Těžký boj se stereotypy

Ve dnech, kdy se ukazuje, že je pro většinu zúčastněných regionálních aktérů válka běžným pokračováním politiky jinými prostředky, přichází Yehuda Lahav s výborem novinových článků, které mají ukázat odvrácenou, neboli v tomto případě světlejší stranu palestinsko-izraelských vztahů. Jak sám autor píše v úvodu: „Ve čtenářích a divácích vzdálených tisíce kilometrů od Izraele může lehce vzniknout dojem, že se tu neděje nic jiného než dramatické a bohužel většinou krvavé události. Kdo ale žije na místě činu a má oči otevřené, ví, že na obou stranách pomyslných barikád jsou lidé, kteří by si víc než cokoli jiného přáli žít v míru a ve vzájemném porozumění.“

Mnohé texty asi nebudou českým čtenářům neznámé. Yehuda Lahav uveřejňuje své reportáže a komentáře z Izraele v českém tisku takřka bez přestávky od roku 1989 a v publicistické činnosti pokračuje i přes údajný odchod do důchodu. Působí jako novinář prakticky celý svůj život. Jako jediný člen rodiny přežil holocaust a roku 1949 odešel z rodného Slovenska do Izraele, kde se usadil v kibucu Merchavja. O pár let později zahájil svou novinářskou dráhu jako redaktor komunistického denníku Kol Haam. Na konci osmdesátých let byl předním izraelským zpravodajem ve východní Evropě.

Útlý výběr autorovy tvorby za uplynulých patnáct let obsahuje 22 článků, které lze v zásadě rozdělit do dvou kategorií. Především jsou to komentáře a zamyšlení nad významnými událostmi uplynulých let, jako krach mírových rozhovorů a vypuknutí intifády al-Aksá či podpis „Ženevské výzvy“ předními izraelskými a palestinskými osobnostmi v ro­ce 2004. Rozsáhlejší a zcela jistě nejdůležitější částí výběru jsou články, jež formou reportáže či fejetonu zachycují osobní příběhy Izrael­ců a Palestinců, kteří byli schopni překonat hluboko zakořeněné předsudky a svým často velmi neokázalým jednáním doložili, že porozumění mezi oběma národy je možné.

Hned ve druhém článku vypráví Yehuda Lahav příběh o tragické smrti devítiletého židovského chlapce Juvala Kaveha, jehož srdce bylo se svolením rodičů transplantováno arabské dívce z města Ramla Rimě Aldžurašiové. Jen několik dní poté bylo transplantováno srdce zemřelé arabské dívky, dcery dělníka žijícího nedaleko Haify, tříletému dítěti židovského původu.

Zajímavý je i příběh izraelské novinářky Amiry Haasové, která v devadesátých letech žila na palestinských územích v Gaze a přinášela izraelským čtenářům svědectví o životě v uprchlických táborech. O milostném vztahu izraelského vojáka a palestinské ženy, který vyvrcholil narozením dívky jménem Núr, vypráví autor v článku Trpký plod nemožné lásky z roku 2003. Úchvatná je reportáž z finále izraelského fotbalového poháru z roku 2004, kdy se utkaly týmy Hapoel Haifa a Bnej Sachnin z Gali­leje, který byl z většiny složený z izraelských Palestinců. K historickému vítězství tehdy arabským hráčům blahopřál jak izrael­ský prezident Moše Katzav, tak prezident palestinské samosprávy Jásir Arafat.

Yehuda Lahav reprezentuje tu část izraelské společnosti, která bývá někdy označována jako „mírový tábor“. Aškenázští, většinou spíše levicově orientovaní intelektuálové a novináři z jeho řad, nešetří kritikou vůči pravicovým izraelským vládám, jejich přístupu k mírovému procesu a vstřícnosti vůči izraelským osadníkům na okupovaných územích. O spíše negativním autorově přístupu k často radikálním obyvatelům osad svědčí i zařazení článku o knize Vládci země, osadníci a stát Izrael. Yehuda Lahav očividně souhlasí s její ústřední myšlenkou, totiž že právě osady jsou semeništěm židovského radikalismu a brzdou mírového procesu. Svůj odpor k budování osad dává Lahav ve své knize najevo i v jiných kapitolách. Ne­ochvějný zastánce smírného řešení palestinsko-izraelského konfliktu také jednoznačně odsuzuje aktivity „židovského teroristického podzemního hnutí“ a za zavrženíhodný považuje i útok Barucha Goldsteina proti věřícím v hebronské mešitě v roce 1994 či atentát Jigala Amira proti Jicchaku Rabinovi o rok později.

Přestože texty Yehudy Lahava obsahují jednoznačné vyjádření touhy po míru, ukazují, že izraelská diskuse o palestinském konfliktu má stále své nepřekonatelné limity a trpí mnoha stereotypy. Projevuje se to například v komentáři o krachu jednání v Camp Davidu mezi Barakem a Arafatem v roce 2000, po kterém následovalo vypuknutí intifády al-Aksá. Zde Lahav podléhá obvyklému klišé o jednoznačné vině Jásira Arafata na předčasném ukončení jednání a následném vypuknutí násilností. Dočasné přerušení jednání však není nic neobvyklého za situace, kdy by přijatý kompromis byl na domácí půdě politickou sebevraždou, což byl přesně případ Camp Davidu. Zastavení jednání navíc tenkrát vůbec nemuselo být definitivní, kdyby bývalo nedošlo k explozi násilí. Její bezprostřední příčinu však lze spatřovat spíše v Šaronově provokativní „procházce“ k Chrámové hoře, o čemž se ale autor nezmiňuje.

Problematické je i přesvědčení o výlučně izraelském právu na použití síly. Palestinští bojovníci jsou nazýváni „vrazi našich lidí“, zatímco izraelští vojáci nanejvýše jako „okupanti“. Jen v náznacích je v knize zmíněno, že akce izraelské armády někdy připravily o život nevinné civilisty. Palestinské útočníky je tedy nutno chápat jako stroje na zabíjení, jejichž jedinou pohnutkou je konání zla, zatímco izraelská armáda vždy jedná v nutné obraně a v zájmu zachování mírového procesu. Ad absurdum je toto přesvědčení dovedeno v článku Operace „Tupá dýka“, kde Yehuda Lahav popisuje operace izraelské armády na Západním břehu. Ozbrojený útok se v jeho podání mění ve zdvořilostní návštěvu. Při ní vojáci velkoryse nevybombardují celý blok, ale pouze jeden dům; pokud zrekvírují obytný dům, majitelova televize jim poslouží, jen aby se dívali na zprávy a na fotbal, a velitel tanku se při průjezdu ulicí dokonce usmívá na arabské děvčátko.

Kniha Yehudy Lahava je nicméně velmi cenným pohledem na „odvrácenou stranu“ palestinsko-izraelského konfliktu, a pokud některé stereotypy opakuje, minimálně stejné množství jich boří. Což je důležité zejména v českém kontextu, kde je často diskuse o tomto tématu stejně tak jednostranná, jako málo zasvěcená. Každý, kdo se chystá o palestinsko-izraelském konfliktu psát, měl by si Lahavovu knihu alespoň prolistovat. Pozornosti by pak neměl uniknout úvod kapitoly Tady nejsou dobří a špatní, kde se praví: „Není nesnadné pochopit, že konflikt na Blízkém východě se nepodobá americkému filmu o Divokém západě, v němž se utkávají ,dobří’ se ,špatnými‘.“ O kus dál cituje autor izraelského spisovatele Amose Oze, který prohlásil, že v tomto konfliktu „stojí právo proti právu, a nikoli právo proti neprávu“. Tato zdánlivě banální myšlenka totiž stále nedochází nejen jeho účastníkům, ale i mnoha novinářům, kteří o konfliktu referují.