Francouzští návštěvníci kin měli letos na podzim možnost prožít strastiplné tažení de Gaullových armád z Tuniska přes Itálii a Provence až do Alsaska. Nebylo by na tom nic zvláštního. Ve filmu s příznačným názvem Indigènes (Al-Baladíjún, Domorodci) se však hlavní hrdinové jmenují Masúd, Sajíd, Jásir a Abdalkádir.
Film alžírského režiséra Rašída Búšareba natočený v alžírsko-belgicko-francouzsko-marocké koprodukci chtěl vzdát poctu těm obyvatelům francouzských kolonií, kteří za druhé světové války bojovali po boku své „mateřské země“. Svůj nápad pojal Rašíd Búšareb přibližně před pěti lety. Spolu se scenáristou Olivierem Lorellem, s nímž spolupracoval už na svém minulém filmu Little Senegal, věnujícím se problematice potomků afrických otroků v USA, strávili více než rok studiem archivních a dalších dokumentů. Množství zpracovaných anonymních informací a osobních příběhů jednotlivých vojáků pak inspirovalo konečnou verzi dvouhodinového příběhu. Jeho vyznění přitom dost možná ovlivnil i jeden zajímavý archivní objev: předkové všech čtyř protagonistů Džámila Debúze, Sámího Náserího, Rušdího Zema a Sámího Búadžily se v letech 1943–1945 zúčastnili evropského tažení francouzských jednotek.
Všichni zmínění herci, za svůj výkon ocenění na letošním festivalu v Cannes, jsou, stejně jako režisér Búšareb, úspěšně naturalizovaní severoafričtí muslimové. Tento fakt je důležitý pro pochopení jejich přístupu k danému problému. Hlavním tématem zde totiž není odsouzení francouzského kolonialismu jako takového (byť s jistou dávkou ironie byl pro název filmu použit veskrze koloniální termín), ale spíše nepochopitelného chování metropole, která nebyla schopna odměnit loajalitu a reagovat na umírněné požadavky kolonizovaných národů. Tvůrci filmu Domorodci však hlavně chtějí povzbudit sebevědomí dnešních Francouzů pocházejících z afrických kolonií, kteří jsou dosud často přijímáni jako občané druhé kategorie. Chtějí dokázat, že nárok na francouzskou identitu ze strany milionů afrických přistěhovalců je legitimní. Jak prohlásil jeden z herců, Džámil Debúz: „Film může dát mladým obyvatelům přistěhovaleckých periferií hrdiny a ukázat jim, že i díky jejich předkům je dnes Francie svobodná.“
Vojáci druhé kategorie
V úvodní polovině filmu je především zdůrazňován rozdíl mezi upřímným francouzským vlastenectvím a loajalitou kolonizovaných a nevděkem a nespravedlností kolonizátorů. Putování Sedmého regimentu alžírských střelců z Tuniska do Alsaska je tak sledem velkolepě pojatých bojových scén a často až příliš názorně podaných ukázek francouzského pohrdání domorodými vojáky, jež často přerůstá v otevřený rasismus. Například ve scénách zachycujících boje o italský klášter Monte Cassino tak střídají záběry na útočící šiky spěšně vycvičených muslimských vojáků, jež jsou koseny přesnými německými kulomety, se záběry bílých francouzských důstojníků, kteří si, pohodlně rozvalení ve svých džípech, odškrtávají na mapách dobyté kóty, aniž by dali najevo soucit s utrpením svých mužů.
Podobným způsobem poukazuje film na další problémy. Na lodi, jež převáží regiment z italského bojiště na novou frontu v jižní Francii, tak můžeme být například svědky nerovnosti v přídělech potravin. Po dobytí Marseille zase nebylo domorodým vojákům přiznáno právo na „opušťák“ ve chvíli, kdy se vojáci francouzského původu rozjeli na dovolenou do svých čerstvě osvobozených domovů.
Černobíle v barvě
Je zjevné, že snaha tvůrců mnohdy sklouzla až k příliš zjednodušenému obrazu fungování afrických domorodých jednotek v rámci francouzské armády. Význam africké domorodé armády vzrostl za první světové války, kdy začala i pro obyvatele kolonií platit branná povinnost. Masová účast Afričanů na evropském bojišti byla klíčovým impulsem pro zvýšení aktivity místních nacionalistů, kteří za svou loajalitu žádali přiznání politických práv. Splnění jejich požadavků bylo sice oddalováno, v souvislosti s obrovskými ztrátami Afričanů v zákopech západní fronty si ale málokdo dovolil zpochybnit jejich legitimitu.
Armáda však byla i místem integrace, byť velmi opatrné. Brzy po první světové válce například vznikla v marockém Meknesu důstojnická škola. Je pravda, že většina domorodých absolventů působila nanejvýš v hodnosti poručíků. V několika regimentech byli však bílí francouzští poddůstojníci nuceni se zatnutými zuby poslouchat rozkazy domorodých kapitánů – přičemž ti museli přespávat v oddělených ubikacích. V meziválečném období měla francouzská armáda i jednoho domorodého generála, Benhamú Kettáního, původem z Maroka. V kasárnách francouzské armády se navíc uzavíraly vůbec první smíšené sňatky mezi Afričany a Francouzkami.
Poněkud složitější realita není bohužel ve filmu Domorodci reflektována. V podání Rašída Búšareba jako by ve francouzské armádě existoval dokonalý apartheid. Pokud tedy kritika nazvala jeho film „prvním francouzským válečným filmem hollywoodského střihu“, neměla tím zcela jistě na mysli jen velmi dobré zpracování bojových scén, ale i lehce černobílé vylíčení skutečnosti.
Avšak Domorodci nemají být jen kritikou poměrů v afrických jednotkách francouzské armády za druhé světové války. Druhá polovina filmu je vyplněna velmi realistickým příběhem čtyř domorodců: Sajída, Jásira, Abdalkádira a Masúda a jejich velitele seržanta Martineze, bílého osadníka ze Severní Afriky. Jejich malá jednotka jako jedna z prvních pronikne do dosud obsazeného Alsaska, kde je však při obraně malé vesničky nucena postavit se zdrcující německé přesile.
Právě tento plasticky ztvárněný příběh, podbarvený výbuchy německých pancrfaustů a tklivými tóny severoafrické loutny, je nositelem hlavního poselství, které si tvůrci přáli francouzským, africkým i dalším divákům předat. Totiž že kromě Francouzů a dalších národů se na osvobození Evropy podílelo a často ho zaplatilo životem i obrovské množství afrických domorodců – v roce 1944 jich bylo v milionové francouzské armádě na 310 000. Ale zatímco prvně zmínění jsou dodnes oslavováni jako hrdinové, na ty druhé se v průběhu šesti desetiletí takřka zapomnělo.
Skleróza na obou březích Atlantiku
V kolektivní paměti vybledla vzpomínka na účast Afričanů ve druhé světové válce jak na severní, tak na jižní straně Středomoří. Kupříkladu v Alžírsku je připomínána jedině v souvislosti s faktem, že z kádrů francouzské armády pocházela část pozdějších vůdců války za národní osvobození. Rovněž ve francouzské historiografii je tento jev zmiňován pouze okrajově. Ještě v roce 1998 věnoval historik Jean-Louis Crémieux-Brilhac ve své monografii o druhé světové válce domorodým vojákům sotva pár odstavců. O jejich nerovném postavení v rámci armády nepadla ani zmínka. S despektem se o vojácích afrického původu zmiňuje ve svých pamětech i generál de Gaulle, který je nepovažoval za dostatečně kvalitní. O problému mlčely i francouzské středoškolské učebnice.
Domorodí veteráni však nebyli jen zapomenuti, ale i poškozeni po hmotné stránce. V souvislosti s dekolonizační vlnou a s rozpadem francouzského impéria byl začátkem šedesátých let přijat zákon, který zmrazil penze pro veterány pocházející z nově samostatných zemí. Menší žold než bílí Francouzi pobírali Afričané ostatně již během války, po přijetí tohoto zákona však byla jejich penze oproti těm prvním menší až desetkrát. Výraznější snahy o nápravu se začaly objevovat až na přelomu tisíciletí. Blížící se 60. výročí válečných událostí totiž znovu otevřelo nepříjemná témata z doby okupace, včetně problému afrických vojáků. Film Domorodci lze vnímat jako příspěvek k této pomalu se rozbíhající debatě.
Autor působí v Ústavu Blízkého východu a Afriky FF UK.