBůh naladila každého člověka do určité tóniny a Kašpar ji slyšel.“ Tak zní úvodní věta románu o cirkusovém klaunovi Kašparovi Kronem, který je vybaven nadpřirozeným sluchem, spalován vášní pro hudbu, a přitom paradoxně pátrá po tichu. Je mu jednačtyřicet, nemá děti, žije sám a navíc jako nomád. Příběh lze z hlediska žánru označit jako bildungsroman. Tápající a „dospívající“ adept současnosti však docela příznačně na rozdíl od Goethova Viléma Meistera není žádný mladíček. Stejně jako on však prochází procesem německy zvaným Heilung, což česky znamená „zhojení“ či „zacelení“. Na začátku románového děje je churavý, něco mu schází a cesta za uzdravením je pro něj životně důležitá: „Většinu života hledám ticho, vím, že existuje… Musím se tam dostat. Jinak zešílím.“
Tichá dívka začíná na kodaňském předměstí Glostrup, kde má Kašpar pronajatou cirkusovou manéž a kam jakýsi záhadný pár přivede desetiletou dívku KlaruMarii, údajně na doporučení dětského psychiatra. Kašpar totiž s dětmi dokáže díky svému pozoruhodnému sluchu terapeuticky pracovat a dívka je nervózní a trpí svalovou tenzí. Kašpar ji vyšetří, ale ještě předtím kolem ní na zlomek vteřiny zaslechne absolutní ticho, které dočista zruší skutečnost. Brzy se ukáže, že děvče bylo spolu s jistým chlapcem uneseno, a Kašpar se posedle pouští do nebezpečného pátrání, které ho přivádí třeba do centrály dánské rozvědky, na několik luxusních klinik, do kodaňské kanalizace, ženského ortodoxního kláštera, do Královské nemocnice, kde hrdinův otec umírá na rakovinu, i do ústředí tajemného konsorcia Konon, kterému velí jistý Josef Kain (!).
Románová Kodaň má dystopický ráz – její střed, tedy oblast kolem kanálů a parlamentu Christiansborgu je pod vodou, kterou na plné obrátky ve dne v noci odvádějí olbřímí čerpadla. Město totiž postihly záhadné otřesy a jejich následkem bylo centrum zaplaveno mořem. Kašparovi po celou dobu hoří půda pod nohama, neboť jeho první střetnutí s úřady se odehraje na Kodaňské berní správě, kde mu úřednice Asta Borelliová oznámí, že dluží na daních astronomickou částku a za daňový podvod půjde do vězení.
Skutečnost nahlížíme Kašparovýma očima: na kobereček k paní Borelliové provinilce neeskortuje policie, nýbrž „kardinál“ a dva „mniši“ – alespoň tak se Kašparovi jeví černooděný detektiv i policisté v civilu, kteří na něj čekají před cirkusovým stanem a vyhrožují mu tou nejhorší španělskou věznicí. Poté ho odvážejí „domů do Moskvy“, jak Kašpar nazývá daňový úřad, jehož osazenstvo ho v duchu nemilosrdně vrací na počátek osmdesátých let, do Domu artistů na Tverské třídě, kde po tři sezony působil u státního cirkusu.
Kritický postoj ke státním institucím je Høegovo tradiční téma. Pokud však v románu Cit slečny Smilly pro sníh vedla hrdinka se systémem boj, nyní jej Kašpar nebere vůbec na vědomí. Topografie města i veškeré instituce jsou kulisou na protagonistově pouti k sobě samému, na cestě domů. To ostatně předurčuje klíčovou sílu i slabinu textu. Máme totiž co dělat s autorovým nejosobnějším románem, ze kterého na rozdíl od těch předchozích zaznívá existenciální krize a úzkost. I to byl jeden z důvodů, proč dánská kritika knihu „popravila“, často totiž tíhne k sentimentu.
Krásné dánské rysy
Před utonutím v přecitlivělosti román naštěstí zachraňuje ironie a humor, ale také fakt, že protagonista je floutek a životní klaun, který zásadní životní pravdy sype z rukávu často jen proto, aby odvedl pozornost, zatímco jeho parťák vyřazuje z provozu poplašné zařízení. Ironicky hledí vypravěč i na dánskou protestantskou morálku, která zakazuje jakoukoli výstřednost a přísně trvá na vyrovnaných účtech se světem i s bližními. Když se Kašpar zahledí na berní úřednici Borelliovou, vnímá, že „má krásné rysy, velmi dánské rysy. Křesťanské. Sociálně-demokratické. Nenávist k finančnímu neřádu. K excesům. K plýtvání. Z univerzitních studií zřejmě vyšla bez dluhu. Důchodové spoření si zřídila už dávno. A do práce jezdí na kole.“ Kašpar by si přál mít stejnou disciplínu, nicméně coby poctivý hochštapler tíhne k luxusu a k výstřelkům, a když na úřednici narazí znovu, tentokrát na ulici a k tomu v zimní lezavé plískavici, zprostředkuje nám v jediném obrazu esenci dánství: „Špicoval uši. Možná jela navštívit kamarádku. Možná jela do divadla. Měla sukni, punčocháče, kožené kozačky na vysokém podpatku. Přesto se rozhodla pro kolo. Nebyl přece jediný důvod vyhazovat peníze z okna a prznit úspory. A to ani dnes o Velkém pátku.“
I na krizi kolem karikatur proroka Muhammada nabízí Høeg neortodoxní recept. Nejprve čtenáře suše postaví před axiom, že „božský princip má zálibu v saunách“, a pak už nikoho nemůže překvapit, že se dánští náboženští patriarchové scházejí v ruské sauně přiléhající ke kapli pravoslavné církve. V sauně se pospolu vedle protestantů potí katolický biskup, vrchní zemský rabín i královský zpovědník. Jenže spolek je to neúplný a abatyše pravoslavného kláštera poznamenává, že teprve „až jednoho dne pozvou i ji a imámy, otevře se nová perspektiva náboženského soužití v Dánsku“.
Jak přečíst hudbu
„Číst sníh je jako poslouchat hudbu. Popisovat, co z něj člověk vyčetl, je jako vysvětlovat hudbu písmem.“ (Peter Høeg: Cit slečny Smilly pro sníh)
Tichá dívka není jen román o dospívání, ale i román hudební. Kašpar hudbou žije, jako klaun vystupuje s houslovým číslem, jeho ucho je neslýchaně vnímavé a důležité osoby si navíc spojuje s konkrétní skladbou. Ve dvanácti letech si totiž při jednom akrobatickém čísle málem zláme vaz a z „mrtvých“ vstane s nadpřirozeným sluchem a obdařen poznáním, že „žijeme v iluzi, že svět nesestává z matérie, nýbrž ze zvuku“. Kniha je doslova naditá hudebními odkazy, které drasticky torpédují detektivní pátraní a dějovou linku. Při jednom dramatickém útěku v náhle ztichlé čtvrti Vesterbro například Kašpar zaslechne osudovost: „ticho kolem Kašpara se zahustilo a on zaslechl flétnové téma. Šlo o Actus Tragicus, Bachovu jedinou zádušní mši, ale možná to byl jen klam, možná se jen Bachovi podařilo zachytit něco ze zvukové kulisy provázející každou apokalypsu. A to mu tenkrát bylo pouhých dvaadvacet.“ Hudební rozklady najdeme doslova na každé stránce, jinak by to vlastně ani nebyl Høeg. Děj by se bez nich obešel, nikoli však téma knihy, vždyť hudba je jednou z přímých cest ke spirituálnímu vytržení. Hudební rozvahy tedy v knize nijak nevyčnívají, problematické nicméně jsou. Uvést písmem do hudební extáze je totiž asi stejně obtížné jako vysochat Bachovu mši h moll – jde bohužel o prožitek podstatně těžkopádnější.
Dospění? Snad…
„Zaposlouchal se do budoucnosti. Vnímal ji v útržcích, kuse, částečně. To, co právě slyšel, znělo dozajista krásně. Dozajista jako to největší galapředstavení. Ale dozajista i náročně. Nesmírně náročně.“ Tak znějí poslední slova románu a napovídají, že adeptovo dospění se alespoň částečně zdařilo. Tady text odkazuje k Pavlovu dopisu Korintským, kde stojí: „Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne.“ Kašparova jistota však spočívá v jiné pravdě: totiž že další životní part bude „nesmírně náročný“. Na jeho cestě není žádný Bůh, který by prohlásil „to já jsem cesta“ a ušetřil ho hledání.
Vytržení a mír zažívá Kašpar jen v krátkých, pomíjivých okamžicích. A z Pavla si (snad) přisvojí jen učení o tom, že „zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska“. Kašparovo zacelení má opravdu co do činění s láskou, s ženou a s dítětem, což zní nekonečně banálně a sentimentálně, ale sentiment si dnes beztrestně může dovolit jen brak, všude jinde si žádá odvahu.
Román byl vzápětí po vydání označen za skrytou reklamu spirituální školy zvané Růstové centrum (Vœkstcentret), založené jistým Jesem Bertelsenem, k němuž se autor veřejně hlásí jako ke svému guruovi. Jedna bývalá frekventantka v novinách o zkušenostech z Centra dokonce prohlásila, že vymanit se z Bertelsenova mentálního područí bylo stejně těžké jako opustit Svědky Jehovovy. O skandál bylo postaráno, nicméně text rozhodně nelze číst jako sektářskou propagandu. Kašpar tápe, hledá a jednoznačné odpovědi nemá. A to ani v závěru knihy.
Høegův nový román je napínavý, i když ne tolik jako Slečna Smilla. Má složitou kompozici, ale zdaleka ne tak strojově vykalkulovanou jako debut Představy o dvacátém století, rodil se zjevně s životním nasazením. Při čtení se člověk směje, diví, překvapeně se zarazí, občas i kroutí hlavou. Není to román vynikající, zato problematický. A přinejmenším proto dobrý.
–hb–