Hraniční zeď na našem území je potupa

Do literatury jste vstoupil v devatenácti letech; v šedesátých letech vám vyšly romány Náhrobek a Z profilu, v nichž jste kriticky zobrazil život mládeže ve městě Mexiko. Přinesl jste v nich nová témata jako drogy, sex, rodinné konflikty, vzdor tehdejší mládeže. Předpokládal jste, že vyvoláte pobouření, že vznikne napětí mezi vámi a, řekněme, intelektuálně zaměřenými autory?

Velmi dobře jsem věděl, že přináším něco nového. Ale nebyl jsem sám. Gustavo Sainz ve stejné době – a ve svých 25 letech – vydal román o dospívání Frajer (Gazapo, 1965) a byl si plně vědom, že je to jeden z prvních románů o mládeži. Vědomě jsme přišli s novým jazykem, novým pohledem na skutečnost, novým způsobem jejího prožívání. Ale ten odmítavý postoj ze strany starších spisovatelů, které jsme četli a obdivovali, jsme nečekali. Mé knihy vyvolaly reakce, které jsem si neuměl představit. Spíš než pobouření to byl opravdový údiv, v mnoha případech dokonce pohoršení. Nikdy by mě taky nenapadlo, že v Tijuaně vyloučí ze školy učitele, který doporučoval ke čtení můj román Náhrobek, knihu pro oficiální místa prý příliš obscénní. Objevily se rozporuplné protestní dopisy v novinách a časopisech a mexické literární kruhy také nebyly zajedno. Vyskytli se spisovatelé, kteří mým knihám přitakali, jako Rosario Castellanosová, Salvador Novo, Martín Luis Guzmán nebo Pepe Revueltas. Byli však i autoři, jimž se zdály strašné, obviňovali mě, že to není literatura. Moje první knihy skutečně způsobily ve společnosti rozruch. Vyšly jenom pár let po Fuentesově Nejprůzračnějším kraji, takže to bylo něco naprosto nového. Mnozí kritici ale brzy změnili názor.

O mladých jste kdysi napsal: „I když nemají dostatečně jasno v názorech, mají srdce a jsou upřímní. Je třeba ve společnosti hodně změnit. Zachováváme stávající status ze strachu, aby nenastalo ještě něco horšího. Neexistuje ale nic horšího než to, čím dnes trpíme.“ Nemyslíte však, že poslední generací brojící proti systému, který dodnes přetrvává, byla generace šedesátých let?

Hnutí mládeže v šedesátých letech bylo něco výjimečného. Velká část mládeže tehdy odmítla stávající systém a upřímně se proti němu vyslovila. Také tehdy však existovali mladí s omezeným až zpátečnickým smýšlením, sami jsme je ve svých knihách kritizovali a ironizovali. V dnešní době je mladá generace možná plošší, ale vezměte si, že podobné příznivé okolnosti se hned tak nemohou opakovat. Dnešní systémy ve světě se snaží vytvořit jistý druh kulturní kontra­revoluce, která má za cíl mladé ochočovat od raného věku. V tomto smyslu jsou mladí v mnohem složitější situaci, než jsme byli my v době, kdy společenské klima bylo změnám obecně příznivější. Ale já kolem sebe vidím spoustu mladých lidí s ušlechtilým smýšlením, kteří pracují na tom, aby svět byl zase lidštější. Ano, odpor proti systému se neděje v takových proporcích a v takové intenzitě jako tehdy. Historické okolnosti, k jakým někdy v určitých chvílích dochází a jaké se vyskytly v šedesátých letech, se ale tak lehce neopakují. Doufejme, že takový okamžik zase jednou nastane.

Píšete recenze na rockovou hudbu a rock se často vyskytuje ve vašich knihách. Když jste byl mladý, říkali vám, že ta hudba pochází od „komunistického ďábla“, u nás byla v době socialismu „projev buržoazní dekadence a nihilismu“. Jak vysvětlíte ten paradox?

Rocková hudba byla v šedesátých letech bezprecedentním projevem odporu vůči stávajícímu systému a projevem nového kulturního hnutí kdekoli na světě. Mladé tehdy velmi ovlivnila, rychle se s ní ztotožnili, představovala pro ně novou kulturní alternativu. S její pomocí zaujali postoj proti systému. Ale některé kulturní kruhy a vrstvy společnosti podstatě té hudby zpočátku nerozuměly. Některým mladým intelektuálům se zdála povrchní a pomíjivá. Mexičtí levicoví kulturní představitelé ji chápali jako prostředek pronikání imperialistických hodnot do společnosti nebo jako projev kulturního kolonialismu. Vždyť rocková hudba je mnohem podvratnější, než se obvykle zdá, je účinnější než takzvané protestsongy. Proto jsem také začal o rocku psát a svou první knihu o něm jsem nazval Nová klasická hudba. Chtěl jsem vyjádřit, že uvnitř toho nového a výlučného, čím tehdy rock byl, je hodně z hlubokého uměleckého hudebního dědictví všech dob. Rock může pobuřovat šedivý průměr a nezáleží na tom, zda je to v socialismu nebo kapitalismu.

V Hispánské Americe, a nejinak tomu bylo donedávna i u nás, literatura do jisté míry nahrazovala politiku. Jaký je váš názor na takzvanou angažovanou literaturu?

Svoboda umělce spočívá především v tom, že si sám a svobodně volí témata. Nemá povinnost psát o společenských otázkách, ale když o nich píše, a dobře, je to výborné. Napsat dobrý politický román je ta nejtěžší věc, když nechcete sklouznout k pamfletismu. Jedním z nejlepších politických románů, jaké znám, je Vůdcův stín z roku 1929 od Martína Luise Guzmána. Takzvané romány mexické revoluce jsou většinou velká literární a zároveň hluboce kritická díla, třeba román Mariana Azuely Vojáci bídy z roku 1915. Nebo jde o literaturu na pomezí mezi fikcí a skutečností, jakou představuje kniha o mexické revoluci Eleny Poniatowské Na neshledanou, můj Ježíši, 1969. Kromě mexické revoluce jsou revoluční události roku 1968 v Mexiku nejčastějším námětem politicky angažovaných knih našich autorů. Opět bych mohl jmenovat Poniatowskou a její vynikající reportáž Noc v Tlatelolcu, 1971, která měla zároveň velký společenský dopad. Na poli angažovaného eseje zase vynikl José Revueltas, toho obdivuji.

V románu Vyprahlá města z roku 1995 ironicky a kriticky píšete o pocitech výlučnosti, zejména kulturní a civilizační, které lze vypozorovat u obyvatel USA. Zábavně a věrohodně líčíte sterilitu, jednotvárnost a vyprahlost, zkrátka banální svět severoamerické společnosti, a do protikladu stavíte barvitý a rozmanitý mexický způsob života. Změnil byste po deseti letech svůj úhel pohledu?

V žádném případě, naopak. Toto moje vidění se za ta léta ještě posílilo. Problémy s vyprahlostí USA se prohloubily a rozdíly mezi oběma kulturami vyostřily. Nyní přece v USA prožívají období nanejvýš znepokojujícího „prefašismu“, když vezmete v úvahu, jakou mají mimořádnou moc v dnešním světě, který je unipolární a v němž neexistuje možnost, jak jejich vliv nějakým způsobem kompenzovat. Mne to velmi znepokojuje.

V mnoha mezinárodních organizacích, především ekonomicky zaměřených, se mluví o tom, že je třeba ještě víc liberalizovat mezinárodní trh. Už existuje volný pohyb kapitálu, často špatně kontrolovaný, téměř nekontrolovatelný. Na druhé straně se vytvářejí překážky volnému pohybu osob, o čemž svědčí i situace na mexicko--americké hranici. Lze považovat vznikající hraniční zeď za adekvátní řešení mexické emigrace do USA?

Ta zeď je pošlapání lidské důstojnosti; sprostá potupa, která dosud nikdy vůči žádné zemi nebyla použita. Je to naprosto nespravedlivé a nezasloužené; další alarmující příklad netolerance, která se v USA probouzí. Jde o věc v každém ohledu naprosto nepřijatelnou. Doufám, že po nedávných změnách v americkém Kongresu a Senátu zvítězí rozum a dojde k přehodnocení této ponižující situace. Na našich hranicích stavějí něco, z čeho ještě nedávno obviňovali Sovětský svaz. Zeď přece nic nevyřeší, absolutně nic. Když lidé budou chtít, do Spojených států se stejně dostanou, zeď-nezeď. Vzpomeňte si na film Den bez Mexičanů, v němž se Severo­američané probudí v zemi, kde sice nejsou žádní imigranti, ale také nic nefunguje. Ani hotely, ani restaurace, ani obchody, ulice jsou špinavé a popelnice plné.

Volby v Mexiku v roce 2000 byly po mnoha desetiletích vlády jedné strany považovány za svobodné a transparentní. Světový tisk tehdy události komentoval jako „vykročení Mexika k úplné a skutečné demokracii“. V tomto smyslu před rokem v Praze hovořil i váš krajan, spisovatel Juan Villoro. Jak ve světle letošních povolebních událostí vidíte situaci vy?

Vidím to jako největší historickou frustraci naší země. Podmínky, které existovaly před šesti lety, nebyly využity. Existovaly předpoklady, jež měly vést k hluboké reformě, kterou z velké části připravila sama občanská společnost. Prezident Fox promarnil, překroutil a zmanipuloval tuto příležitost: vrátili jsme se do stavu daleko horšího, než byl za vlády PRI (Partido Revolucionario Institucional, Revoluční institucionální strana, jediná vládnoucí strana v letech 1929–2000 – pozn. překl.). A co je nejhorší, zmařil celé ovzduší. Nedosáhli jsme plné demokracie, ani jsme k žádným změnám během uplynulých šesti let nepřikročili. Podmínky jsou nyní velmi složité a pro naši zemi velmi nebezpečné. Prožíváme těžké období.

Nedávno se prostřednictvím regulérních voleb dostali do čela mnoha hispanoamerických zemí představitelé, kteří se snaží řešit ekonomické problémy svých zemí jinými prostředky než neoliberalismem. Vzápětí proti nim byly rozpoutány kampaně, které je obviňují, že jsou noví diktátoři typu Fidela Castra. Připadá vám odsouzeníhodné, když například Evo Morales v Bolívii rozděluje mezi rolníky neobdělávanou půdu? Nebyl to vlastně cíl mexické revoluce?

Přesně tak. Zvolení Eva Moralese prezidentem ve volbách v Bolívii byla významná událost hlavně proto, že on má jasnou představu, jak čelit neoliberálním pokusům, které byly uplatňovány v celé Hispánské Americe vyjma Kuby a Venezuely a svým způsobem Brazílie a Chile. Poprvé vtáhl do politiky domorodé obyvatelstvo. To je skvělé pro vytvoření právního stavu v jeho zemi. Je to příklad také pro nás ostatní v Hispánské Americe. Požadavky na uskutečnění pozemkové reformy v Mexiku byly oprávněné, stály mnoho krve a lidských životů, ale pak jsme se vrátili do stavu, který je horší než starý systém latifundií za porfiriátu (období vlády Porfiria Díaze na přelomu 19. a 20. století, proti jehož metodám povstala tzv. mexická revoluce, k jejímž hlavním požadavkům patřilo přerozdělení půdy; nejdůsledněji je prosazoval Emiliano Zapata – pozn. překl.). Dnes půdu vlastní zase jen několik mocných. Morales může přispět k tomu, abychom se znovu vrátili k některým požadavkům Emiliana Zapaty. Vyřešilo by to mnohé problémy s chudobou.

V souvislosti s debatou o lidských právech a jejich porušování bývají u nás nejčastěji zmiňovány Kuba, Severní Korea, občas Barma. V takovém případě jsou však lidská práva chápána pouze v politické rovině. Pojetí lidských práv je ale daleko širší a mělo by zahrnovat i práva sociální, jako je právo na vzdělání, bydlení apod. Při takovém pojetí by stoupl počet zemí, kde jsou porušována, a zahrnoval by mnohem více hispanoamerických zemí než jen Kubu. Jak problém chápete vy?

Porušování lidských práv je ústředním problémem vlád mnoha zemí na světě. Všechno samozřejmě závisí na úhlu pohledu. Já si myslím, že největším narušitelem lidských práv jsou dnes Spojené státy americké. Týká se to i mnoha zemí z okruhu takzvaného prvního světa, které nějakým způsobem následují jejich příkladu, aby se jim přiblížily. Přijímají se zákony, které oklešťují různé svobody včetně sociálních práv pod záminkou nebezpečí terorismu. To je nebezpečná situace, protože katastrofické scénáře z oblasti science-fiction o uzavřeném a diktátorském světě se nakonec mohou stát skutečností.

Vedete dílny tvůrčího psaní. V románu Vyprahlá města však podobnou dílnu popisujete značně ironicky. Myslíte, že takhle může vzniknout opravdový spisovatel?

Ale samozřejmě že ano. Záleží na tom, jak je takový kurs veden. Nesmíte zapomínat, že jsem ve své knize ironizoval kurs, kterých je v USA plno, ale nikdy z nich nevzešel žádný spisovatel. V USA je tvůrčí psaní součástí univerzitní výuky, žáci za ni platí horentní sumy, tisíce a tisíce dolarů, vyučující trvají na povinné účasti a studenti na konci dostávají známky. Kursy vedou univerzitní profesoři, nikoli spisovatelé a mnozí žáci je navštěvují jen proto, aby peníze, které do univerzitního vzdělání vložili, nepřišly vniveč. Zcela jiné je pojetí dílen tvůrčího psaní v Mexiku. Tam stojí mimo univerzity, poplatky za ně nejsou žádné anebo jen minimální, účast je dobrovolná a hlavně je vedou dobří spisovatelé, jako například nedávno zemřelý guatemalský povídkář Augusto Monterroso nebo ze současných Juan Villoro. Sám jsem prošel podobnou dílnou, vedl ji významný mexický prozaik Juan José Arreola. Působil zároveň jako nakladatel a vydal můj debut. Z mexických dílen tvůrčího psaní vyšlo mnoho dobrých spisovatelů, i mezi současnou velmi úspěšnou mladou spisovatelskou generací jsou jejich absolventi z osmdesátých let. Podstatné je, že ti, kdo naše kursy navštěvují, tam chodí z vlastního zájmu a sami v sobě cítí touhu psát.