Musíme si pomáhat?

Kniha Třicet dva hodin mezi psem a vlkem začíná tam, kde končí Hřebejkovo Musíme si pomáhat jako filmový pokus o bezbolestné ohlédnutí za dilematy jednání během války. Čemu se film mistrně a alibisticky vyhnul, to je pro spisovatele Jana Tichého hlavním tématem. V závěrečné scéně divácky úspěšného filmu se nad novorozenětem, předznamenavším konec války, sklánějí český a ruský voják, slovenský partyzán, židovský uprchlík a kolaborantský Čechoněmec. Mezi lidmi, kteří během války volili protichůdné strategie přežití, se rozhostí tiché smíření a odpuštění. Tam, kde posléze běží titulky, začínalo v realitě vyhnání Němců.

Vyrovnání bez apelu

Na první pohled není úplně jasné, proč Tichý toto téma volí po dvou desetiletích, během nichž se historici, publicisté i politici snažili s vyhnáním různými způsoby vyrovnat. Napsání knihy však předcházela aktuální, symptomaticky trapná událost. V lednu 2006 hlasovalo zastupitelstvo Nového Boru o povolení umístit pamětní desku se jmény Němců, kteří byli 2. června 1945 zlynčováni českými gardisty před místní radnicí. Povolení bylo odhlasováno, ale jen velmi těsně. Autor, který v Novém Boru žije, se s událostí vyrovnal osobitě. Dal dohromady záznamy o vyhnání místních Němců spojeném s popravou několika z nich a objel německé pamětníky. Jeho kniha však není shlukem pamětnických vyprávění nebo suchopárným historickým popisem, kterých již bylo napsáno velké množství. Místo toho beletristickou rekonstrukcí dějin osvěžuje kolektivní paměť o věci, které byly dávno zasunuty a potlačeny. Detailní znalosti a autobiografické záznamy přetavil do čtvera osobních příběhů, neobtěžujících notoricky známými fakty. Tím spíše umožňují osobní příběhy tuzemskému čtenáři přenést se do pocitů „druhé strany“.

Novoborský čtyřhlas

Jan Tichý celou skutečnou událost exponuje skrze čtyři osoby a jejich „třicet dva“ hodin v ich-formě. Tři novoborští Němci a postavy s nimi svázané vzešli z reálných vyprávění, kdežto Petr, mladý český gardista-dobrovolník, je autorskou fikcí. Počínání zdivočelé gardy, mstící tuzemské válečné oběti navzdory stanovisku místních úřadů, je líčeno prostřednictvím každodenních intimních reálií postav a jejich všední, osobní interpretace dění. Samotný příběh má styl, který je svou chladností adekvátní k časovému odstupu i dosavadním reflexím. Každé dějství je suše geograficky ukotveno stručným místopisným vstupem, poté následují krátké příběhy postav, které se v pravidelném rytmu střídají. Jejich pohled je podán klipovitě v těkavých záběrech, v krátkých větách, úsečně, přičemž drama je gradováno zkracováním délky osobních epizod. Dění a s ním úzce spojený fenomén krutosti a „msty nepravých na nepravých“ se průběžně nehodnotí, nevzbuzují se prvoplánové emoce a laciné dojetí popisem konkrétních aktů. Síla Tichého díla tkví právě v záměrně banálním líčení z pohledu každodennosti, který předchází exekuci a brzkému vyhnání přeživších. Pozorovatelské popisy z úhlu těch, kdo žijí své vlastní životy, na nichž koneckonců záleží nejvíc, umožňují pochopit kolektivní rozměr fenoménu, aniž by musel být doslovně vyjeven.

Naivita podmínkou provozu zla

Literární drama by nebylo možné bez oné jediné fiktivní postavy, českého dobrovolného gardisty, osoby mladinké, naivní, nejisté, která v usilování o to stát se „pravým mužem“ chápe vždy až o kolo později, kam situace směřuje. Slabinou figury je však to, že její naivita je příliš doslovena a vysvětlena i tam, kde by i bez jejích poněkud šroubovaných osobních úvah bylo zřejmé, že masověji provozované zlo je možné jen díky zmanipulované mase naivních a nevědomých. Stejně tak v některých místech nesluší dětským postavám příliš dospělé vidění, které je racionalizující, a tudíž ne vždy věrohodné. Právě kvůli tomu je občas zbytečně zrušena možnost napětí, osobní úvahy předznamenávají příští události, které by jinak vyzněly o dost syrověji.

V každém případě však Tichý ve své knize nabízí podstatně více, než můžeme najít v tradičních publikacích historiků – totiž katarzi. Zároveň důstojně zvěčňuje jednu z tíživých pamětí místa, jehož osudy mají v českých zemích nejeden ekvivalent.

Autor je redaktor čtrnáctideníku Nový Prostor.