Pokud tvrdíme, že jakékoliv zobecnění o jakékoliv zemi vlastně kulhá, o Spojených státech amerických to platí dvojnásob. Možná trojnásob. Tento text je pouze zpráva o divadelním životě v texaském Houstonu. Případné závěry (v ideálním případě s přesahem do Česka) nechť si čtenář vyvodí sám.
Ve vlastním Houstonu žijí dva miliony obyvatel, celá aglomerace má zhruba pět milionů obyvatel. Ať otevřete jakýkoli propagační materiál nabízející houstonskou kulturu, nejdřív ze všeho narazíte na informaci o tom, na co je místní radnice nejpyšnější. Jedna ze čtvrtí v samém centru tohoto obchodního města se jmenuje Divadelní (Theatre District) a nabízí druhý největší počet „kulturních“ míst na tak malém prostoru. Co do počtu sedadel v divadlech, kinech a jiných sálech předčí v celých Spojených státech obří houstonská čísla (12 948 sedadel pro „živá vystoupení“, 1480 sedadel v kinech) pouze New York.
Do Houstonu nově přibyvší milovník divadla snadno získá dojem, že tak bohatou nabídku ani nestihne strávit. Po pár týdnech se ale ukáže, že se opulentní menu scvrklo na jeden ubohý chod.
Oživlá televize
V Americe se na všech divadelních úrovních (od amatérů po profesionály, bez ohledu na žánr a styl) hraje seriálovým způsobem, v podstatě neexistují stálé soubory a divadlo je řehole, tolik na úvod.
Prohlédnete-li si oficiální materiály Divadelní čtvrti okem evropského milovníka „moderního divadla“, zřejmě si nic nevyberete. Opera i balet uvádějí nejklasičtější kusy ze všech možných klasických, což se v této zemi rovná (známe to i od nás) minimálnímu ekonomickému riziku.
Jako „hlavní“ houstonská scéna působí The Alley Theater, divadlo, kam můžete zajít na tituly ze zlatého dramatického fondu a nějakou tu novinku, která už bezpečně prošla New Yorkem (právě teď v Alley běží The Pillowman Martina McDonagha, u nás uváděný pod názvem Pan Polštář). V sezoně 2005/2006 tato scéna uvedla a uvede například novou hru Toma Stopparda, tradiční vánoční hru A Christmas Carol nebo Molièrova Lakomce. Jeden titul bývá na repertoáru zhruba čtyři týdny a hraje se denně mimo pondělky, v sobotu a v neděli jsou odpolední představení.
Alley, jako komerčně úspěšné divadlo, má něco, co si v texaských divadlech může dovolit málokdo: stálou skupinu (company), což znamená zhruba totéž co u nás stálé angažmá. V bohatém Alley je jich deset (3 ženy a 7 mužů).
Americké divadlo totiž není levná záležitost pro provozovatele ani pro diváky. Průměrný texaský (a jak jsem slyšela, i louisianský) divák je bohatý a – bílý. Za vstupenku na jedno velmi dobře zahrané a zcela neinvenčně režírované představení, které obvykle vypadá jako oživlá televize, zaplatí divák až pětapadesát dolarů.
Ještě více se ovšem „prohne“, když se vypraví na představení zvané Broadway in Houston. Broadwayské produkce totiž své diváky objíždějí, nikdo zřejmě neočekává, že by se nebohý Texasan vydal na Cats do divadelní metropole: kromě letenky a ubytování by si totiž musel připlatit i devadesát dolarů za vstupenku. „Kočovná“ inscenace nenabízí obvykle tak hvězdné obsazení, ale v každém případě zaručuje to, za čím (alespoň americký) divák na muzikál chodí: bohatou výpravu, dokonalý zpěv a pohyb a sladkobolný příběh. Vedle muzikálů zajíždějí „na oblasti“ také další newyorské inscenace, ty však musí nabízet takovou hvězdu, aby se reprízy vyprodaly a kočování se vyplatilo. Odkazovat na české agenturní kusy, které se halí do vznešených řečí o lásce k Thálii, ale nejsou zaměřeny na nic jiného než na generování zisku, je v tomto případě na místě.
Většina divadel stojí na předplatitelském systému – a rozčílit svého předplatitele se nevyplácí, proto se o to nikdo nepokouší. Diváckým hitem jsou muzikály a lehké konverzační komedie, které hraje právě třeba Alley. V posledních letech se tato scéna pokouší o progresivnější dramaturgii (viz například zmíněný McDonagh), je však třeba stále dbát na to, aby z divadla odcházel spokojený občan, který se rád vrátí a znovu draze zaplatí. Na urážky a popichování měšťáka není nikdo zvědavý.
Konvenční diblíci
V prostoru mezi alternativou a komerčním mainstreamem se v Houstonu pohybují dvě scény – Main Street Theater a Stages Repertory Theater. První z nich byla založena v roce 1975, druhá o tři roky později. Obě divadla mají pravidelné programy pro děti (Main má dokonce dětskou scénu) a jejich cílem je nabízet „přístupná, zábavná představení“. V praxi to vypadá tak, že se zaměřují hlavně na současné americké konverzační komedie a jednodušší muzikály. Na obou scénách se hraje zhruba pět inscenací ročně, jsou mnohem méně výpravné než v Alley, ale o progresivnosti se v jejich případě taky nedá mluvit. Hlavní scéna Main Street sídlí v bývalé čistírně, kde má k dispozici komorní variabilní sál pro zhruba sto lidí.
Stages Theater na houstonskou scénu vtrhl co alternativní scéna, která bystře zareagovala na nedostatečnou divadelní nabídku texaského velkoměsta. Za dvacet let se proměnila v docela konvenční komerční divadlo, jež svým hercům může garantovat „odborářské“ mzdy (o tom dále). Ani jedna z výše jmenovaných scén nespadá do Divadelní čtvrti a jejich vstupné se pohybuje od pětadvaceti do pětatřiceti dolarů. Obvykle se hraje jen čtyři až pět dnů v týdnu.
V Main Street i ve Stages lze čas od času vidět poměrně stravitelný střední proud, i tady ovšem platí, že přílišné experimentování se… nevyplatí.
Spolek čerstvého umění
Obě scény však loví publikum i v jiných vodách než Alley pro bohaté měšťáky – spolu s dalšími kulturními institucemi (například alternativním kinem Aurora či amatérskou divadelní skupinou Talento Bilingue de Houston nebo Blaffer Galery) jsou členy Fresh Art Coalition. Sdružení na podporu „čerstvého“ umění se snaží společně propagovat nekomerční (či méně komerční) umělecké aktivity svých členů. Pod jednou hlavičkou se tak zviditelňují projekty usilující alespoň částečně o vybočení z ryzího konzumu. A právě přes propagační materiály Fresh Art Coalition jsem se konečně dostala „někam jinam“.
Nejdřív jsem zjistila, že v Houstonu existuje varianta pražského prostoru Universal NoD. Texaský „prostor pro umění“ se jmenuje DiverseWorks a zaměřuje se na podporu nově vznikajících divadelních, výtvarných a hudebních projektů. I DiverseWorks funguje na seriálové bázi (mimochodem, my jsme na „seriály“ zvyklí například z výstavních síní). Uvádění v takto koncentrované podobě má své výhody (zejména ekonomické), ale i nevýhody, o nichž bude řeč později. DiverseWorks se nachází na okraji města, do programů divadelní čtvrti se tedy nedostává, a průměrný Evropan bez auta má smůlu – na výpadovku kamsi na periferii autobusy zkrátka nejezdí.
Naštěstí jezdí k budově divadla nejstarší a v tuto chvíli jediné stálé houstonské alternativní divadelní společnosti Infernal Bridegroom Productions, která je rovněž členem Fresh Arts Coalition. Skupina IBP vznikla v roce 1993 a v tomto ohledu nemá v Houstonu konkurenci. Za dvanáct let existence se jí podařilo nejen vytvořit si stálý okruh diváků (nejnavštěvovanější inscenaci viděly 3000 diváků, průměr je spíš poloviční), ale také získat vlastní divadelní prostor, bývalý hudební klub Axiom, kolem něhož se na začátku devadesátých let začala formovat místní hudební a posléze i divadelní alternativa. K Axiomu se autobusem dostanete, ale opět se musíte vypravit trochu dál z centra. Ocitnete se ve čtvrti bývalých skladů a dalších podivných nebytových prostor, která působí zvlášť děsivě poté, co vás otrlý řidič vyprovodí naléhavým: „Dejte na sebe pozor.“
IBP má v současné chvíli plus minus pětadvacet členů a svou soudržností se začíná blížit českému modelu nezávislé divadelní skupiny, která vyhledává stálý okruh spolupracovníků. Američtí alternativci mají proti českým jednu zásadní nevýhodu – a tady se začíná americká divadelní scéna fatálně diverzifikovat.
Skupina Pekelný ženich
Už jsem v Houstonu chvíli chodila do divadel, a ještě jsem nikoho „od divadla“ neznala. Objev IBP byl zjevením, po nesnesitelně realisticky popisných kopiích televizních inscenací jsem našla scénu, kde se člověk dokázal dobrat takových jevů, jako je například jevištní metafora. Zajímalo mě, jakým způsobem takové společnosti fungují, kolik jich vlastně je (žádnou další už jsem objevit nedokázala) a „čím se živí“. Anthony Barilla, umělecký šéf IBP (od založení skupiny teprve druhý v pořadí), mi na všechno odpověděl: „Houston je diverzifikované město. Nikdo tu trvale nezůstává, každý tudy jen prochází. Získá vzdělání, vydělá peníze, a jede dál. Houston nemá komunitu starousedlíků, a proto tu neexistuje integrální potřeba divadla. Divadlo je tu produkt, ne výsledek vnitřní nutnosti.“ Proto se tu žádná divadelní skupina, která vznikne vlastně tomu všemu navzdory, nikdy dlouho neudrží. Dvanáct let je z hlediska historie města už slušná životnost.
Když napíšu, že houstonskou alternativní scénu trápí nedostatek peněz, bude to jenom můj povzdech, protože stížnost jsem z nikoho nedostala, ať jsem se snažila, jak jsem chtěla. Federální a státní grantový systém je velmi omezený, a tak se na něj divadla nemohou spoléhat. Ze vstupného se společnosti rozhodně neuživí; aby mohly konkurovat etablovaným scénám, snaží se ho udržet co nejnižší, některé mají například heslo „kino dražší divadla“, což znamená maximálně deset dolarů za vstupenku.
Určitou částkou přispívá pravidelně město, zbytek jde od sponzorů, ale hlavně donátorů. Donátory mají i komerční divadla (a předpokládám, že jich mají víc, protože jsou společensky prestižnější) – všechna se však rovným dílem snaží vytvořit kolem sebe okruh diváků, kteří budou nejen pravidelně chodit, předplácet si, ale na svou skupinu také nějakou částkou přispívat. Donátoři mohou poskytnout libovolně vysokou částku, a v tu chvíli se ke svému divadlu připoutávají, stávají se jeho součástí a cítí s ním sounáležitost. Nutno podotknout, že nijak nezasahují do provozu a uměleckého směřování souboru. Nad hospodařením bdí další smysluplný orgán, rada (Board od Director) složená z lidí, kteří mají kromě kladného (někdy též profesionálního) vztahu k dané skupině také určité společenské postavení, jehož lesk a z něj plynoucí kontakty mohou divadlu významně pomoci. Své členství si radní musí zaplatit – tím ansámbl jednak trvale podporují a zároveň jim jde o to, aby prosperoval, a to ne nutně ekonomicky. Skupiny si dávají záležet na tom, koho s touto nabídkou osloví, a jak jsem pochopila, dobře vybraná rada představuje velkou část úspěchu při etablování skupiny v kulturním kontextu. To mi řekla režisérka Amy Hopperová, která se rozhodla vstoupit na houstonské alternativní pole a spolu se svým manželem Clintonem právě zakládá novou divadelní skupinu NovaArts Project.
Amy i Anthony mi však prozradili něco, o čem jsem neměla tušení a o čem se českým hercům nezdá ani v nejdivočejších snech.
Dokonalé odborářské pokrytí
Být hercem v Americe nemá s českým luxusem stálých angažmá nic společného. Představa, že člověk po škole sežene práci, je spíš naivní, a anekdoty o číšnících a hercích nejsou ani trochu přehnané. Protože neexistují stálé společnosti, herci musí hledat práci na jednotlivých projektech. A pak tu působí něco, co se nazývá herecké odbory – cosi mezi peklem a rájem. Vstoupí-li herec do odborů, je dokonale odborářsky kryt a od té chvíle má garantovaný nárok na takzvanou equity mzdu, minimální částku, kterou za svůj výkon musí dostat. Pokud musí, tak musí, i kdyby třeba nechtěl. Takový herec je pak beznadějně ztracen pro veškeré alternativní divadlo, protože zřejmě nikdy žádná společnost nebude mít na to, aby herce zaplatila tak, jak odborářská pravidla velí. Zjednodušeně řečeno, po skončení divadelní školy se každý herec rozhoduje, jestli se vydá na dráhu řehole, která je tu a tam zaplacená, anebo na dráhu řehole, která není placená skoro nikdy, ale řekněme, že je přinejmenším tvůrčí. Herci IBP jsou číšníky (pochopitelně), obchodníky s realitami, učiteli. Mají hereckou průpravu, ale rozhodli se najít si jiné civilní povolání, aby se mohli po večerech věnovat alternativě. Neplést prosím s českým amatérským divadlem; kromě toho, že jde vesměs o výkony profesionální, všechny skupiny usilují o to, aby svým hercům něco dávaly. Skupina navíc musí alespoň někoho přijmout na plný (a plně placený) úvazek, aby vůbec mohla fungovat – IBP se dopracovala k počtu pěti plně placených zaměstnanců (což je kromě uměleckého šéfa také například osoba, která se stará o propagaci). NovaArts Project manželů Hopperových bude mít zprvu jednu a půl placené síly.
Překvapilo mě, že pokud už taková skupina funguje, fluktulace v ní je minimální, z IBP nikdo neodešel celé tři roky a okruh spolupracovníků se naopak rozšiřuje.
Kdy to praskne
K „českému“ modelu stálé skupiny IBP postupně dospívá a velmi vědomě o něj usiluje – divadlo v takovém podání není vyráběním jednorázového produktu pro zábavu, ale soustavnou tvorbou a vývojem. Alternativní scény se sice neodvažují zavést repertoárový provoz, vzhlížejí však k němu s úctou, ne-li s obdivem. Dobře si uvědomují, že inscenace, jež zůstává delší dobu na repertoáru, se může vyvíjet a vylepšovat. Velkou změnu v tomto smyslu připravuje IBP, která se rozhodla neoznamovat předem datum derniéry, a tím si uvolnit ruce pro případ, že divácký zájem o kus nebude klesat.
Po zhlédnutí několika komerčních produkcí (včetně nesnesitelných inscenací ve velkém školním divadle University of Houston) jsem nabyla dojmu, že americké divadlo je zcela mrtvé, zabředlé v popisném realismu a nesmyslně krotké dramaturgii. Pohled na alternativní scénu naštěstí vypadá poněkud jinak – skupiny usilují o oživení nedivadelních prostor (v opuštěném rodinném domě uváděná hra Aarona Landsmana What You´ve Done, koprodukce IBP a DiverseWorks), vědomě rezignují na kauzalitu, chronologii a „pravděpodobnost“ (důkazem budiž uvedení hry Dunaj u nás prakticky neznámé Marie Irene Fornesové, kterou na začátku své existence uvedla IBP a Amy Hopperová s ní absolvovala na „laboratorní“ scéně University of Houston). Nezávislé skupiny nezapírají evropské vlivy, často se obracejí k Brechtovi, případně jeho úpravám (Full Circle Charlese Mea je travestií Kavkazského křídového kruhu, situovanou do doby pádu berlínské zdi), pokouší se o moderní interpretaci antiky (první inscenací skupiny NovaArts bude Oidipus). Nebojí se Shakespeara a láká je i Čechov. Zároveň se sytí pokleslou americkou kulturou, vědomě odkazují ke kýči, využívají principy muzikálů. Jejich forma je svobodnější a otevřenější. Pracují a neskuhrají.
Sledovat divadlo v konzervativním, obchodním Houstonu představuje neuvěřitelné dobrodružství – tamější divadelní kultura evidentně stojí v bodě zlomu. „Starý“ přístup je čím dál tím zkostnatělejší a nesmyslnější, televizí zaklet do forem, jež jsou dávno pasé. Progresivní, hravý a experimentující přístup se ještě plně neprosadil a vzhledem ke svazujícím odborovým pravidlům je vlastně držen v šachu. Otázkou je, kdy v Houstonu vypukne divadelní revoluce.
Houston je největší město v americkém státě Texas a čtvrté největší ve Spojených státech amerických. Jeho historie se datuje od konce třicátých let devatenáctého století, kdy dva newyorští obchodíci s realitami John Kirby Allen a Augustus Chapman Allen konečně našli lokalitu, kde mohli zbudovat vládní a obchodní středisko. 27 m2 (6642 akrů) půdy koupili v srpnu 1836 a své město pojmenovali podle Sama Houstona, státníka, politika a vojáka, klíčové postavy v dějinách Texasu devatenáctého století. Ještě na začátku dvacátého století v Houstonu žilo pouze 45 tisíc obyvatel, k nárůstu populace došlo až po druhé světové válce. Významný mezník představovalo v roce 1961 otevření střediska NASA. Prosperitu městu v sedmdesátých letech přinesla i ropa. Od pádu jejích cen v letech osmdesátých se Houston spoléhá na zisky plynoucí z výzkumu vesmíru a biotechnologického průmyslu. Je to bohatá, prosperující industriální aglomerace.
Houston leží ve vlhkém subtropickém podnebí, zimní teploty se pohybují mezi 7 a 16 stupni Celsia. Populaci tvoří z necelých padesáti procent bílé obyvatelstvo, černochů zde žije asi 25 procent. Bezmála čtyřicet procent obyvatel Houstonu je hispánského (latinskoamerického) původu. Průměrná houstonská rodina má 3,39 člena. Průměrný věk ve městě je 31 let. Houston je kosmopolitní centrum, co do životních nákladů nejlevnější americká metropole – a jeho obyvatelstvo patří k nejobéznějším v celých Spojených státech.