Hra s rockovými konvencemi pro pokročilé
Mezi muzikanty je znám výraz „syndrom druhého alba“. Není to jen strašák, na druhých deskách skutečně pohořela slušná řádka zdánlivě talentovaných hudebníků. Manchesterský kvintet Elbow si tuto zkoušku dospělosti odsunul na další termín, neboť po „pouze“ nadprůměrném debutu Asleep in The Back (2001) skupina nadchla veřejnost spíše jeho následovníkem Cast of Thousands (2003). Moment očekávání tedy nastal až před albem třetím.
Geneze Leaders of the Free World (CD v Evropě vydáno na podzim 2005, do americké distribuce ovšem přichází až nyní v únoru) započala během turné k předchozí desce. Je to starý a účinný způsob skládání; kapela tráví čas na hotelových pokojích jamováním a sžívá se s materiálem jako celek. Výsledek pak bývá mnohem kompaktnější oproti modelu, kdy jednotliví členové nosí na zkoušky své „polotovary“.
Do rodné Anglie se vrátili se čtyřiceti nápady, zachycenými na přenosném nahrávacím studiu. Ty pak pilovali a třídili, až po roce práce skončili u jedenácti skladeb, které našly své místo na aktuálním albu. Elbow se pro tentokrát rozhodli, že si desku udělají sami. Najali si velkou místnost ve studiích Blueprint v Manchesteru, přinesli si nástroje, techniku, pingpongový stůl plus dalších pár rekvizit, připomínajících domácké prostředí, a započali svůj „homerecording“.
Při prvním poslechu Leaders of the Free World vytanou na mysli Pearl Jam v méně přímočarých polohách. Podobnost s vokálem Eddieho Veddera v úvodní písni Station Approach je skutečně nepřeslechnutelná. Album obsahuje převážně niterné texty s výjimkou jednoho výletu k politickému šťouchnutí loktem do žeber. V posledních letech se totiž mezi rockery rozmohla disciplína „Řekněte něco ošklivého o americkém prezidentovi“. Avšak málokdy se to podaří s takovou grácií jako Elbow v titulní skladbě tohoto alba: „…předání zbraně z rukou otce nezodpovědnému synovi…“
Výrazným frontmanem Elbow je zpěvák a textař Guy Garver. Zbytek kapely je často upozaděn, a tak aktuální deska v některých chvílích dokonce působí jako Garverův sólový písničkářský projekt. Z omylu je však posluchač téměř pravidelně vyváděn při refrénech. V nich se dojem „kapely“ vytvoří prolnutím vokalisty a spoluhráčů díky užití sborů a méně konvenčních aranží. Něco jako instrumentální rocková sóla je však u Elbow zapovězeno. Jejich sdělnost je přeci neekonomická; při značném množství not je vypovídací hodnota nízká. Nahrazena jsou stručnými výpady do drobných a výstižných vyhrávek, které nenarušují celek.
Punc dynamiky je nahrávce dodán prazvláštně a není zcela zřejmé, zda vědomě. V okamžicích, kdy text sklouzává k poprockovému klišé, pojí se k němu rovněž poněkud banální popěvek. Naopak abstraktnější literární obrazy jsou podpořeny svěžími melodiemi. Tyto dvě roviny se často střídají i v rámci jediné písně. Například čtvrtá, The Stops, obsahuje nenápaditě zazpívaný verš „malý kvítku, za těma očima je nejzářivější duše“ a vedle toho stojí mrazící postupy při „neodčiním den a nezametu ho pod koberec“ nebo „budu tě postrádat tak, jako tobě chybí moře“.
Jindy si zase neobvyklým způsobem hrají s žánry. Nezajímá je jejich křížení, v tomto směru již bylo řečeno mnoho, ale takový posun zaběhnutých postupů do jiných kontextů, to je výzva. Třeba Picky Bugger by podle všeho mělo být blues, ovšem nebýt detailu, že zcela postrádá vřelost. Tím se kapela současně osobitě vyjádří a zároveň potvrdí modifikovaný styl.
Ostatně prostor (i hudební) existuje jen proto, aby nevznikalo „nic“, když se něco pohne.
Autor je publicista.