Reportáž z věznice a muzea politické perzekuce v Halle ukazuje úsilí, s nímž se naši němečtí sousedé snaží vypořádat s temnými stránkami nedávné minulosti.
Z budovy vyjdeme na vězeňský dvůr, který je jen o něco málo větší než volejbalové hřiště. Neroste na něm ani stéblo. Ze zbylých tří stran je dvorek obehnaný několikametrovou zdí z červených cihel, na vrcholku zakončenou klubky ostnatého drátu. Za zdí se dají tušit podobné dvorky sousedních budov žaláře. Dlouho se tu ale nerozhlížíme. „Teď půjdeme do kantýny,“ pobízí nás Andre Gursky, badatel zkoumající dějiny politické perzekuce v někdejší NDR a náš dočasný průvodce muzeem Roter Ochse v německém Halle.
Muzeum, které sídlí v jedné z budov stále funkčního kriminálu, otevřeli po několikaleté rekonstrukci v únoru letošního roku. Federální vláda do úpravy místa, které využíval nejprve nacistický a pak komunistický režim k věznění politických odpůrců, investovala přes 3 miliony eur. Název Roter Ochse tak získal nový význam. Původně tu měla v devatenáctém století vzniknout nemocnice, ale nakonec zde bylo za pruské říše v roce 1842 otevřeno „trestné, vzdělávací a reformující“ zařízení. Od konce předminulého století začali obyvatelé Halle tomuto místu kvůli červeným cihlám budov a faktu, že sem byli odsouzení převáženi volskou károu, přezdívat Roter Ochse (Červený vůl). Od roku 1933 zde začali být vězněni lidé pro své politické názory, rasový původ či náboženské přesvědčení.
Čerstvě jsou vymalovány stěny chodeb a natřeny dveře jednotlivých cel. Mezi některými z nich jsou vybourané příčky, a místnosti se tak proměnily v malé výstavní sály. Míjíme jeden z nich, v němž jsou představeny fotografie politických vězňů, které po osvobození věznice v dubnu 1945 pořídili Američané. Jsme na místě, které v sedmdesátých letech sloužilo jako prádelna a také jako kantýna. Chybí tu ale jakékoliv vybavení. Z dlaždic na podlaze také mnoho nezbylo. Pod nimi totiž autoři muzea odkryli ještě jednu podlahu – zbytky betonových základů gilotiny a kanálky na odtok krve pod proskleným krytem připomínají, že za éry Třetí říše místnost sloužila popravám. Jména 500 popravených (řada z nich pocházela z Československa) připomíná černá kniha na řečnickém pultíku uprostřed.
V dalších prostorách přináší expozice příběhy některých vězňů i profily nacistických velitelů a přibližuje lékařské pokusy na odsouzených (včetně těhotných žen), ke kterým zde docházelo. Dobu komunismu pak v tomto patře připomínají především stylově vybavené dílny a pak také posuvné informační panely a videozáznamy rozhovorů s pamětníky.
Ve druhém patře věznice jsou návštěvníci nejprve uvedeni ke vchodu do ukázkové cely. Jako vše okolo je čistě vymalována a vybavena novou podlahou. Působí tedy značně asepticky, je ale zařízena původním vybavením „včetně kyblíku na hygienu“, jak zdůrazňuje Andre Gursky.
Ve vedlejší cele připomínají informační panely i výklad našeho průvodce další temnou kapitolu této budovy. Vzápětí po Američanech se v ní usadila sovětská NKVD. Zřídila zde vojenské tribunály, které soudily nejen nacistické a vojenské funkcionáře, ale i „jehovisty, trockisty, sociální demokraty“. Někteří z nich, které považoval za nepřátele i nacistický režim, věznici opustili jen několik měsíců předtím. Za období od srpna do prosince 1945 budovou Roter Ochse, která měla kapacitu tři sta vězňů, prošlo na 2000 lidí. Mnoho z nich skončilo na Sibiři. V posledních letech se badatelé snažili vypátrat jejich osudy. „Moskevské úřady však příliš nespolupracovaly,“ stěžuje si Gursky. „Nakonec některým postiženým poslali papír s tím, že jsou rehabilitováni. Ale ani slovo omluvy nebo odškodnění.“
Celá jedna chodba ve druhém patře vězeňského muzea je věnována období po roce 1950, kdy věznice přešla pod správu orgánů spravedlnosti a bezpečnosti Německé demokratické republiky. V roce 1952 pak bylo právě v této budově vybudováno zvláštní vězení německé bezpečnosti, určené pro politické vězně. Působili v něm přitom stále i sovětští důstojníci, kteří nakonec odešli až s posledními příslušníky východoněmecké tajné policie Stasi v březnu 1990.
Z chodby je možné vejít do výslechové kanceláře či se podívat do umývárny. Další místnost vysvětluje fungování někdejšího bezpečnostního systému věznice. Nahlédnout lze i do kartotéky vězňů, přičemž některé části spisů jsou zpřístupněny i návštěvníkům. Mezi nimi je i spis Lothara Rochaua. Někdejší církevní a ekologický aktivista dnes vzpomíná: „Stasi se o mě začala zajímat na začátku osmdesátých let, když jsem se snažil působit v náboženské výchově mladých lidí. V roce 1983 mě církev kvůli tlaku režimu propustila. Pak mě zavřeli za anarchistickou agitaci a poslali na několik let do vězení.“ Z věznice Roter Ochse se však dostal před vypršením trestu. Byl, podobně jako řada dalších východoněmeckých disidentů, expatriován do Spolkové republiky Německo. Odtamtud se do Halle vrátil hned, jak to bylo možné, koncem roku 1989.
Osudy některých z asi deseti tisíc vězňů Roter Ochse, kteří se podobně jako Lothar Rochau dostali za zdejší mříže kvůli svým politickým názorům nebo činnosti, se nyní snaží zmapovat nejen několik badatelů – zaměstnanců vězeňského muzea, ale třeba i studenti a žáci, kteří místo navštěvují v rámci výuky historie. Pořizují například rozhovory s pamětníky, které se poté stávají součástí výstavy, a pomáhají tak doplnit bílá místa nedávné německé historie. Podobné úsilí vyvíjejí i zaměstnanci řady dalších památníků komunistické represe a muzeí zaměřených na fungování bezpečnostních složek NDR po celém bývalém východním Německu. I v Německu však toto úsilí o připomínání komunistické minulosti naráží v jistých kruzích na odpor. „Připravujeme profily někdejších vyšetřovatelů z řad Stasi, které bychom chtěli vystavit už začátkem příštího roku,“ svěřuje se Andre Gursky. „Jenže už teď dostáváme výhrůžné dopisy od některých organizací, v nichž se tito lidé sdružují.“