Domácí hudební scéna zaznamenala v minulém roce hodně nových přírůstků. Jedním z těch kvalitnějších a vyzrálejších je novovlnný písničkář Xavier Baumaxa z Litvínova. Vokálním projevem připomíná asi nejvíce Davida Kollera.
„Z Litvínova pochází poměrně dost osobností. Co se týká muziky, nemyslím si, že by se v Litvínově dělo něco zajímavého, i když i žumpou se dá uživit – viz Lunetic, Zina, Lešek Semelka nebo Martin Maxa. Třeba jednou natočíme duet vo tom, jak to maj chlapi těžký,“ říká Xavier a dává tak tušit, že všechno s jeho podpisem je třeba brát se specifickým nadhledem.
O Baumaxovi se začalo mimo Litvínov mluvit vloni na podzim. Začátkem roku nahrál album Buranissimo Forte, řadu jeho skladeb hrají rádia (úspěšný singl Otvírákem už zná půl republiky) a jakousi korunkou byl profilový rozhovor v televizním pořadu Paskvil. O jeho tvůrčí síle svědčí i to, že hudební publicisté jej nominovali jako nejlepšího živě vystupujícího umělce v anketě Akropolis Live Music Awards. V užším výběru se dokonce ocitl mezi Danem Bártou a Triem Roberta Balzara. To znamená, že se nemusíte bát žádného táborákového písničkářství stylu Wabiho Daňka v přezůvkách.
Xavier se však nevěnuje folku od začátku. Prošel si obdobím punku, folkrocku, naplno se realizoval až coby „muž se španělkou“ s ukrajinským kamarádem a básníkem Em Rudenkem. Vytvořili žádanou dvojici, kterou proslavily jak Rudenkovy básně, tak nespoutaný humor, s nímž sklidili ovace coby průvodci letním festivalem v Trutnově.
V roce 2003 sice Xavier vydal debutové album Fenkám, prorazil však až s výše jmenovaným druhým dlouhohrajícím počinem. Forte je album otevřené mnoha vlivům a plyne ve značně uvolněné atmosféře. Třináct vesměs úsměvných songů je prokládáno chvilkami poezie. Jak Baumaxa prozradil (věřit, či ne?) v Paskvilu, dokonce nahrál i skladbu s trumpetistou Lacem Déczim, na album se však nakonec nevešla. Alfou a omegou instrumentáře je sólová kytara, v rámci hesla „jednoduchost vítězí“ doprovázená jen sporadicky bicími a klavírem. Baumaxa jako písničkář zaujme především přímočarostí a nenuceností – právě tohle je pro něho ten nejlepší způsob, jak oživit klasickou kytarovou hudbu. Svou otevřeností a nezastřeným obdivem ke kytarové muzice přece jen v něčem navazuje na legendární dvojici Simon & Garfunkel, a ačkoli Most přes rozbouřené vody posluchač neuslyší, objeví Baumaxovu bojovnost a schopnost jít si za svým.
Xavier zdobí skladby silnými motivy, které by snesly srovnání s rockovou hudbou, a úsměvnými texty, občas okořeněnými vulgaritami. Ovšem pozor, o žádného druhého Záviše nejde. Xavierovy texty většinou reagují na současné problémy, zatímco Závišovou manýrou jsou nezřídka jen prvoplánové hrubosti. „Do konfliktu zatím nešel nikdo, některý lidi maj výhrady k Farářovi, ale mně přijde dobrý to vyhrotit, protože organizovaná víra je původem většiny zla,“ formuluje Baumaxa svůj postoj k zřejmě nejkontroverznější písni Pan farář, kde zpívá mimo jiné o pedofilii kněží.
Na solidně vystavěném albu se vyznává jak ze svých názorů, tak i hudebních vzorů. Hudba se pohybuje od příjemných zpěvných motivů přes tvrdá kytarová sóla až po zlomenou hiphopovou aranži. „Na základce jsem frčel v Elánech, Daliboru Jandovi, Queen, Def Leppard, Javorech, Tublatance, a když jsem dospěl, začal jsem poslouchat Sagvana Tofiho. Na střední jsem nejvíc sjížděl U2, Pearl Jam a později Papriky (Red Hot Chilli Peppers – pozn. aut). To je asi moje nejoblíbenější kapela, mám je hodně rád, ale už šli moc do diska,“ poznamenává muzikant na adresu svých roztodivných oblíbenců.
Xavier Baumaxa je v poslední době nejskloňovanějším jménem v české hudbě. Jako by přinášel schůdnou cestu pro většinu posluchačstva. Co jiného by v dnešní, technikou všeho druhu propíchané a překombinované hudbě mohlo zaujmout více než sebevědomý chlapík s kytarou, kterému jede pusa jedna radost a k tomu skládá přímočaré hitové melodie?