Je s podivem, že dosud nebyla v našem jazykovém prostředí k mání odborná či popularizující publikace věnovaná tak důležitému fenoménu, jakým je role úsměvu v lidské komunikaci. Pokud ovšem nepočítáme příručky typu „jak rychle a účinně působit na lidi“. Nakladatelství Triton nyní vydalo knihu, která by tuto mezeru mohla zaplnit. Spokojený úsměv však není na místě.
Relativně útlá publikace mladé autorky Barbory Bäumlové nazvaná Tajemství lidského úsměvu je členěna do dvou částí. V první z nich se zhruba na deseti stranách zabývá vývojem, funkcí a dekódováním úsměvu. Druhá část je zaměřena na interpretace úsměvů v různých kontextech a obsahuje kapitoly o významu úsměvu v povolání, výklady emotikonů (tzv. smajlíků) v elektronické komunikaci, interkulturní rozdíly v interpretaci úsměvů a mezipohlavní rozdíly.
Přestože kniha přináší řadu zajímavých poznatků z jednotlivých empirických studií, těžko čtenáři poskytne ucelený obraz. Je to do určité míry dáno historií jejího vzniku. Její hlavní náplň je výsledkem rešerší odborné literatury pro autorčinu bakalářskou práci. Rozsah úsilí odráží i široký soupis odborné literatury, který v budoucnu bude vynikajícím zdrojem pro hlubší zájemce o tuto problematiku. Kniha se tedy tváří jako odborný text, ovšem soudě podle některých úvodních a hodnotících pasáží má ambice populárně odborné publikace. Ne že by žánrová vyhraněnost byla měřítkem kvality, odborná a populárně-naučná literatura mají ovšem nejenom různý styl, ale i cíle a často též čtenáře. V tom jsou autorčiny intence poněkud nejasné.
Ve výzkumu úsměvu lze v zásadě odlišit dva základní proudy. První z nich, táhnoucí se už od Darwina, se domnívá, že lidská mimika včetně úsměvu je výrazem emocí. Podle něj kultura pouze reguluje pravidla projevů. Nejznámějším žijícím zastáncem tohoto směru je Paul Ekman. Zastánci druhého směru, k nimž patří většina sociálních psychologů, se domnívají, že využívání úsměvu a jeho interpretace jsou kontextově závislé. V modifikované formě tuto pozici vyznávají i někteří evolučně zaměření badatelé, kteří se na komunikaci dívají z pohledu zájmů jednotlivých komunikujících stran. Bohužel autorka se teoretickými východisky uváděných výzkumů vůbec nezabývá a vrší výsledky jednotlivých studií vedle sebe. Vzhledem k tomu, že použitá metodika a kladené otázky jsou relativně pevně spjaty s východisky autorů, ztrácí prezentace pouhých výsledků do určité míry smysl. Navíc Bäumlová často nerozlišuje mezi interpretacemi postavenými na základě empirických výzkumů a poučkami komunikačních příruček.
Zarazí také, že jsou odborné citace prokládány povrchními moralizujícími soudy, které by bylo možné očekávat spíše od autora jiné věkové kategorie. Například v kapitole o úsměvu jako masce najdeme pasáž: „Nasazení masky se časem stalo nedílnou součástí dnešní komunikace, protože už dávno přestalo platit, že s poctivostí nejdál dojdeš, a člověk již nemůže své pravé pocity ukazovat bez následků.“ Na základě čeho se autorka domnívá, že ať již v historii nebo v jiných kulturách se emoce projevují bez následků anebo upřímněji, nám zůstává skryto. Také se nedozvíme v podstatě nic o tom, jak se vyvíjí využívání úsměvu u dětí, až na několik citátů z práce z roku 1900 a z psychologického slovníku. Na druhé straně je celá kapitola věnována citově zabarveným výrazům v nových médiích. Ne že by nešlo o zajímavé téma, avšak tato problematika s vlastním úsměvem souvisí velmi povrchně – podobně jako sex v reálu a erotická literatura. I v této kapitole máme šanci setkat se s mnoha generalizujícími klišé, jako například: „..tyto pocity (myšleno osamocení) a základ emoční vyprahlosti jsou myslím vedlejším produktem technického věku, nárůstu anonymity a zdvořilé nevšímavosti.“ V celé knize se navíc vůbec nerozlišuje mezi úsměvem a smíchem (v některých pasážích jsou dokonce volně zaměňovány) a jaksi implicitně se má za to, že smích je jen naplno projevený úsměv. Řada etologů však poukazuje na to, že úsměv a smích vznikly v průběhu evoluce z různých mimických výrazů. Podle těchto úvah vznikl úsměv z podřízeného výrazu u šimpanzů, kdežto smích z gesta vyjadřujícího spíše výzvu ke hře. Ostatně zkuste se namísto již výše zmíněného úsměvu při setkání na dotyčného z plna hrdla rozesmát.
Těžko soudit, co bylo motivem vydání této knihy, domnívám se však, že pokud by se Barbora Bäumlová tématu ještě nějaký pátek věnovala, ujasnila si cíle a zbavila se moralismů, mohli jsme se dočkat zajímavé monografie. Takto na ni bohužel musí český čtenář stále čekat a tajemství úsměvu mu tak zůstává neodhaleno.
Autor působí na katedře antropologie Fakulty humanitních studií UK.
Barbora Bäumlová: Tajemství lidského úsměvu. Odlišné interpretace úsměvu v rámci kontextových modalit. Triton, Praha 2006, 128 stran.