Celým etnikům hrozí vyhynutí

Ve vašem románu, který byl do češtiny přeložen pod názvem Sbohem, pampo, jeden chilský hrdina říká, že z prominentních představitelů diktátorského režimu se stávají nejhorlivější šiřitelé demokracie. Mohl byste komentovat paralely mezi Českou republikou a Chile po pádu diktatur?

Diktatury korumpují všechno. Stasi v NDR se nelišila od chilské tajné služby. Nejinteligentnější lidé represivního aparátu jsou ke konci diktatury vždycky schopni se nejlépe připravit na svou „konverzi k demokracii“. V Chile, stejně jako ve většině socialistických republik východní Evropy, se prominentní spoluviníci diktatury stali demokraty ze dne na den. Viděli, že totalitarismus diktatury je nahraditelný totalitarismem trhu, který také nemá žádnou morálku.

Můžete popsat dnešní Chile? Jde stále o rozdělenou společnost? Víme, že po Pinochetově smrti část občanů symbolicky oslavovala jeho smrt a část se dožadovala jeho pohřbu se státními poctami.

Chile je země s mnoha otevřenými ranami, stále se pohřešuje na dva tisíce Chilanů. Především ale zbývá obnovit demokracii, dříve příkladnou. V roce 1973 uběhlo 138 let od vzniku chilského parlamentu, který do té doby fungoval bez přerušení, dokonce dva pokusy o diktaturu byly vyřešeny mírovou parlamentní cestou. Dnes máme ústavu zděděnou po diktatuře. Více než třicet procent Chilanů nemá přímé parlamentní zastoupení, protože binominální systém pomíjí strany, jež nevyjednávaly s diktaturou. Společnost je rozdělená, ale ne z politických důvodů. Ultraliberální ekonomický model způsobuje, že země na makroekonomické úrovni roste, ale je stále bezvýznamnější a závislejší ve vědě, technice a technologiích. Chile mívalo druhý nejvyspělejší textilní průmysl na světě, byli jsme první v exportu zpracované mědi, celá planeta byla elektrifikovaná měděnými dráty made in Chile. Dnes Chile vyváží geneticky modifikované ovoce, víno a něco málo přírodní neopracované mědi. Dováží všechno, co potřebuje, od špendlíků po počítače, protože země ztratila technologickou konkurenceschopnost. Chile je rozděleno nespravedlivým, nelidským ekonomickým modelem.

A jak to bylo se vztahem k Pinochetovi?

Ta historka o Pinochetovi svědčí o manipulaci s informacemi v nových evropských demokraciích. Před několika lety mi jeden polský novinář z katolického rádia řekl, že Chilané by měli Pinochetovi postavit pomník, protože nás zachránil před komunismem. To je, jak říkají Latinci, confundir el culo con las témporas. Míchání jablek s hruškami. Je politováníhodné, jak se v zemích východní Evropy relativizují dějiny. My Latinoameričané známe bývalé Československo díky salvadorskému básníkovi Roque Daltonovi. Když jsem byl naposledy v Praze, projel jsem se tramvají a díval se Roqueho očima. Očima velkého básníka, kterého zavraždili jeho vlastní druzi ze salvadorské guerilly z jediného důvodu: jako básníkovi mu byla cizí dogmata a sektářství.

Můžete sloužit jako jistý symbol Iberoameriky. V žilách vám koluje krev baskická, andaluská, italská a krev Indiánů Mapuche. To může být posilující, ale též přinášet potíže s identitou. Žil jste v mnoha zemích, na různých kontinentech, v románu Patagonský expres nastolujete téma hledání kořenů. Co pro vás znamenají slova vlast, domov?

Idea čisté identity je fašistická idea. Odmítám ji. Nemám problém s identitou. Mou identitou je doba, ve které žiji, a mou kulturou je jazyk, jímž mluví téměř pět set milionů lidí. Žiji v souladu se svou baskickou, andaluskou, italskou i mapučskou částí. Cítím, že jsem hlavně Mapuche, ale nevylučuji ostatní součásti své krve. Nyní žiji ve Španělsku, v Asturii – a cítím se velmi astursky. Můj andaluský dědeček mě učil, že člověk je člověkem tam, kde se cítí nejlépe, kde ze sebe může vydat to nejlepší.

Nyní žijete ve městě Gijón. Proč jste si ho vybral? Pro otevřený oceán, kudy se můžete zase snadno rozletět do světa?

Dům mých španělských prarodičů v Chile byl jedním z mnoha domů španělského republikánského exilu – pro Španěly, které porazil Franco, „zachránce Španělska před komunismem“. Mnozí z lidí, kteří přicházeli k mým prarodičům, byli Astuřané z Gijónu. Vyrostl jsem uprostřed stesku po Asturii, po Gijónu a hned při první návštěvě jsem se tu cítil jako doma. Žiji zde kvůli lidem: jsou drsní, solidární, bratrští, spravedliví, od doby, co Franco zemřel, tu vyhrává levice a jsme autonomie s nejlepší vládou ve Španělsku. Jistě, město má krásné a otevřené moře, má údolí a hory. Má ale také dělnické spolky, lidové knihovny, tisíce solidarizujících sdružení, hornickou kulturu. To všechno je můj domov.

V Gijónu organizujete veřejná setkání spřízněných spisovatelů. Většinou jde o autory takzvaného černého románu nebo detektivních příběhů. A sám píšete takové knihy. Myslíte si, že morální či ekologická poselství se prostřednictvím akčního a napínavého příběhu snáz dostanou ke čtenáři? Nebo je detektivní příběh vhodný pro vyjádření vašich obav?

Tady došlo k nedorozumění. V Gijónu se mimo jiné koná Černý týden, festival detektivních románů, v jehož čele stojí mexický spisovatel Paco Ignacio Taibo II. Já vedu Salon iberoamerické literatury, věnovaný všem literárním projevům psaným španělsky a portugalsky. Je ale pravda, že také píšu černý román, žánr, který se zrodil v Latinské Americe a zmocnil se všech existujících žánrů. Setkávají se v něm tradiční detektivní román, aristotelský divadelní systém, posloupnost, jak ji chápal Balzac, cestopisná a dobrodružná literatura a velká dávka novinářského způsobu vyprávění. Černý román jsme vymysleli v osmdesátých letech jako jednu z literárních možností zachránit naši paměť a sociální kulturu. Nevěřím ve slavná poselství, nejsem manipulátor. Můj úhel pohledu je otevřený diskusi.

Od vydání vašeho románu Stařec, který četl milostné romány, se mluví o druhém boomu hispanoamerické literatury. V textu se zabýváte problémem setkání s tím druhým, opozicemi „civilizace a barbarství“. Po letech znovu uvádíte na scénu román z pralesa. Vychází pouze z vašich prožitků v pralese mezi Šuary, nebo jste při psaní myslel i na díla svých předchůdců, třeba na román Vír Kolumbijce J. E. Rivery?

Přirozeně, že vlivy existují, i když to člověk nevnímá. To ale neznamená, že by se mělo psát „ve stylu toho a toho“. V tom románu je moje osobní zkušenost z pohledu antropologie – v zacházení s informacemi jsem velmi přísný; ale je tam také fikce. Je v něm pocta Horaciu Quirogovi, Euclidesovi d’Acunha, Jorge Amadovi a Emiliu Salgarimu.

Setkání s tím druhým byla životní zkušenost Evropanů a původních amerických obyvatel po „objevení“ Ameriky. Víc než pět set let se spolu učí žít různorodé kultury na jednom kontinentě. Vyplývá z toho soužití nějaké poučení pro obyvatele střední Evropy, kteří byli donedávna obklopeni pouze příbuznými kulturami?

Nesouhlasím s vaším viděním reality mezi tím druhým – Indián – a potomky conquistadorů nebo nových kolonizátorů v podobě nadnárodních dřevařských, sojových, elektrických nebo telefonických společností. V roce 1994 došlo v mexickém Chiapasu k povstání domorodců vedených zapatistickou armádou. Nechtěli komunismus ani moc, chtěli být uznáni za existující osoby. V tom roce bílí sčítali mexický lid a zjistili, že v Chiapasu žije asi 60 tisíc lidí. O dva roky později provedli sčítání zapatisté za pomoci univerzity v Hamburku a vyšlo najevo, že obyvatel v Chiapasu je téměř půl milionu. Asi 440 tisíc lidí neexistovalo, protože byli Indiáni. V Amazonii existují celá etnika, jimž hrozí vyhynutí. Setkání s bělochy, to znamená s trhem, je stále bolestnější. Brazilský biskup Pedro Casaldáliga, sesazený z diecéze polským papežem a dosazený znovu obyvateli Mato Grossa, v roce 2006 prohlásil: „Dějiny posledních pěti set let jsou dějinami nejpropracovanějšího vyhlazování lidí. Indoamerické obyvatelstvo je vyhlazováno zastřeně, ale systematicky kvůli potřebám pánů světa.“ Ten biskup žije v chatrči o patnácti metrech čtverečních a není komunista. Nadnárodní podniky jako Endesa dnes, v roce 2008, v Chile uzurpují půdu Mapuche, aby zde postavili hydroelektrárnu, nerespektují ani pochybnou chilskou legislativu nebo smlouvy podepsané mezi Mapuche a španělskou korunou v roce 1630. Hledání
společného prostoru neexistuje. Je tam jen uzurpace, drancování a odpor.

Dozvěděla jsem se, že román Stařec, který četl milostné romány, patří mezi nejoblíbenější četbu komandanta Marcose. Znáte Marcose osobně?

Znám, dělal jsem s ním v roce 1995 rozhovor v lacandonském pralese a překvapilo mě, jak kulturně vzdělaný je to čtenář. Mluvili jsme o válce a o Schillerovi, o Mayích a o Goethovi, o klasicích starověkého Řecka, o Římanech, svěřil se mi s vášní, kterou chová k německým romantikům, jako jsou Novalis a Hölderlin, miluje romány Julia Cortázara a Osvalda Soriana. Řekl mi také, že píše básně, četl jsem je, zdály se mi dobré. Povstaleckého subkomandanta Marcose velmi obdivuji.

Zmínili jsme Mapuche, etnikum, jež patří k etnické skupině Araukánců, kteří téměř tři sta let vzdorovali španělské nadvládě a zlomila je až svobodná republika. Jaká je jejich situace nyní?

Mapu znamená země, che lidé, tedy Lidé země. Diktatura odstranila všechny zákony, které je chránily. Zrušila systém kolektivního vlastnictví půdy, který zaručoval jejich kulturu, upřednostnila malé latifundie s následnou spekulací. Mapuche odolávají od roku 1542. Předtím porazili Inky a donutili Španěly podepsat mírovou smlouvu, respektovanou až do roku 1810. Vznik republiky byl začátek dalšího dlouhého boje, který dosud neustal.

Existují v Chile zákony na ochranu menšin a jejich kultury?

Mapuche tvoří asi osm procent chilského obyvatelstva, jejich kultura je ve společné chilské kultuře velmi přítomná, vyslovujeme stovky mapučských slov, která se začlenila do naší španělštiny. Ale v jižních provinciích, kde jich žije většina, dosud není bilingvní vzdělávání. Stát jim nedal nic; sami si vydobyli nějaká práva a určitý způsob, jak sdílet kulturu se zbytkem Chilanů. Existuje například síť mapučských lékáren, kde prodávají léčiva. Aspirin, ať už je to Bayer nebo jiná značka, je kyselina acetylsalicylová a mramorový prášek. Mapuche umějí získat kyselinu acetylsalicylovou z určitých druhů rostlin a vlastně prodávají aspirin, ale bez mramoru, místo něj používají jemnou stromovou kůru. Minulý rok jim zakázali prodávat aspirin třicetkrát levnější než ten od Bayera, když nebudou platit mezinárodní tantiémy. Mapuche změnili název léku a prodávají ho dál, protože trh nemůže znemožnit kolektivizaci zdraví.

Ve vaší povídce Yacaré říká majitel továrny na výrobky z kůže chráněných krokodýlů yacaré: „Že zabíjíme pár chráněných zvířat? Ano, to je jisté, ale kolik peněz z našich daní jde na pomoc těm zavšiveným Indiánům? (…) Jakýsi intelektuálek napsal článek, kde nás usvědčuje z toho, že vyhlazujeme Indiány, ale žádný trouba už se nezmiňuje o tom, že produkujeme bohatství, že vytváříme tisíce pracovních míst.“ To je příkladná ukázka filosofie současných nadnárodních společností. Existuje recept, jak omezit bezskrupulózní liberalismus, aniž to omezí demokracii?

Státy, které mají demokratickou tradici, vědí, že všechny lidské vztahy, včetně obchodních, jsou vedeny jistou etikou. Právě neoliberalismus omezuje demokracii. Když všechno nechává v rukou trhu, je demokracie oslabena. Když se vytratí občan, vytratí se etika, a zemře i demokracie. Nelze směšovat postkomunistickou demokracii s divokým kapitalismem.

Účastnil jste se několika hnutí, která se snažila budovat spravedlivější společnost. Všechny pokusy ztroskotaly. Znamená to, že spravedlivá společnost je utopií?

Vláda Salvadora Allendeho neztroskotala, nechala ji ztroskotat státní administrativa USA. Popírat tento fakt znamená popírat dějiny Spojených států. Bývalý ministr zahraničí USA Collin Powell v roce 2003 řekl: „Na puč 11. září 1973 skutečně nemůžeme být hrdí.“

Zdá se, že procházíme obdobím bez jasných ideálů. V jednom své románu otevřeně píšete: „Člověku nezbývá nic jiného než se naučit prohrávat.“ Lze však žít s vědomím, že člověka čekají jen ztráty a prohry?

Umět prohrávat neznamená rezignovat. Existují jasné ideály. OSN ohlašuje velmi pravděpodobnou tsunami v podobě přívalu chudých lidí do bohatých zemí z důvodu nedostatku potravin. Ukazuje se, že jsou tu lidé, kteří velmi dobře vědí, co se děje, co je špatné a proč. Dnes, kdy se výroba v mnoha chudých zemích věnuje místo zpracování obilí pohonným hmotám pro bohaté země, stále přetrvává jakýsi pocit kolektivní spravedlnosti, a to jak v západní Evropě, tak v Latinské Americe a v Africe. To je nadějné. A ti lidé nejsou komunisté, jak se často někteří obávají.