Labyrintem revoluce

Cyklus televizních dokumentů má celkem pět dílů. V úvodní části tvůrci mapují velmi zběžně období „normalizace“, v následující již podrobnějším pohledem přibližují politické události listopadu a prosince 1989, v dalším díle představují slovenskou „něžnou revoluci“, ve čtvrtém se zabývají spory o podobu ekonomické reformy a konečně v posledním díle se zamýšlejí nad tím, proč nebyla tehdy zakázána komunistická strana a nebyly potrestány komunistické zločiny. Pro běžného diváka v dokumentech jistě zazní řada nových informací. Pro odborníky budou asi nejzajímavější spíše poslední dvě kapitoly, které jsou však současně nejméně opřené o Sukův výzkum a zůstávají spíše v rovině osobních vzpomínek pamětníků.

Struktura všech dokumentů je stejná – místo klasického čteného komentáře se tvůrci sympaticky rozhodli nakonec pro jiné řešení. Dokument s odkazem na charakter změny režimu koncipovali jako „zkoušku divadelní hry o historických událostech“. Dobové filmové záběry a vzpomínky pamětníků jsou průvodci uváděny na třech obrazovkách přímo na pódiu divadla. O polemický komentář se postarali v roli průvodců dějem dva herci (Bohumil Klepl a Jaroslav Someš). Z prázdného hlediště sledují jejich výstupy režisér Petr Meissel a jeho asistentka Majda Rajčanová, kteří také občas vstupují do hry svými vzpomínkami či komentářem. Pointa návratu revoluce na divadelní prkna a proklamativní rezignace na jednoznačnou interpretaci historických událostí diváky jistě zaujmou. Po několika dílech však polemické výstupy herců vyznívají strnule a začínají nudit. Navíc je oba herci většinou čtou z textů rozložených na stolech – jistě v duchu ohlášené zkoušky, ovšem jejich výstup tak připomíná spíše zkoušku dabingu než historického dramatu či komedie. Každopádně jejich promluvy zabírají zbytečně mnoho místa, které mohly naopak dostat třeba mezinárodní souvislosti či takřka nepoužívané citáty z archivních dokumentů. Totéž lze říci o záběrech na přihlížejícího režiséra a jeho asistentku uprostřed prázdného hlediště.

Podle tvůrců dokumentu se připravilo celkem 150 hodin rozhovorů s pamětníky, mezi nimiž převažují zejména lidé z disentu a ekonomických struktur. Ukázky z rozhovorů se podle všeho staly základem, na němž byly dokumenty – s určitou výjimkou prvního dílu – vystavěny. To v sobě skrývá samozřejmě výhody i úskalí – vedle autenticity také možnost upravených interpretací či dokonce dezinformací. Autoři si toho jistě byli vědomi. Na záložce zmíněné knihy Jiřího Suka je ostatně napsáno, že se autor snaží o podrobnou rekonstrukci dění v jeho mnohotvárnosti a víceznačnosti, nevtěsnává události do různých schémat a nenechává „se unášet zpětnými sebeprojekcemi aktérů“. Televizní cyklus nakonec ovšem působí spíše opačným dojmem, nechybějí v něm bohužel četné fráze, klasická schémata a někdy i těžko uvěřitelné výroky pamětníků.

V dokumentu navíc nejsou oslovení pamětníci řádně představeni; cyklus tak občas připomíná spíše stavění pomníků. Jen na ukázku jeden příklad takového postupu, kdy tvůrci dokumentu nechávají volně mluvit pamětníka, aniž by divákovi usnadnili recepci jeho slov: Oskar Krejčí je v titulku uveden výhradně jako politolog či poradce někdejšího předsedy federální vlády Ladislava Adamce, a nikoliv také jako dlouholetý tajný spolupracovník Státní bezpečnosti, který to dotáhl až do kategorie rezident. O svém vstupu do KSČ přitom Krejčí hovoří jako o údajném rozhodnutí obdivovatele ideálů socialismu a osvícenského racionalismu. Když komentuje Prohlášení Charty 77, vzpomíná, jak ji jako tehdejší pracovník aparátu KSČ slyšel údajně pouze z vysílání Rádia Svobodná Evropa. V jiné části dokumentu Krejčí s úsměvem odmítá názor, že by události na Národní třídě zinscenoval tehdejší předseda SSM Vasil Mohorita či jeho vlastní nadřízený Ladislav Adamec – neměli totiž podle jeho tvrzení kontakty na Bezpečnost…

Nelze než konstatovat, že kritickému vypořádání s tvrzením pamětníků nebyl v cyklu televizních dokumentů dán dostatečný prostor. Vzniklý archiv rozhovorů však dává autorům – a pokud bude zpřístupněn, i dalším badatelům – alespoň příležitost pro další rozvíjení zvolených témat.

Autor je historik.