Už týdny před pražským koncertem polského dua Skalpel, které kotví u londýnského labelu Ninja Tune, se na českých internetových fórech vedly debaty, jak vlastně vypadají jejich živé performance. Nikdy u nás ještě nevystoupili a podle „zaručených“ zpráv mělo jít o poslechovou elektroniku do komorního prostoru. Klub Roxy se přesto nakonec ukázal jako nejvhodnější místo: takovou bombardáž taneční energií tady naposledy předvedli jejich slavnější stájoví kolegové Coldcut. Dvě řadová alba Skalpel a Konfusion se sice svou směsí jazzových samplů na hiphopovém podnose hodí k odpolednímu posezení u čaje, jenže remixová kompilace 1958 Breaks už představuje oba hudebníky jako archeology odkrývající zbytky francouzského houseu devadesátých let. Skalpel ovšem staví základy své hudby na ještě starších pilířích, jak ostatně názorně předvedli právě minulý čtvrtek. Očekávání z půlky zaplněného klubu prořízli ostrým breakbeatovým opusem, kterým se vinul sampl padesát let starého zvuku trubky a dunícího kontrabasu. Hned zpočátku také Marcin Cichy a Igor Pudlo předvedli svou nejsilnější zbraň – schopnost postavit účelně show a hudbu naroveň. Videoprojekce sestříhaná z amerických vzdělávacích pořadů ze šedesátých let, retro sci-fi filmů (Den, kdy se zastavila Země) a primitivních animací (Mars Needs Women, Food Between the Teeth) působila v některých stereotypem zavánějících pasážích jako živá voda. I když občas s hudebním doprovodem nebyla zcela synchronizovaná, budiž Skalpelu odpuštěno; nepřivezli si s sebou žádného VJe a všechno obstarávali sami. Dokonce jim zbývalo i místo pro legrácky, v nichž si dle libosti vypůjčovali pasáže ze skladeb svých vzorů (Amon Tobin, Funki Porcini) nebo světově známých matadorů (Propellerheads). Celá tahle mozaika do sebe zapadala a vytvořila jeden z nejživějších podzimních večerů v Roxy.
Po úvodní střelbě beatů však mezi fanoušky přišla mírně ochlazující sprcha: Poláci zabředávali v kompozičních kličkách a taneční rytmus překryly „rozteklé“ kytary otců funky music. Hudební orgie pak z plátna vtipně glosovala do krátké smyčky zapletená zpěvačka ve skladbě 1958 či usměvavý černoch, který na kytaře neustále dokola opakoval tři akordy. Nejvděčněji proto vyzněl druhý přídavek, kdy se z původně sofistikovaného koncertu stala víkendová živočišná party. Rytmus odbíjel v notové osnově s houseovým předznamenáním, jako malé náušnice se na něj přivěšovaly ženské vokály, kdákající slepice a samozřejmě nutné zvuky starých jazzových komb. Mezi tempy se občas objevily nepravidelné údery, které v několika sekundách přetransformovaly skladbu do oldschoolového drum’n’bassu, jindy tato rytmická zakřivení zmizela pod zvukem saxofonu a skladba se zas mohla vrátit do původních zarovnaných dimenzí. Díky tomu všemu působili Skalpel jako mladší sourozenci Coldcut, v některých momentech dokonce jako jejich revival. Jenže většina elektronických projektů u Ninja Tune se ubírá podobnou cestou a mají shodnou „nemoc z povolání“: kopírují své nedostižné otce zakladatele. Ovšem polští DJové a muzikanti svým dynamickým vystoupením předvedli, že hitové elektronické linky netvoří jen Britové. Přebrušovat zašlé jazzové melodie umí Skalpel nejlépe.