Ozdobou katedrály na gdaňském předměstí Oliwa jsou starobylé varhany. Karel Kryl o nich kdysi zpíval, že „pozbyly zvuku“. Proslulou píseň složil na počátku sedmdesátých let, kdy polské vedení krvavě potlačilo hladové bouře na severním pobřeží. Přesně o deset let později byl zabitým dělníkům vztyčen před branami gdaňské loděnice monumentální pomník, jehož výstavbu tehdy prosadilo vedení Nezávislého odborového svazu (NZZS) Solidarita. Vznik masového opozičně orientovaného hnutí zahájil poslední dekádu sovětského bloku. Dne 30. srpna 2005 se v Gdaňsku uskutečnil již XVIII. celostátní sjezd Solidarity.
Okolo 3500 delegátů symbolicky jednalo ve stejné budově, kde se v roce 1981 uskutečnil první historický sjezd Solidarity. Setkání ve sportovní hale Oliwa, která leží na okraji zmíněného gdaňského předměstí, zahájila stejně jako před pětadvaceti lety modlitba, při níž gdaňský metropolita Tadeusz Gocłowski připomenul památku „polského“ papeže Jana Pavla II., kardinála Stefana Wyszyńského a zavražděného kněze Jerzyho Popiełuszka. Odkazy na nedávno zemřelého papeže a významnou roli katolické církve při obhajobě národních tradic v období Polské lidové republiky zazněly takřka ve všech vystoupeních.
Ačkoliv se program sjezdu zcela nesl ve znamení historického výročí, odrážel také pochopitelně současné problémy Polska a rozporuplnost změn po roce 1989. Zmínil se o nich i někdejší první vůdce Solidarity Lech Wałesa, který byl většinou přítomných přivítán bouřlivým aplausem. Pouze několik delegátů se Wałesův projev snažilo narušovat výkřiky, mezi nimiž nechyběly ani narážky na jeho údajnou spolupráci s tajnou policií. Bývalý polský prezident prohlásil, že se touží všem omluvit za nepříznivé dopady polských změn, mezi nimiž vyzdvihl vysokou nezaměstnanost. Jak však dodal, podle jeho názoru nebylo možné hospodářské reformy zvládnout lépe. Také události z osmdesátých let hodnotil jednoznačně, Poláci na ně mohou být podle jeho slov pouze pyšní a jejich význam se bude s uplývajícími roky postupně zvětšovat.
Delegáti připravili ovšem minimálně stejné ovace také prezidentu Varšavy a kandidátovi konzervativní strany Právo a spravedlnost v prezidentských volbách Lechu Kaczyńskému. Necelý měsíc před volbami tak bylo možné z reakcí publika lehce vyčíst, komu patří v Polsku politická budoucnost. Mezi hosty chyběli nejhlasitější kritici oficiálních oslav vzniku Solidarity, její spoluzakladatelé Andrzej Gwiazda a Anna Walentynowiczová, kteří uspořádali v Gdaňsku vlastní vzpomínkové setkání. Vůdce radikální části opozice Kornela Morawieckého, který jako představitel Bojující Solidarity strávil většinu osmdesátých let v ilegalitě, zase nechtěla ochranka původně ani vpustit do sálu, neboť jeho jméno neznala. Na druhé straně však na sjezdu dostalo pamětní medaili patnáct řadových členů Solidarity, kteří se v osmdesátých letech různým způsobem podíleli na její činnosti.
Hlavními řečníky na sjezdu byli předsedové Solidarity po roce 1990. První z nich byl Marian Krzaklewski, který patřil na počátku druhé poloviny devadesátých let k hlavním architektům úspěšné antikomunistické koalice Volební akce Solidarita pravice (AWSP). Bylo to však příslovečné Pyrrhovo vítězství – značná část odborářů začala pravicovou vládu Jerzyho Buzka kritizovat. Část poslanců z NSZZ Solidarita se proto v roce 1998 rozhodla založit novou politickou stranu (Sociální hnutí Volební akce „Solidarita“), která však pod Krzaklewského vedením nedokázala v roce 2001 překročit při volbách do Sejmu pětiprocentní uzavírací klauzuli. V tomto období také současně začaly viditelněji slábnout pozice Solidarity, která se patrně definitivně stala již „pouze“ odborovým hnutím. V souvislosti se zmíněným pokusem o sjednocení pravice nikoho příliš nepřekvapilo, že Krzaklewského projev byl výrazně antikomunistický a plný odkazů na katolické tradice. Současně v něm ovšem nechyběla ani antiglobalistická rétorika, v západoevropském prostředí spíše typická pro levicové politiky. Podle jeho mínění bude význam odborového hnutí v budoucnosti záviset na tom, zda najde možnost, jak organizovat pracovníky z malých a středních podniků v soukromém sektoru a zda dokáže společně s odborovými organizacemi z jiných států Evropské unie vzdorovat snahám zaměstnavatelů, kteří oslabují postavení zaměstnanců ve smluvních pracovních podmínkách. V této souvislosti připomněl heslo ze setkání Jana Pavla II. s odboráři, zaměstnavateli a politiky v roce 2000: „Není budoucnosti světa bez globální solidarity.“
Jinou parafrázi klasického hesla z osmdesátých let uvedl ve svém projevu současný předseda NZZS Solidarita Janusz Śniadek, když několikrát opakoval, že „není svobody bez důstojnosti“. Také v jeho vystoupení nechyběly antikomunistické výroky. Využívání někdejších 21 gdaňských požadavků stávkujících dělníků ze srpna 1980 současnou postkomunistickou Stranou demokratické levice (SLD) při volební kampani označil za „jízlivou provokaci“. Značnou část projevu věnoval také novým problémům, kterým čelí Solidarita v liberálně tržním prostředí. Zahrnul mezi ně nedostatečný důchodový systém, neplacení vykonané práce, uvolnění zákoníku práce a nepoctivou konkurenci. Na konci se vrátil k osudům gdaňských loděnic, jejichž záchranu označil za „velký test pravdy politických a hospodářských elit“. Sjezd ukončilo vystoupení umělců, druhý den se delegáti zúčastnili slavnostní mše, kterou před gdaňskými loděnicemi celebroval krakovský metropolita Stanisław Dziwicz.
Za oslavami 25 let Solidarity pak zůstala nezodpovězená otázka, zda pro dnešek a pro budoucnost budou národní čest, odkazy na katolickou církev a hrdinné antikomunistické tradice Polsku stačit jako výzbroj v bojích globální hospodářské soutěže.
Autor je historik.