Cherchez le byznys

Trochu překvapivě se jedna z úvodních pasáží knihy Circus politicus (2012) věnuje španělskému hnutí Rozhořčených. Publikace dvou francouzských nezávislých novinářů Christopha Deloira a Christopha Duboise tím svou nesmlouvavou analýzu politických mechanismů Evropské unie zasazuje do širšího sociálního kontextu. Co je hlavním tématem této knihy, psané na pomezí investigativní žurnalistiky a eseje? A jak se vztahuje k revolučním vzepětím typu Occupy Wall Steet nebo právě hnutí Indignados? Circus politicus a revoluční vlnu z roku 2011 pojí především ústřední motto hnutí Occupy: jedno procento populace ovládá zbylých devětadevadesát. Deloire s Duboisem skládají jeden doklad za druhým, aby tuto tezi prokázali v kontextu současné evropské politiky. Vývody, které byly často považovány za pouhé konspirační teorie, tak získávají oporu v poměrně důkladném souboru validního materiálu, jejž nelze jen tak přejít mlčením.

Na druhé straně i samotná kniha se oněm nepodloženým konspiračním teoriím, proti nimž se vymezuje, leckdy blíží. Především pasáže týkající se každoroční, pro veřejnost uzavřené konference Bildeberg a zamlčované klientelistické vazby mezi nejvýznamnějšími evropskými a americkými politiky, finančníky a intelektuály zní velmi fantaskně. Možná je to ovšem jen další z důsledků rozporu mezi tím, jakým způsobem je reálná politika prováděna, a tím, co je širší veřejnosti předkládáno – jakožto simulakrum výkonu moci.

Lidská práva jako brzda vývoje

Asi nejznepokojivější jsou pasáže ilustrující nepravdivost tvrzení, která dodnes můžeme slýchat od českých pravicových politiků. Konec dějin proklamovaný Francisem Fukuyamou krátce po rozpadu východního bloku v sobě zahrnoval také přesvědčení, že již nemá smysl hledat alternativy, protože jsme dospěli do konečné fáze, v níž koncept demokracie nalezl svého ekonomického blížence v globálním kapitalismu. Mnozí šli ještě dále a tvrdili, že demokracie a kapitalismus jednou jsou. První vážnější trhliny dostala tato vize v době, kdy svět sledoval rozvoj kapitalismu v komunistické Čínské lidové republice. Tento fakt zasel první pochybnosti do představy, že demokracie a kapitalismus jsou nerozlučná dvojčata, na jejichž ramenou bude lidstvo přeneseno do hájemství věčného míru, prosperity a nikdy nekončícího růstu. Když se z Číny stala třetí nejsilnější ekonomika světa a začala výrazně dohánět euroamerické mocnosti, počala se evropskou politickou krajinou šířit nejistota. Ovšem místo toho, aby evropské elity přehodnotily původní předpoklad a kladly důraz spíše na demokracii než na kapitalismus, soustředily se především na otázku konkurenceschopnosti v globálním boji. A v něm se demokracie náhle stala překážkou. Ohledy na lidská práva a výdobytky staletí trvajících společenských konfliktů, které formovaly vznik evropského modelu sociálního státu a demokratizaci politického rozhodování, se nyní staly brzdou ekonomickému vývoji. Žijeme tak ve světě, v němž se „demokracie již nedefinuje rozhodováním pomocí hlasování, ale respektováním pravidel. Avšak národy nejsou o pravidlech, která se jim postupně vnucují, informovány. Nač potom volit, když volíme lidi, jejichž funkce bude spočívat v aplikování pravidel, která byla přijata jednou provždy?“

Důsledky takové politiky můžeme vidět všude kolem nás. Ostatně samotné hnutí Indignados uvedla v pohyb především nespokojenost s politikou socialistického předsedy vlády Josého Zapatera, za jehož úspěchem stála především touha voličů po moderní levicové straně, která se bude snažit regulovat bezbřehost trhu a bude svým občanům garantovat sociální jistoty. Příčinou rozsáhlých protestů pak byla především frustrace z toho, že proklamovaný program nebyl naplňován a předseda vlády byl příliš slabý na to, aby vzdoroval tlaku ekonomických a politických elit.

Obludárium národní politiky

Proč se kniha jmenuje právě Circus politicus? Hned v úvodu se můžeme dočíst, co tento termín označuje. Oním „cirkusem“ je především zaměření veřejnosti a dominantní části médií na politické dění na národní úrovni. Deloire s Duboisem dokládají, že vliv národních politických reprezentací je ve skutečnosti mnohem menší než vliv orgánů Evropské unie. Například obludárium francouzské politiky podle nich pouze odvádí pozornost od mnohem důležitějších a zásadnějších rozhodnutí, která se odehrávají na půdě Evropského parlamentu, Rady Evropy či Evropské centrální banky. „Oklamáni kouzelníky a jejich triky vidíme moc tam, kde jde pouze o její simulaci.“ Kdo by se však domníval, že francouzští novináři jsou v tomto zajedno s Václavem Klausem, je na falešné stopě. Deloire a Dubois jsou totiž bytostnými eurofederalisty – ovšem přesvědčenými o tom, že evropskou politiku je potřeba učinit transparentnější a otevřenější demokratickému rozhodování. Velkou část svých výtek adresují především médiím, pro něž je pravidelné referování o evropských záležitostech „splněním otravného domácího úkolu“.

Kritičnost autorů tedy zároveň odhaluje jejich proevropská východiska, za nimiž je patrné habermasovské přesvědčení o potřebě dialogu a komunikativního jednání, které jsou esenciální součástí zdravého demokratického vývoje. V naprostém rozporu s potřebou dialogu a modelováním společnosti je pak statut nadnárodních institucí typu Evropské banky, které nepodléhají žádnému dohledu a plují tak nad realitou coby tolik vzývaný objektivní arbitr. Jejich samotná existence je jakýmsi zhmotněním dnešního volání po čisté odbornosti, která nebude podléhat politickým tlakům. V důsledku toho se zapomíná na to, že právě sféra politiky je prostorem, v němž se z perspektivy celku společnosti modelují a přetvářejí čistě utilitární požadavky zájmových skupin. V důsledku pak sledujeme paradoxní situaci, v níž nad regulací finančního trhu bdí centrální banka řízená ekonomy a bankéři. Velmi výstižně autoři tento paradox formulují, když říkají, že také válka je příliš závažnou věcí, než abychom ji přenechali pouze vojákům. Ostatně, jak si vysvětlit to, že k diskusi o záchraně francouzsko-belgické banky Dexia tehdejší francouzská ministryně financí a dnešní šéfka Mezinárodního měnového fondu Christine Lagardová přizvala Michela Pébereaua, tedy ředitele banky BNP Paribas, která byla hlavním konkurentem Dexie? Provázanost ekonomických kruhů a politiky ukazuje na zásadní politický deficit, díky němuž dochází k výrazné ekonomizaci všech složek společenského života.

Evropa v pozici stařenky

Zcela symptomatický je fakt, že občané, po nichž se vyžaduje hojná účast ve volbách do Evropského parlamentu, jsou o smyslu těchto voleb informováni tak špatně, že si ani nedokážou představit, kdo bude předsedou, pokud vyhraje ten který politický směr. Těžko najít lepší doklad deficitu v systému, který má být demokratický.

Přestože se eurofederalistická perspektiva mnohým nezamlouvá, své opodstatnění má. Zřeknout se myšlenky federální Evropy by totiž znamenalo výrazně usnadnit situaci ostatním světovým velmocím. Rozdrobená a nejednotná Evropa by zcela jistě netvořila protiváhu americkému neoliberalismu ani čínskému kapitalismu se socialistickou tváří. Pochybností o představě jednotné Evropské unie však kniha snáší více než dost, a tak se logicky vkrádá myšlenka, jestli má taková úvaha vůbec nějaké opodstatnění. Ve světle evropských reakcí na Snowdenovu aféru a odposlouchávání předních evropských politiků americkým úřadem NSA se totiž spíše zdá, že Evropa zcela instinktivně zaujala pozici jakési ochablé stařenky, která jen nerada překračuje práh svého útulku. Přesto je takový defétismus přinejmenším neadekvátní – co do počtu obyvatel jsou státy Evropské unie na třetím místě hned za Čínou a Indií a ukazatel HDP přisuzuje Evropské unii dokonce první místo na světě. Díky své tradici by tak právě Evropská unie měla být mocností, která by mohla zvrátit kapitalistický světosystém – slovy sociologa Immanuela Wallersteina – v projekt socialistický. Circus politicus ovšem zřetelně ukazuje, na jakých překážkách tato utopická vize ztroskotává.