Dokumentární záběry na náměstí plná lidí, kteří společným hlasem volají po konci komunistické vlády, i letos vyvolávaly nostalgickou vzpomínku na dobu, kdy se „opravdu něco dělo“. Sedmnáctý listopad, s nímž si pořád nevíme rady (snad proto, že je ještě tak blízko, nebo možná už příliš daleko), přestože všichni nahlas či potichu uznáváme, že to byla událost. Ale kam se to všechno podělo…
I lidé, kteří události listopadu 1989 prožili velmi intenzivně, se na tehdejší dění často dívají očima zakalenýma ohledy současnosti, nejčastěji nutkavou potřebou časového srovnání a posedlostí říct, zda bylo či je líp. V perspektivě časové komparace objemu nákupních košíků, ale i míry svobody a podřízenosti komunisticko-kapitalistickému diktátu, se postupně rozmazává viděné. Ztrácíme možnost spatřit obraz sám, jeho velikost, užít si ho a nechat se jím oslovit. Přicházíme tak o estetickou zkušenost, která je důležitým znamením a základem pro skutečné sdílení společného prostoru, pro existenci jakékoliv společnosti.
Nadšení tehdejších listopadových dní může někomu připadat směšné svým patosem neurčité svobody, „víme přece, kam to všechno vedlo a jak na tom dnes jsme“. Ale jak v souvislosti s Immanuelem Kantem a jeho teorií vznešena ve své Rozepři (Le Différend) píše Jean-François Lyotard, „nadšený patos si ve svých epizodických záchvatech uchovává jistou estetickou platnost, je energetickým znamením, tenzorem přání (Wunsch)“. Paradoxní přitom je, že k důležité estetické hodnotě revoluční události se nemůžeme dostat, jsme-li uvnitř dění. Teprve zaujatého diváka, bedlivě přihlížejícího, se může dotknout velikost události (Begebenheit), proto jsou v polovině listopadu vždy tak důležité minuty vyseděné u autentických záběrů revoluční doby, umíte-li se a chcete-li se vůbec dívat.
Čím se nás ale taková událost může dotknout? Umí v nás stejně jako divoká příroda vyvolat pocit vznešena. Kant v Kritice soudnosti píše: „Nejvíce vzbuzuje příroda ideu vznešena spíše ve svém chaosu nebo ve svém nejdivočejším a nejneuspořádanějším nepořádku zpustošení, pokud jen v nich je patrná velikost a síla.“ Podobné je to s revolučními událostmi. Ani ony nemají žádný pevný tvar, podobají se spíše chaotické přírodě, která projevuje sílu, v lidském případě pak odhodlání k budoucímu činu. Estetická prázdná forma, obrovská potence, která se může naplnit, je tím, co v divácích sledujících revoluční události vyvolává pocit vznešena a s ním i estetické pole společného vkusu. Kant v této souvislosti hovoří o sensu communis, o ideji společenského smyslu (gemeinschaftlicher Sinn). „Sensus communis má v estetice stejné postavení jako celek prakticky rozumných bytostí v etice. Odkazuje na společenství, které se ustavuje a priori a které se posuzuje bez pravidla,“ komentuje Kantovo přemýšlení Lyotard. Rozdíl mezi estetickým a etickým je potom zdánlivě malý, je dán pouze paralelismem obou, malou mezerou, kterou každá paralela či rovnoběžnost vyžadují. Jenže estetika působí bezprostředně, přímo, silou vznešena, zatímco etika k udržení celku potřebuje určitý prostředek, pojem či Ideu rozumu.
Kantova Kritika soudnosti tento rozpor řeší elegantně: „Naladění ducha předpokládané citem vznešena vyžaduje jeho vnímavost (Empfänglichkeit) pro Ideje.“ Společenský smysl tedy zajišťuje, že společenství uhranuté revolučním vznešeným citem nakonec dojde i k rozumným idejím svobody, na jejichž základu potom staví. Estetika předchází etice, přinejmenším jí kypří půdu, aby ideje morálky, svobody a rozumu mohly vůbec vzklíčit.
Přitáhneme-li myslitele trochu za vlasy, což se za předpokladu dobré vůle dá určitě tolerovat (ostatně takový faul to zase není), pak se ukáže, že rozpačitý a nejistý vztah, který má česká společnost k událostem 17. listopadu 1989, pramení z estetické lhostejnosti, již vůči této události získala. Už to není signum rememorativum, demonstrativum, prognosticon, jak píše Kant, tedy znamení, které připomíná, ukazuje, anticipuje, nýbrž pouhé historické datum, danost, která rýsuje určitou důležitou čáru, ale také zapadá do sérií jiných dat a přestává inspirovat.
I sedmnáct let po listopadu 1989 před sebou česká společnost tlačí stále těžší úkol, jak oživit sensus communis, který přirozeně vyrůstá z estetické hodnoty revoluční události, na níž ještě nepracuje zaujatý stranický rozum, aby jí přiřadil tu „správnou hodnotu“. Vznešeno, i to naše revoluční, samo o sobě žádnou hodnotu nemá. Ale jak už bylo naznačeno, stává se přinejmenším důležitým impulsem a inspiračním zdrojem, z něhož všechny budoucí hodnoty vyrůstají, ani ideu českého státu, která tak chyběla a chybí Václavu Havlovi, z toho přirozeně nelze vyjmout. Étos žádné společnosti se neobejde bez svého patetického předchůdce či doplňku, suplementu. A takový silný patos, napojený na zdroje vznešena, české společnosti už nějaký čas zoufale chybí.
Autor je vedoucí kulturní rubriky Hospodářských novin.