S nástupem Viktora Orbána do čela nové maďarské vlády můžeme pozorovat rychlou a účinnou demontáž demokratického systému. Přestože tamější opozice mobilizuje své síly a hledá způsob, jak situaci obrátit ve svůj prospěch, změny politického systému jsou trvalého charakteru a bude velmi obtížné je přetvořit.
Velkým hitem budapešťských studentů během protestů proti vysokoškolské reformě se na sklonku minulého roku stalo video uveřejněné na serveru Youtube. Záznam vznikl v roce 1989 na jedné z demonstrací proti vládnoucí komunistické Maďarské socialistické dělnické straně. Na videu promlouvá politický filosof a novinář Gáspár Miklós Tamás (viz rozhovor na s. 21–22), projev však přeruší policie. Ještě než se policie dostane k Tamásovi, vstoupí jí do cesty lídr strany Fidesz a současný předseda vlády Viktor Orbán a brání filosofa vlastním tělem. Důvodem, proč studenty video tolik pobavilo, je fakt, že Tamás je předsedou extrémně levicové strany Zöld baloldal (Zelená levice) a zároveň jedním z významných kritiků Orbánova vládnutí. Jako by se v tomto výjevu kondenzoval příběh maďarské transformace, jejíž zdánlivě nepředvídatelný průběh je pro vývoj ve většině postkomunistických zemí příznačný.
Případ Orbán
Vnějšího pozorovatele při rozhovorech s představiteli maďarské levicově či liberálně smýšlející kulturní elity zarazí především veskrze paradoxní postavení Orbána jakožto faktického lídra země. Přestože současná vláda je terčem posměchu a odporu, když dojde na samotného Orbána, lidé začínají mluvit o chytrém muži, schopném rétorovi, který sehrál v událostech roku 1989 pozitivní úlohu. Studenti ve zmiňovaných protestech dokonce citovali někdejší program Fidesz, aby premiérovi připomněli, jaké hodnoty na začátku devadesátých let zastával. Také vládní program, s nímž se Orbán v roce 1998 poprvé ujal postu předsedy vlády, vypadal poměrně slibně. Jedním z prvních úkonů tehdejší koalice Fidesz, Maďarského demokratického fóra (MDF) a Občanské strany nezávislých rolníků a agrárních pracovníků (FKGP) bylo okamžité zrušení poplatků za vysokoškolské studium.
Když se na Orbána zeptám uměleckého kritika a kurátora Józsefa Melyi, začne vyprávět o jejich přátelství na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Cesty obou se začínaly rozcházet v podstatě ve stejný moment, kdy se Fidesz rozhodl přehodnotit své politické směřování. Z liberálně pravicových pozic se Fidesz přesunul do konzervativního tábora poté, co utrpěl drtivou porážku ve volbách roku 1994. Už tehdy byl předsedou Orbán – a v následujících volbách dovedl stranu do vlády. Důvod změny směru byl čistě pragmatický, čelní představitelé strany usoudili, že liberálně-demokratická platforma nemá v maďarském politickém systému valnou budoucnost.
Plovoucí signifikant antikomunismu
Když v červnu roku 2011 přiletěl do Maďarska na oficiální návštěvu tehdejší předseda vlády Čínské lidové republiky Wen Ťia-pao, nechala maďarská policie předvolat všechny osoby tibetské národnosti na policejní stanice, aby tak předešla jakýmkoli kontroverzím. Po několika hodinách je bez dalšího vysvětlování propustila. V této epizodě se názorně ukazuje nesoudržnost ideově-politických východisek současné maďarské vlády. Spolupráce s Čínou je totiž v příkrém rozporu s jedním z ústředních motivů její propagandy, antikomunismem. Sociolog a antropolog Miklós Vörös se snaží vysvětlit rozporuplnou funkci antikomunismu v maďarském prostoru pro Čecha až příliš povědomými slovy: „Komunismus je ,plovoucí signifikant‘, který je zbaven reality, skutečné historie, je bezobsažný. Používá se k diskreditaci opozice, aniž by vládnoucí moc musela vysvětlovat, co má ve skutečnosti na mysli. Přitom má Fidesz více bývalých členů komunistické strany než Socialistická strana. Ta prošla v nedávné době generační proměnou, takže tam jsou nyní lidé, kteří jsou příliš mladí na to, aby byli nějak svázáni s dobou před rokem 1989.“
Vysvětlení záliby v politické praxi Čínské lidové republiky však musíme hledat především v druhém zdroji ideologie současné vládnoucí garnitury, jímž je rezolutní odmítání Evropské unie. Přestože se Fidesz profiluje velmi nacionálně, jeho představitelé jsou si zároveň dobře vědomi toho, že se v časech globálního kapitalismu neobejdou bez silného strategického partnera. Snaží se tak budovat vazby s Čínou či Ruskem a připravují si půdu pro případné vystoupení z Evropské unie. V projevech čelních představitelů Fidesz často zaslechneme slova o dvojích standardech pro členské země Unie. Dle nich je Maďarsko terčem „bruselské“ šikany proto, že se mu daří zotavit se z ekonomické krize díky politice sledující především národní zájmy, aniž by naslouchalo radám Mezinárodního měnového fondu a Evropské banky.
Sociálně inženýrský projekt
Vydáte-li se v Maďarsku do obchodu koupit si krabičku cigaret, nejprve se na vás prodavačka bude chvíli nechápavě dívat a poté vás odkáže na Nemzeti Dohánybolt (Národní trafiku). Spousta těchto trafik vyrašila po celém Maďarsku poté, co vstoupil 1. července v platnost nový zákon, který zakazuje prodej tabákových produktů mimo tato vymezená místa. Způsob, jímž se trafiky distribuovaly jednotlivým vlastníkům, čelí velké vlně kritiky a Fidesz je obviňován z korupce. Nejedná se jen o pokus regulovat trh s tabákovými produkty, ale také o způsob, jak odměnit loajální občany střední třídy, a pokusit se tak vybudovat síť živnostníků stojících pevně za Orbánem a jeho stranou. Podobnou transformací již dříve prošel herní průmysl, kdy vzniklo jen několik specializovaných míst, v nichž můžete narazit na herní terminály.
Tak jako každý správný mocenský aparát musí se i Fidesz starat o vlastní reprodukci. Od příštího školního roku se tak jediným dodavatelem učebnic pro základní a střední školy stane organizace KELLO. „O provázanosti této společnosti s vládnoucí stranou nemusíte pochybovat,“ ujistil mě novinář na volné noze Gergely Nagy. Přestože vláda projevuje velkou starost o to, aby se děti učily správnému výkladu dějin, o samotnou vzdělanost jí příliš nejde. Stejně jako intelektuální elity jsou i vysokoškolsky vzdělané vrstvy společnosti vnitřní hrozbou Orbánova panství. Výrazně antiintelektuální rétorika a negativní postoj vůči akademickým svobodám se ostatně odrážejí i v počtu uchazečů o univerzitní studia, který se v posledních letech snížil o čtyřicet procent.
Téměř celá veřejnost byla překvapena, jak rychle, propracovaně a efektivně dokázal Fidesz v krátkém čase demontovat demokratický systém. Ve světle toho, že se strana Fidesz zformovala na konci osmdesátých let ze studentů právnické fakulty, je však její politická akceschopnost pochopitelnější. Jakmile ambiciózní předseda vlády Orbán získal v roce 2010 dvoutřetinovou většinu v Národním shromáždění, uskutečnil dopředu připravené změny s trvalými dopady na politický systém. Nominoval novou rozpočtovou radu, soudce ústavního soudu, schválil nové znění ústavy a dosadil své lidi na významné pozice v kulturních, politických a ekonomických institucích. „Vše je tedy rozehráno takovým způsobem, že ani případná prohra v nových volbách, nemusí znamenat ústup z mocenských pozic. Nová vláda by totiž k prolomení těchto trvalých změn potřebovala opět ústavní většinu, což je v současné politické situaci více než nepravděpodobné,“ shrnuje možné budoucí scénáře Nagy.
Urban versus Orbán
Orbánově vládě se také podařilo prosadit několik kontroverzních zákonů (zákon o bezdomovectví, mediální zákon a další), jejichž uplatňování je ovšem minimální. Vörös toto jednání vysvětluje: „Pravidlem je schvalování velmi striktních a tvrdých zákonů, které jsou však jen zřídka v praxi využívány. Přesto tady jsou a nad společností visí jako psychologická hrozba.“ Po dlouhém výkladu, v němž se snaží zachytit, co všechno se od nástupu Orbána k moci změnilo, své závěry shrnuje do několika břitkých vět: „Pokud by dnes žil Gramsci, psal by své práce o Fidesz, protože se jedná o výstižný příklad fungování hegemonie. Orbánova vláda zatím není diktaturou, ale může se jí kdykoliv stát. Vše je k tomu připraveno.“
Hlavní příčinu úspěchu Orbána a Fidesz vidí Vörös ve velmi slabé občanské společnosti a také faktu, že mezi různými zájmovými skupinami a vrstvami společnosti neexistuje žádná solidarita nebo společná báze, která by je spojovala a dala jim možnost uvažovat z perspektivy společnosti jako nedílného celku. Právě Fidesz dokáže této situace velmi šikovně využít a v duchu machiavelliovského hesla „rozděl a panuj“ staví tyto skupinky obyvatel proti sobě, čímž v podstatě zabraňuje tomu, aby se opoziční síly sdružovaly do mohutnějšího hnutí. Takto se Orbánovi podařilo minulý rok rozptýlit i studentské protesty, když jednu skupinu protestujících přizval k jednání a částečně ji zvýhodnil, aby nakonec vše proběhlo dle vládního scénáře.
Část veřejnosti vkládá své naděje do nově se formující politické platformy, která má sdružovat opoziční parlamentní strany, aby tak mohly v nadcházejících volbách společně čelit stávající koalici Fidesz a Křesťanskodemokratické lidové strany (KDNP). Na podzim by platforma měla vystoupit s volebním programem a kandidátem na premiéra, jimž se podle všeho stane předseda úřednické vlády z let 2009 až 2010 Gordon Bajnai. Vzhledem k tomu, že se volby uskuteční za necelý rok, můžeme se ptát, zdali na podobný projekt již není příliš pozdě a zdali Bajnai, miláček maďarského liberálního měšťanstva, je opravdu vhodnou volbou. Jak totiž dnešní politickou situaci v zemi shrnula manželka vnuka László Rajka, komunistického ministra vnitra popraveného v politickém procesu roku 1949, Judith Rajk, jedná se o souboj „urban versus Orbán“. Rozhodujícím elementem v příštích volbách totiž budou především voliči v regionech. Jsou to právě lidé na vesnicích, v menších městech či lidé staršího věku, jejichž jediným zdrojem informací zůstávají tištěná média a celostátní televize – ty jsou však naladěny bezvýhradně profideszovsky. Tyto voliče může liberální městská inteligence oslovit jen stěží, ostatně ani ona samotná o jejich hlasy příliš neusiluje.