Musím ti to říct

V sobotu 20. srpna 2005, necelý měsíc po nechvalných událostech během CzechTeku, vedl na pódiu trutnovské hudební akce Open Air Music Festival aktivista Stanislav Penc krátký telefonát s premiérem Jiřím Paroubkem. Aniž by na to byl politik upozorněn, přenášely rozhovor reproduktory do festivalového amfiteátru. Penc následně ná­vštěvníkům festivalu oznámil číslo Paroubkova mobilního telefonu a spolu s moderátorem koncertu je vyzval, aby premiérovi telefonovali nebo psali SMS. V následujících dnech byl Paroubkův mobil zahlcen stovkami anonymních telefonátů a textových zpráv, z nichž byly mnohé vulgární a některé výhružné. Premiér poté na Pence podal trestní oznámení pro podezření ze spáchání přestupku proti občanskému soužití.

Když natáčí úředník

Pětačtyřicetiminutový film leží na pomyslné škále realita – inscenace/stylizace – (čirá) fikce, na které se pohybují vzdor obecnému mínění i dokumentární snímky: blízko pólu bezprostředního zachycení skutečnosti. Jeho jádrem je tzv. found footage: střihově zkrácený záznam původně devětapadesátiminutové amatérské nahrávky, pořízené jedním z úředníků trutnovské radnice. Ten ji na hranici zákonnosti natočil z podnětu tamního vedoucího správního odboru Jiřího Ratajíka, druhé hlavní postavy snímku Kateřiny Krusové. Záznam nechal Ratajík, dříve Pencem kritizovaný kvůli manipulaci přestupkového řízení v aktivistův neprospěch, pořídit jako „pojistku“ a zjevně i prostředek zastrašení Stanislava Pence. Ten nahrávku posléze získal po své stížnosti na postup dotyčného úřadu a poskytl ji dokumentaristům z pražské FAMU.

Ve snímku Kateřiny Krusové po krátkém zvukovém připomenutí policejního zásahu proti účastníkům CzechTeku a scéně veřejného telefonátu S. Pence J. Paroubkovi sledujeme, jak se během napjatého jednání na trutnovské radnici aktivista postupně prosazuje vůči J. Ratajíkovi, který čím dál více vyvedený z konceptu nakonec trousí na Pencovu adresu různé nehoráznosti. Závěr jednání je velice komický; natáčení se pro vedoucího správního odboru stalo bumerangem, a sám nakonec zkroušeně vyzývá Pence, který trvá na pořízení zápisu, aby mu úřední text nadiktoval.

„Moji tanečníci mi nerozumějí”

Film Musím ti to říct je navzdory nelehkému pochopení některých souvislostí divácky vděčný. Bohužel – a to ukázala premiéra snímku na MFDF v Jihlavě jasně – jeho divácká popularita přespříliš čerpá z přehnané démonizace Jiřího Paroubka a lidové, paušální kritičnosti vůči byrokracii. Zůstaňme u prvního – pro nás zde podstatnějšího – jevu, skandalizace bývalého premiéra a bohužel často i sociální demokracie jako takové. Svůj díl odpovědnosti zde nese i Stanislav Penc. Nakládání s číslem mobilního telefonu (byť získaným z otevřeného zdroje) bylo eticky i právně sporné, a to také proto, že se při něm pracovalo s davovou psychikou festivalového publika – jeho reakce, ukázané i v úvodních sekvencích Musím ti to říct, to dosvědčují výmluvně. Navíc moderátor festivalu, který „volání Paroubkovi“ uváděl spolu s Pencem, užíval na premiérovu adresu vulgarismy („představa, jak má nasráno v kalhotách“, „doufám, že se u toho aspoň posral!“).

Kontrast autentického, občansky statečného a pro věc zapáleného Stanislava Pence a onoho moderátora – povrchního sprostého rádobybaviče, to je motiv, který stojí za zapamatování, tím spíše, že se v dokumentu objeví jaksi mimoděk. Totéž platí o rozporu části Pencových protestních apelů s postoji většiny trutnovského publika i obecněji té části české veřejnosti, jež se cítila pobouřena postojem Jiřího Paroubka a dalších politiků k CzechTeku. Ukazuje to například moment, kdy Stanislav Penc na trutnovském festivalu ještě před telefonátem premiérovi oproti očekávání pořadatelů krátce nastínil nejradikálnější motivy jím zamýšlené kampaně (hovořil tehdy v plurálu za blíže neurčené „my“). Ocitoval 23. článek Listiny základních práv a svobod, pojednávající o právu občanů postavit se na odpor proti odstraňování demokratického řádu, a naznačil, že by se kvůli CzechTeku mělo stávkovat. Takový postoj k dění kolem CzechTeku 2005 byl ovšem velice radikální a svou rétorikou i zacílením pochybný (média, S. Pencovi během postczechtekových kauz – zčásti hlavně kvůli protiparoubkovskému ostnu – velmi nakloněná, tuto pasáž jeho apelu nápadně nezmiňovala). Pro občanské aktivity a jejich možnosti sahat k občanské neposlušnosti bylo volání po stávce škodlivé i tím, že střílelo nejtěžším kalibrem po vlastnoručně zveličeném fantomu. Pencova czechteková protiparoubkovská a následně protikomunistická kampaň – opakuji, sympatická jeho osobní ryzostí, občanskou odvahou a nasazením – je sporná i tím, že se podobně jako řada jiných protestních aktivit bez výhrad nechala zneužívat občanskými demokraty a jim nakloněnými médii. Přitom zmíněné politické a mediální subjekty nejsou nonkonformnímu, ba anarchistickému duchu původního CzechTeku a svobodomyslnosti a občanské angažovanosti Stanislava Pence vzdáleny o nic méně než bafuňáři z řad sociálních demokratů.

Více myslet, nejen filmem

Nepřekvapuje, že radikální Pencovo volání po občanské neposlušnosti podle ústavou zaručených práv zůstalo oslyšeno. Snad si měl aktivista pečlivěji pročíst a promyslet pádnou charakteristiku konformity nové czechtekovské většiny od sociologa Jana Kellera. Tvrzení o „příliš bezstarostných tanečnících“ bohužel zřejmě platí o většině – vesměs velmi mladého – publika jihlavské premiéry snímku Musím ti to říct, společenství jistě nadprůměrně vzdělaném a kultivovaném (festival má krédo Myslet filmem). Debata po projekci přinesla téměř bez výjimky jen naivně entuziastické sympatizující projevy včetně několika paušalizujících protiparoubkovských a protiúřednických výlevů a nápadu – naštěstí oslyšeného – „zopakovat Paroubkovo číslo a zase mu volat“. Navíc diskuse ukázala, že mnozí přítomní o Stanislavu Pencovi takřka nic nevědí.

Nenechat se zneužívat

V létě 2006 – před blízkými dvojími volbami a novým, bezproblémovým ročníku CzechTeku – se Stanislav Penc výrazně angažoval na trutnovském festivalu v další protiparoubkovské akci (výsměšné psaní pohlednic údajně „osamělému“ premiérovi). Ta byla opět hojně zneužita občanskými demokraty a jim nakloněnými „nezávislými“ médii. Zdá se tedy, že Stanislav Penc nezachází s některými svými aktivitami dostatečně obezřetně. Malá ostražitost vůči případnému (politickému) zneužití je také rizikem snímku Kateřiny Krusové. Například antihrdina jejího filmu Jiří Ratajík udělal politickou kariéru především díky ODS a také po říjnových komunálních volbách, po nichž Trutnovu opět vládnou hlavně občanští demokraté, na svém postu navzdory své ostudné kauze zůstal. Dokument rámuje řada informací v titulcích, tato by se do těch závěrečných jistě hodila. Širší kritická intence – a jedné její součásti klidně říkejme nestrannost či balance – by dokumentu prospěla, zvlášť kdyby se Stanislavu Pencovi měl povést jeho plán promítat film ve školách.

Autor je publicista.