Legitimní. Bylo to, je to legitimní... Slovo legitimní patří k nejvíce zneužívaným výrazům českého politického diskursu. Legitimní je kdeco: názor, postoj, politický postup. Za legitimní jsou nejčastěji – téměř výhradně (!), což jistě stojí za pozornost – označena rozhodnutí, která nějakým způsobem narážejí na etické pochybnosti, jsou v jistém smyslu pochybná už na první pohled (o samozřejmostech nemá cenu říkat, že jsou legitimní, protože jejich status nikdo nezpochybňuje, ačkoli ve chvíli, kdy se o nich začne přemýšlet, se velmi často dostávají na stejnou úroveň jako záležitosti problematizované).
Legitimita se určuje tím, že někdo něco veřejně legitimizuje, a to tak, že jednoduše určitou věc v médiích prohlásí za „legitimní“. Už se ovšem neobtěžuje tím, aby vysvětlil souvislosti, v jakých souvislostech tuto legitimitu chápe. Jinými slovy: nevysvětlí se, co kdo pod legitimitou rozumí a z jakých premis její definice vychází. Předpokládá se, podobně jako u demokracie, volného trhu, kapitalismu, že legitimita je legitimita. Velmi se to podobá až příliš lehké práci se slovem pravda. Řekne-li se v médiích „Je to pravdivé, je to pravda“, jedná se o výrok bez pravdivostní hodnoty. Neurčuje, zda něco je či není pravda. Výpověď (či její smysl) je tu nesena jiným ohledem, proměňuje skutečnost, performuje ji směrem, kterým mluvčí chce. Teprve potom, často po zdlouhavém a složitém pátrání, se zjistí, zda to byla či nebyla pravda. Tak se to má také s legitimitou v médiích – stává se čistou perfmormativitou.
Poslední příklad prázdné legitimizace nabídl sjezd Strany zelených. Komentátoři se shodli, že postup Martina Bursíka, jehož přívrženci před sjezdem narychlo založili na pět desítek nových místních sdružení, čímž spolehlivě ovládli sjezdové dění, byl legitimní. Otázkou ovšem je, v jakém politickém světě?
Legitimita není totéž co soulad se zákonem. Legitimita zákonnost spíše předchází. Zakládání stranických buněk, které narychlo a s předem jasným cílem naplňují skuteční lidé, je jistě naprosto legální. Nikdo za to nemůže Martina Bursíka a jeho hochy pohánět k civilnímu či jinému soudu. Takový přístup k politice je však přijatelný jenom ve světě, jehož vzorem se stává specifická práce s mocí v machiavelistickém stylu. Mocenský souboj v něm potřebuje a uznává i postupy určitého, řekněme „zvláštního druhu“, protože bez nich by došlo k anarchii a rozpadu celé struktury. Odtud také vyplývá přesvědčení Vládce (Vůdce a tak dále), že dělá dobře, když takto postupuje, vědom si (přiznaně či nepřiznaně, více latentně než manifestně) jisté neetičnosti celého počínání. Legitimita, respektive měřítko legitimity pak vyplývá z vůle Vladaře po udržení kumulované politické energie. Lidé, kteří takový postup později schvalují, tedy přiznávají, že i vyhraněně nebo spíše doslovně chápaný Machiavelli, vyložený takřka v leninském stylu, má pořád co říct.
Niccolò Machiavelli zůstává nadále politicky inspirující osobností. Nikdo nechce říct, že jeho vidění politiky se na míle vzdaluje demokratickému světu. Ale ve spojení s některými politickými stranami toto jméno přece jen zvoní překvapivě a varovně. V případě Strany zelených se jedná o paradox dvojnásob silný.
Politická strana, která už před vstupem do nejvyšší parlamentní politiky byla více revolučním hnutím než klasickou politickou stranou, voličům slibovala, že bude jednat úplně jinak než ostatní. Byl to Martin Bursík, kdo plnými ústy vracel do politiky „úctu k politice“ jako trpělivé a poctivé službě o obec, jejíž cesty budou průhledné, jasné, nezáludné. Strana zelených se vymezovala vůči celé politické scéně, protože její pojetí politiky bylo úplně jiné. Zelení se do parlamentu dostali coby protestní strana, vyjadřující nesouhlas právě s machiavelistickými postupy. A už v polovině volebního období se dostává do situace, kdy v podivných metodách dokáže předstihnout všechny své konkurenty, dříve ostře kritizované, inertní, rigidní partaje.
Hovořit v tomto prostředí, u vědomí celé historie českých zelených, o „legitimním postupu“ při nejlepší vůli nelze. Naopak právě kontext událostí postup Martina Bursíka, nabírajícího narychlo kolegy-straníky, kteří mají jediný úkol pomoci „teď“ při volbě předsedy, legitimity zbavuje. Bursíkův postup by byl legitimní, neboli průkazně souhlasný s určitou politickou vizí, jedině v případě, kdyby předseda zelených otevřeně přiznal, že vzniká jiná Strana zelených, jejíž étos vychází ze starého lidoveckého příkazu – musíme za každou cenu docestovat do parlamentu, abychom byli významní a podíleli se na moci.
Nic takového se ovšem nestalo. Martin Bursík dál o sobě tvrdí, že je původní, originální zelený, ačkoliv mu to věří jenom jeho zrcadlové ego. A pár komentátorů, kteří podobně jako Bursík legitimizují vše podle toho, jak chtějí vidět svět, nikoli podle toho, co se skutečně děje. Dá se to říct i stručně, „komentátorsky--televizně“: Stranická revoluce se mi zdá naprosto legitimní, ale jedině jako revoluce odvážná, a tedy – revoluce otevřená, přiznaná.
Autor je vedoucí kulturní rubriky Hospodářských novin.