Síla rozumu a slabiny překladu

Deset let po vydání italského originálu se do rukou českých čtenářů dostává překlad esejistické knihy Síla rozumu (La forza della ragione, 2004; česky 2014), kterou italská novinářka a spisovatelka Oriana Fallaciová (1929­–2006) věnovala problematice vztahů západní Evropy a islámu. Text interpretačně vychází z myšlenek britské spisovatelky a politické komentátorky Bat Ye’or (zejména z její studie Islam and Dhimmitude, Islám a jinověrci, 2002) a je součástí tematické trilogie, započaté esejem Hněv a hrdost (La rabbia e l’orgoglio, 2001, česky 2011) a uzavřené knihou Oriana Fallaci intervista sé stessa – L’Apocalisse(Oriana Fallaciová zpovídá sama sebe – Apokalypsa, 2004).

Na počátku svého eseje­kázání se Fallaciová stylizuje do následovnice Franceska d’Ascoli, učence, který byl roku 1327 upálen jako heretik pro své volnomyšlenkářství. Ani ona se totiž nebojí stát mučednicí za pravdu, kterou je třeba šířit. Její pravdou je přesvědčení, že západní civilizace podemílá sama sebe tím, že se ustrašeně nechává vydírat islámem.

Jak to vidí Fallaciová

Islám podle Fallaciové je jednotným proudem, nerozlišeným historicky ani geograficky, který již od samého vzniku narušuje pluralitu a individualismus západní civilizace. Na rozdíl od křesťanů, kteří v průběhu staletí vlastní postoje mnohokrát proměnili a reflektovali, islám je údajně stojatou vodou, „rybníkem, který nenávidí život“, z něhož se může rodit jedině terorismus. Muslimové, kteří přicházejí do západního světa, totiž netouží po integraci a mírovém soužití. Jejich úkolem je nastolit muslimskou nadvládu a šířit Alláhovo učení, ať už teroristickými útoky či vysokou plodností. Dříve se křesťané dokázali semknout pod vlajkou jednotné víry a neváhali proti muslimům bojovat, nyní je jejich strach a politicky korektní multikulturnost vede k přijetí islámského diktátu.

Když dnes Fallaciová hledá počátky západního ustupování muslimským nárokům, nachází je v sedmdesátých letech 20. století, kdy se jí poprvé zjevila pravda o „Eurábii“, čili Evropě dobrovolně se zaprodávající islámu. Třebaže v Americe té doby sílilo hnutí Černých muslimů, celosvětová ekonomika trpěla do­­­hodou zemí OPEC o ceně ropy a v Evropě docházelo k mnoha teroristickým útokům, skutečný úder si zasadila západní civilizace sama, když devět zemí Evropského hospodářského společenství roku 1973 podlehlo politickému ultimátu, žádajícímu uznání Palestiny, stažení Izraele z okupovaných území a zastoupení Organizace pro osvobození Palestiny na mírových jednáních. Strach pak od té doby evropským zemím diktoval vznik různých komisí, orgánů, ale i vědeckých prací, jejichž účelem bylo dokázat pozitivní vliv islámského působení na západní civilizaci v průběhu věků.

Je otázka, zda je v dnešní době možné tento vývoj ještě zvrátit; zda již Západ prohrál, nebo má ještě šanci. Podle Fallaciové jediné možné zbraně jsou odvaha a pospolitost. USA jimi stále částečně disponují, Evropa by se k nim měla vzepnout.

Překladatelské přešlapy

Česká verze je doplněna jen minimem poznámek překladatelky, což textu spíše škodí. Navzdory snaze o univerzalitu psala Fallaciová text především pro italské čtenáře intenzivně se zajímající o tehdejší politické dění a obeznámené s autorčinou osobní historií. V průběhu let však mnohé narážky pozbyly aktuálnosti a pro české publikum nemusejí být jasné vůbec. Fallaciová navíc občas záměrně nezmiňuje osoby, jimiž pohrdá. Příkladem budiž zamlčení Antonia Brancaccia (1923–1995), bývalého italského ministra vnitra a předsedy Nejvyššího kasačního soudu, který umožnil výjimky pro muslimy, co se týče zákazu zahalení obličeje na průkazových fotografiích.

Věra Venetová ve svém překladu Síly rozumu vycházela z italské verze, upravené k červnu 2004. To je důležitá informace, neboť Fallaciová svůj původní text, jenž vyšel v březnu, opakovaně přepisovala a doplňovala. Tuto skutečnost by tedy měli mít čtenáři na paměti, pokud budou chtít překlad porovnávat s jinými jazykovými verzemi.

Překladatelka se svého úkolu zhostila zdařile jen napůl. Je třeba ocenit, že je její převod dobře čitelný, nesvázaný italským slovním a větným pořádkem. Na druhé straně jsou však některé její volby poněkud diskutabilní. Fallaciová svým čtenářům tyká, píše prostým žurnalistickým stylem, pro nějž jsou nejdůležitější přesnost a přesvědčivost sdělení. Pokud však z takového modu záměrně vystoupí – jako třeba v prologu, v němž napodobuje kronikářský styl 18. století – nemůže to překladatelka prostě pominout, zvlášť když při jiných příležitostech zkouší Fallaciovou v jejím uměleckém záměru sledovat. Také časté výčty, které Fallaciová využívá pro zvýšení persvazivnosti textu, mohou sice v češtině působit neobratně, pro autorku jsou však zásadní stylovou jednotkou, a není proto důvod hledat vždy nové opisy.

Pašáci a bezva holky

Překladatelka vůbec často volí vyšší rejstřík jazyka, než je původnímu textu vlastní. O to víc pak překvapí převody typu „Pašák, to se ti povedlo“, když je v originále vykání („Brava, ha fatto bene“). Při vší své pečlivosti se Venetová také dopustila několika zbytečných omylů. Křesťanská věda Mary Baker Eddyové (1821­–1910) není scientologií, i když k tomu anglické názvy Christian science či Church of Christ, Scientist mohou povrchně svádět. Též Guido Guinizelli roku 1200 určitě žádnou básnickou školu nezaložil, neboť se narodil o nějakých třicet let později. Navzdory tvrzení Fallaciové také není beninský rodák ­Maurice Glèlè Ahanhanzo Brazilec.

Další chyby v textu jdou na vrub nepřesnému překladu. „Bigotteria“ není modlářství. „Politically correct“ neznamená „politicky nevhodná“. Název eseje Benedetta Croceho Perché non possiamo non dirci cristiani nelze přeložit jako „Proč bychom se nemohli nazývat křesťany“, protože dvojitý zápor vede v italštině stejně jako v češtině naopak k potvrzení – správně tedy „Proč se nemůžeme nenazývat křesťany“. Milá, poslušná dívka („brava ragazza“), která pojme za muže muslima, nebude proto vnímána jako „bezva holka“. Zavádějící je překlad „na skutečnou svatbu však nikdy nedošlo“, když Fallaciová naopak průběh sňatku líčí a jde jí jen o jeho konzumaci („Però le nozze non furono mai consumate“). Zcela mylný je převod označení Burikího Buchty „pio sgozavitelli“ jako Pius Hrdlořez. Je prostě zbožným řezníkem, který pro přípravu halal masa podřezává telatům krk. Zamrzí i překlepy typu Faniculì – Faniculà a kolísání v používání přezdívky Silvia Berlusconiho (Cavaliere i kavalír). Řád rytíře práce za zásluhy nemá navíc s kavalírstvím nic společného.

Při vědomí specifického stylu psaní Oriany Fallaciové a dobové podmíněnosti její trilogie se nabízí otázka, zda má smysl se k jejím pracím i nadále vracet a překládat je pro českého čtenáře.

Třebaže se většina kritiky zastavuje u vnější stránky argumentace (vulgarita, razance, politická nekorektnost), otázky, které autorka ve svých textech vznesla, v průběhu let nevymizely. Fallaciová navíc představuje určitý typ myšlení, k němuž se dnes uchylují mnohé populistické strany, nabízející především jednoduchá hesla. Zastává černobílou tezi střetu civilizací, již si každý čtenář či čtenářka bez potíží představí na základě zkušeností s jakýmkoli mediálním zpravodajstvím. Pokud ale chceme tyto myšlenky k diskusi veřejnosti nabídnout, bylo by namístě tak učinit ve spolehlivém překladu s adekvátním poznámkovým aparátem. Sám o sobě totiž text neobstojí. A vzhledem k tomu, že podobné potíže provázely již vydání prvního dílu trilogie, nezbývá nám než doufat, aby to vyšlo alespoň u závěrečné knihy.

Autorka studuje komparatistiku a italianistiku.