Portlandská kapela The Decemberists, jejíž ústřední postavou je zpěvák a písničkář Colin Meloy, se začala formovat kolem roku 2001. Její doménou je folkrock v nejlepším možném slova smyslu. Postupně, jak jim přibývalo na posluchačstvu, vydávali nejdříve samonákladem a posléze u nezávislých labelů Hush a Kill Rock Stars. Úspěchem loňského výtečného alba Picaresque (2005) vyrostli z šatiček malých společností a následně podepsali smlouvu u Capitolu. Tímto krokem si zajistili materiální zázemí pro produkci nahrávek a v neposlední řadě upřený pohled mediální obce. Co je však důležitější: na aktuální desce The Crane Wife (2006) zaznamenala kapela především posun umělecký.
Již na první poslech je zřejmé, že se zvuk The Decemberists posunul k elektrifikovanější formě. Akustická kytara má sice stále dost prostoru, ale více přichází ke slovu kytara elektrická, baskytara a především pak klávesy; takové ty typy, které čím jsou starší, tím jsou modernější: Hammond, Fender Rhodes Piano a analogové syntezátory.
Při dalším poslechu přichází uvědomění, že krásné melodie nejsou vypocené. Žijí v naprosté symbióze s texty a z každého verše prosakuje přirozený talent autora. U rockových muzikantů se to často nestává, jedná se spíše o vlastnost anonymních, respektive lidových písní. Na Picaresque je pseudolidovka The Mariner’s Revenge Song s nosným akordeonem, která se vybaví posluchači třebas po deseti letech, i kdyby ji zaslechl kdysi jednou. Jedním z kritérií k určení „špatné“ nebo „dobré“ popmusic je právě vlezlost nebo podmanivost nápěvů. Zde se odehrál nejvýraznější posun; na The Crane Wife působí přirozeným způsobem chytlavě téměř všechny písně. Meloy sype motivy z rukávu jakoby nic a přitom nemá potřebu před svým obecenstvem v onom rukávu schovávat nějaké eso.
Titulní píseň desky je rozdělena na tři části. Album začíná třetí kapitolou, první a druhá zazní těsně před závěrem. Jedná se o zhudebnění starého japonského příběhu rolníka, který jednoho dne najde raněného jeřába. Uzdraví ho a po nějaké době se u něj objeví žena, do níž se zamiluje. Žena navrhne, že bude pro jejich obživu tkát a šít oblečení. Podmínkou je zachování výrobního tajemství; rolník ji nikdy nesmí vidět při práci. Samozřejmě mu jednou zvědavost nedá a on nakoukne do jejího pokoje, kde spatří jeřába, jenž si zobákem obírá peří z křídel. Tím se kouzlo zruší a jeřáb odletí do teplých krajů. V příběhu se dá najít jistá podobnost s řeckou bájí o Orfeovi a Eurydice. Colina Meloye lákají spojitosti nadčasové i „nadprostorové“.
The Crane Wife je velmi jiskrná až šibalská deska. Tematicky si příliš nezadá s Murder Ballads Nicka Cavea, ale nemá tak ubíjející temnou atmosféru. Colin Meloy se nechal slyšet, že za to paradoxně může narození jeho syna. Místo infantility se v něm probudila nostalgie nad tajuplností dětské představivosti. Příkladem je píseň Shankill Butchers, v níž zpracoval události ze Severního Irska sedmdesátých let jako drastickou ukolébavku. „Každý ví, že když nebudeš poslouchat maminku, krutý vítr ti odvane stuhy z kadeří. Všichni se třesou a sténají; shankillští řezníci tě dostanou.“
Jedním z vrcholů alba je dvanáctiminutová minitrilogie Island, jež by obstála jako konceptuální singl nějaké artrockové legendy; možná u Yes nebo ELP. A jako normální singl by jistě zabodovala tajemně milostná Summersong. Její svižné tempo a „ladida“ mezi slokami však klamou tělem. V refrénu se zpívá: „Léto si přijde se světlem, co trvá dlouho a vyrazí dech/ jenže pak je potichu spolknuto vlnou.“
Autor je hudební publicista.
The Decemberists: The Crane Wife. Capitol Records; 2006.