Osmnácti osobností se dotazovala na Arnošta Lustiga studentka Literární akademie Josefa Škvoreckého Pavla Totušková, když psala Lustigův životopisZloděj lidských srdcí (Literární akademie 2004). V Českém dialogu č. 12/2005 ji za to pochválila Michaela Swinkels-Nováková.
Recenzi, kterou o poslední knizeMilana Kundery Le rideau (Paris, Gallimard 2005) napsal do Le Monde diplomatique (duben 2005) Guy Scarpetta, si můžeme v českém překladu přečíst v olomoucké Aluzi č. 2/2005.
Recenzi anglického výboru z básní Zbyňka HejdyA Stay in a Sanatorium (přel. Bernard O’Donoghue, Southword Edition 2005), jež se objevila v deníku Guardian 22. 10. 2005, přeložila pro Babylon č. 4/2005 Olga Vlčková.
Osmdesáti sedmi let by se 27. 1. t. r. dožila básnířka a překladatelka Jiřina Hauková, jejíž odchod byl jednou z nejcitelnějších kulturních ztrát sklonku uplynulého roku. V měsíčníku alternativní kultury Uni č. 1/2006 zhodnotil přínos Jiřiny Haukové Radim Kopáč.
Noblesu Kopáčova knižního rozhovoru s Bohumilou Grögerovou Klikyháky paměti (Concordia 2005) ocenil Ivo Harák v Psím vínu č. 35 z prosince 2005.
Možnost pohovořit si s Jiřím Kovtunem o jeho monografii Republika v nebezpečném světě. Éra prezidenta Masaryka 1918–1935 (Torst 2005) si nenechal ujít Host (č. 1/2006).
Rozhovor Michala Jareše a Lubora Kasala s Antonínem Brouskem o „věcech, které se nedají ošvindlovat“ otevřel první letošní číslo Tvaru.
S Jiřím Cieslarem (7. 2. 1951 – 16. 1. 2006) se rozloučili v Lidových novinách 18. a 19. 1. Ondřej Štindl, Jan Rejžek, Ivana Benešová a Darina Křivánková, v Právu 18. 1. Radim Kopáč, v Mladé frontě Dnes 20. 1. a na Neviditelném psu týž den Josef Chuchma a Petr Žantovský, v Literárních novinách č. 4/2006 Jakub Patočka, v Respektu č. 4/2006 Viktor Šlajchrt, v Týdnu č. 4/2006 Jiří Peňás a v Reflexu č. 4/2006 Andrej Halada.
Z nakladatelství Thyrsus přišla zpráva, že ve věku 38 let zemřel 11. 1. t. r. v Praze Vadim Horák, vystudovaný ekonom – matematik. Z jeho rozpracované monografie o J. R. Vilímkovi se ke čtenářům dostala alespoň část, kterou přivítali zejména milovníci verneovek: příručka Jules Verne v nakladatelství Jos. R. Vilímek (2005).
František Knopp
Německo
Pohled do soukromí tvůrců literatury nabízí aktuální vydání časopisu Literaturen.
Eseje o soužití vybraných spisovatelských párů se hemží především mnohými biografickými detaily. Vděčným tématem byly vždy děti Thomase Manna, zde najdeme portrét Eriky a Klause Mannových. Tyto děti moderní doby se ve svém životě nenechaly nijak omezovat. Experimentovaly ve vztazích, zkoušely drogy, provokovaly svým vystupováním na veřejnosti i svými literárními texty. Jak říká autorka článku Frauke Meyer-Gosau, „veškerý ten povyk byl však revoltou vůči poměrům ve vlastní rodině, vzpourou vůči pořádku, jemuž byla fasáda vším a skrývala nejen otcovu potlačovanou homosexualitu“. Podle nové knihy Violy Roggenkampové bylo největším tabu rodiny židovství Katie Mannové.
Nejsledovanějším literárním párem současného New Yorku je bezpochyby Jonathan Safran Foer a jeho žena Nicole Kraussová. Spojují je nejen literární úspěch a mnohé autobiografické skutečnosti, ale, jak se zdá, i jejich poslední knihy, které vykazují až zarážející podobnost v zpracování tématu holocaustu. Ač jejich texty nejsou přijímány bez výhrad, velká oblíbenost u čtenářstva je, zdá se, zaručena.
V liberálním západním světě přestává být homosexualita motivem pro marginaliazci a diskriminaci, a proto je načase vytvořit kánon homosexuálních spisovatelů, domnívá se irský autor Colm Tóibín v eseji Láska v temných časech. Není těžké do tohoto výběru zařadit Walta Whitmana, jak ale dokládají životní osudy jiných, odvahu k takové otevřenosti měl málokdo. Mnozí žili dvojí život ze strachu před pověstí homosexuality jako nečisté a sporné. V její minulosti je strach a mlčení, stejně jako ve Whitmanových básních, Shakespearových sonetech anebo Kafkově díle – a patrně proto tak fascinuje homosexuály. Jak je dále doloženo, i Orwellův román 1984 je možné číst jako podobenství o realitě života homosexuálů v Londýně v roce vzniku knihy, tj. 1948. Avšak na rozdíl od Kafky není u Orwella o jeho heterosexualitě pochyb. Autorem, který svou homosexualitu dokázal z díla zcela vytěsnit nebo ji v textu úspěšně transformovat, byl Henry James. Pokud byla homosexualita v literatuře zobrazována, tak dlouho ve velmi negativním světle – jako špatné jednání, které musí být potrestáno. Homosexuální literatura obecně inklinovala k tragičnu a nenaplnění a platí to i dnes: v básních autorů posledních let je možnost svobodného homosexuálního života zobrazena jako mimořádný dar a tragédie zároveň.
Eva Vondálová