Když Karel Schwarzenberg kvůli aférám Jiřího Čunka poprvé pohrozil odchodem z vlády, uvítali to mnozí jako příkladný projev slušnosti a principiálnosti. Tak se chová šlechtic, tak vypadá správný konzervatismus, jásalo se. Poté, co Schwarzenberg ohlásil záměr prověřit Jiřího Čunka auditem, nadšení ochladlo. Dnes už nemůže být o žádném řeč.
Blamáž kolem kauzy Čunek skončila ještě obskurněji, než se čekalo: premiér Topolánek a místopředseda vlády Bursík nejprve dobrozdání vzešlé z auditu již před zveřejněním velebili jako generální odpustek Čunkových a nepřímo také svých hříchů. To se ale ukázalo jako příliš troufalé. Schwarzenberg tedy několik dní dělal nespokojeného, dále zmiňoval možnost svého odstoupení z funkce a též záměr podrobit auditu i práci české justice. Detektivní firma Kroll původně postrádala sedm set stran Čunkova spisu. Zprvu se zdálo, že zainteresovaní učiní vše pro to, aby jí zbylé dokumenty dodali. Spekulovalo se o tom, že si Schwarzenberg bude muset připlatit, pak si to ale nejspíš rozmyslel – a zástupce Krollu záhy sdělil, že těch sedm stovek stran by už stejně nic nezměnilo. Posudek tak Čunkovi paradoxně dodal i nové argumenty k vysvětlování jeho flexibilních financí (cestovní náhrady!).
Vládní koalice zřejmě usoudila, že fraška dostoupila již takové absurdity, že ji může skončit natvrdo, ostatně je doba dovolených, čas k podobným krokům nejvhodnější – národ odpočívá v Chorvatsku. Od zveřejnění auditu neuplynul ani týden, a Karel Schwarzenberg s konečnou platností prohlásil, že vyšetřování Jiřího Čunka skončilo...
Doba je zlá
Dnes už je doloženo, jak vleklá kauza lidoveckého předsedy ovlivňuje postoj lidí ke korupčnímu jednání: snížila se ochota oznamovat podezřelé skutky policii. Sotva se tomu lze divit, vždyť celá současná česká exekutiva (vláda i prezident) je u moci kvůli použití politické korupce. Kabinet prostřednictvím ministra vnitra Ivana Langera navíc rozkládá policejní útvary určené pro boj s vysoce nebezpečnými druhy kriminality.
I v souvislosti s chystaným umístěním amerického radaru v ČR si česká vláda počíná tak, že podkopává důvěru občanů v samotné principy demokracie. Velmi utrpěl také kredit některých zdánlivě apolitických subjektů, například vrchních hygieniků a odborníků na technické záležitosti radaru. A rovněž důvěryhodnost firem provádějících průzkumy veřejného mínění: zdiskreditovala se především agentura Factum Invenio, ale i STEM, který se v souladu s potřebami vládní propagandy snažil zavádějícím zacházením s pojmem „informovanosti občanů“ snížit zjišťované počty odpůrců radaru.
Muž iluzí a projekcí
V obou zmíněných problémech české současnosti – kauzách J. Čunka a amerického radaru – figuruje na čelném místě ministr zahraničí a senátor Karel Schwarzenberg. Odmyslíme-li si Václava Havla a Jana Švejnara, sotva se česká společnost poslední dobou upínala svými kolektivními nadějemi a iluzemi k někomu tolik jako právě ke Schwarzenbergovi. Myslím tím na vzdělanější, poctivější a kultivovanější část society (její zbytek – to jest stále asi většina – trvale uctívá Václava Klause). Kde se tak vysoký Schwarzenbergův kredit vůbec vzal? K důvodům jistě patří to, že jde o někdejšího kancléře prezidenta Havla. Mezi domácími elitami, zvláště novináři, pak velkou roli hraje fakt, že byl Schwarzenberg mnoho let vlastníkem týdeníku Respekt. Stejné přecenění, jež se tomuto listu dostává od mnoha českých liberálů stále ovládaných zápalem i slepými skvrnami „gründerských“ let znovuzavádění kapitalismu, zkresluje i veřejný obraz Karla Schwarzenberga. Své obdivovatele ale má i na levici, například komentátor Práva Jiří Hanák 16. července charakterizoval ministra jako „člověka světa znalého, noblesního, vzdělaného, vychovaného, hmotnými statky nezkorumpovatelného“.
Podívejme se na Hanákem vyzdvižené vlastnosti blíže. Víra v nezkorumpovatelnost bohatých hmotnými statky je nesmyslná: aféry z celého světa průběžně dokazují, že i velmi movití lidé mívají sklony obohacovat se v politice nelegálním způsobem. Schwarzenbergovu vychovanost a noblesu vidí hlavně zbulvarizovaný český tisk, který místo snahy o kvalitní novinařinu číhá, komu ministr políbí ruku. Ten se přitom často i na veřejnosti vyjadřuje hrubě a přinejmenším po označení protitemelínských demonstrantů za magory by se klišé o Schwarzenbergově vychovanosti dále šířit nemělo. Politikova neurvalost je všelijak využívána, hlavně Martin Bursík tu a tam trousí vulgarity i nepřímo, s odkazem na svého ministra. České hospody senátorovy veřejné neotesanosti i dlouhé mikrospánky glosují s pobaveností vyjevující hloupé a nebezpečné pohrdání politikou jako takovou: „Ten jim to nandal, kníže jeden, ten to má na háku!“
Část domácí veřejnosti, tradičně jen mělce sociálně stratifikované, si do Karla Schwarzenberga nejspíše promítá své sny o ušlechtilosti. K přecenění tohoto politika přispívá i to, že – nábožensky velmi chladnou – českou společností tu a tam probleskne touha po spasiteli: že jakýsi jedinec sám samojediný změní poměry k lepšímu. Tato iracionalita pravděpodobně přímo úměrně odpovídá mizérii zdejší politické kultury. V polistopadové době byl kromě Václava Havla takto krátce přeceňován podnikatel a senátor Václav Fischer, podobné záchvěvy se ohlašovaly i v souvislosti s Jiřím Čunkem.
Transatlantický čunkovec
Místopředseda vlády je dnes politickým zombiem, tedy „nemrtvolou“. O jeho oživení se kromě ostudného chování lidovců, dalších dvou vládních stran a temných piklů několika politicky mafiózních pracovníků české justice hodně zasloužil právě Karel Schwarzenberg. Uvidíme, jak na to zareagují průzkumy veřejného mínění, nikoliv ovšem ty od Factum Invenio, které už dokázalo, že na zakázku Ministerstva zahraničních věcí umí zjistit cokoliv. Buďme kritičtí také k píárové figuře, kterou po Schwarzenbergově ostudě s auditem razí někteří provládní novináři: chování knížete je prý projevem loajality k vládě, to jest k zemi české. Blamáž s posudkem mějme raději na paměti jako varovný doklad moci establishmentu a jeho snah privatizovat také funkce státních orgánů i nezávislé justice.
Schwarzenberg je prý šlechticky loajální také ke spojencům. Všechny zahraniční vazby ČR, i ty k NATO, tato rétorika zužuje na Spojené státy. Vlastně ano, loajalita většinou upřednostňuje jednu z mnoha identit a vždy vyjadřuje určitou hodnotovou a zájmovou preferenci. Schwarzenbergova loajalita při tvrdošíjném prosazování radaru, vyžadujícím stabilitu vlády, a tedy i záchranu Jiřího Čunka, není ani úzká (k vlasti), ani široká (evropská či dokonce obecně humanistická). Míří k vládnoucí vrstvě Spojených států. Karel Schwarzenberg je ostatně jedním z mála českých členů neformálního elitního klubu Bilderberg Group (sdružuje bývalé ministry, premiéry, vlastníky velkých médií, aristokraty atp.), prosazujícího v poslední době hlavně hegemonii amerického způsobu života.
Autor je vysokoškolský pedagog a publicista.