Proč se bát islámu

Ředitel projektu Jihadwatch.com Rober Spencer se údajně studiu islámu věnuje již přes dvacet let. Napsal kupříkladu několik monografií pro neokonzervativní think tank Free Congress Foundation a přispívá do podobně zaměřeného časopisu National Review.

V deseti kapitolách recenzované publikace se autor pokouší najít odpovědi na deset (zneklidňujících) otázek ohledně islámu. Čtenář by se tak měl dozvědět, zda je islám skutečně náboženstvím míru, zda podporuje zdravé morální hodnoty, respektuje lidská práva, jestli je slučitelný s liberální demokracií či jestli může být sekularizován. Položeny jsou i otázky týkající se vědy a kultury, postavení žen či vztahu k ostatním náboženstvím. V poslední kapitole se pak autor zaobírá problémem, „zda se Západ opravdu nemusí bát islámu“.

Hlavní přínos knihy zřejmě spočívá právě v tom, že si Spencer podobné otázky klade. Na druhé straně se uspokojivé a fundované odpovědi čtenář většnou nedočká, přičemž se lze ptát, zda to při složitosti tohoto tématu a nevelkém rozsahu práce vůbec bylo možné. Místo příspěvku do odborné diskuse o skutečném stavu islámského světa a jeho jistě často problematických vztahů se Západem se tak dočkáme jen další várky oleje do ohně neplodné bitvy mezi „islamofobními jestřáby“ a „islamofilními politicky korektními naivky“. Jedni přitom vytrvale útočí veršem Koránu „Zabíjejte je všude, kde je dostihnete!“ (2:187) a druzí v obranu poukazují na verš pravící, že „Jestliže někdo zachrání život, jako kdyby zachránil život celému lidstvu!“ (5:32).

Schéma Spencerova výkladu vypadá následovně: ocituje několik notoricky známých veršů z Koránu vyzývajících k násilí vůči nevěřícím. Poté bez jakéhokoliv uvedení souvislostí poukáže na útoky 11. září a předloží tak důkaz, že jediným možným odůvodněním těchto útoků byly ony násilné verše. Svůj výklad pak dále rozvíjí a vyvozuje, že pokud tato spojitost platila u Usámy bin Ládina, platí i u jakýchkoliv jiných násilných činů, které někdy v dějinách muslimové spáchali. Tato zcela nepodložená úvaha ho pak vede k závěru, že žádný „skutečný muslim“ nemá možnost s těmito agresivními příkazy svaté knihy jakkoliv polemizovat, a tudíž může být kdykoliv zmobilizován k boji proti nevěřícím.

Tato představa islámského Damoklova meče visícího nad západní civilizací je svéráznou reakcí na skutečnost, že islamistické militantní organizace zejména v období kolonialismu vytvořily pro své vlastní potřeby o Korán se opírající protizápadně zaměřenou ideologii. Ta ospravedlňuje jejich aktivity a umožňuje ideologické propojení mezi skupinami, jejichž místo působení i proklamované politické cíle jsou dnes mnohdy zcela odlišné. Využití ústředních textů k obhájení militantních postojů má samozřejmě v ummě dlouhou tradici, sahající až do středověku. O této postupné genezi džihádistické ideologie se však čtenář dozví stejně málo jako o jejích četných odpůrcích z řad muslimů.

Do protikladu vůči džihádistům je totiž Spencer ochoten postavit pouze ty muslimy, kteří se zcela zřekli lpění na ústředních textech a přijali sekulární pojetí společnosti – všichni ostatní jsou pro něj potenciálními teroristy.

O tom, že džihádistický terorismus je dnes odsuzován nejen mnoha umírněnými duchovními, ale i celou řadou islamistů, se v knize v podstatě nehovoří. Jedna z mála výjimek, americký duchovní Abdurrahmán al-Amúdí, který jednoznačně odsoudil útoky z 11. září, se ve Spencerových očích zdiskreditoval tím, že rok předtím veřejně podpořil organizace Hamás a Hizbulláh.

Toto faktické položení rovnítka mezi al-Káidu, Hamás a Hizbulláh zůstane ovšem bez vysvětlení a chybí i analýza politického programu a ideologie byť jen jedné z těchto významných islamistických organizací. Místo toho přikračuje Spencer spěšně k formulaci závěrečné odpovědi, podle které „bude islám pokračovat v (našem) napadání, dokud nevyhraje – to znamená, dokud Západ nebude islamizován“. Na očekávanou námitku, že je v Koránu i řada veršů, které šíření víry silou zapovídají, odpovídá Spencer tvrzením, že násilná koncepce může vždy za určitých okolností převážit.

Spencer vypočítává i další neduhy islámského světa a ukazuje jejich jednoznačnou spojitost s vybranými ústředními náboženskými texty. V kapitole o jistě velmi ožehavém tématu vztahu islámu a lidských práv ovšem není ani zmíněna existence Univerzální islámské deklarace lidských práv (vydaná v Londýně roku 1981), natož aby autor kriticky zkoumal její obsah. Také spíše než by se zabýval skutečným (a mnohdy alarmujícím) stavem lidských práv a odlišnostmi alespoň ve vybraných regionech muslimského světa, argumentuje pouze pomocí extrémů. Šest stran zabírá jen přetrvávající problém otroctví a jeho údajné schvalování v koránských verších. Otroctví v muslimských zemích podle Spencera přetrvává díky Koránu a jeho veršům, které ho „pokládají za samozřejmé“. Kniha ovšem neuvádí, že otroctví je v muslimském světě zcela marginální záležitostí. I pokud by ho schvalovali úplně všichni muslimští obyvatelé afrických států Mauretánie a Súdánu, kde přetrvává, týkalo by se to ani ne tří procent všech muslimů. Co přimělo oněch zbývajících 97 procent muslimů, aby od otroctví upustili, Spencer neuvádí.

Přínos Spencerovy knihy možná kdysi spočíval v nastolení zneklidňujících otázek. Méně to ovšem platí u českého překladu, který se za originálem opožďuje o čtyři roky, během nichž se diskuse o islamismu dostala přeci jen dále. Spencer sám navíc není schopen na položené otázky uspokojivě odpovědět – jen předkládá účelově vybraná fakta a úryvky z náboženských textů. Témata jako vztah islámu a terorismu, postavení muslimských žen, možnosti demokratické transformace či úroveň lidských práv v muslimských zemích jsou přitom nanejvýše aktuální. Jejich zodpovědné zkoumání by však nemělo být zatíženo nejen „naivitou a blahosklonností“, ale ani demagogií a povrchností.

Autor je doktorand na Ústavu Blízkého východu a Afriky FF UK.