Tony Blair nikdy nezařadil kulturu mezi hlavní body labouristické volební agendy, přesto je éra jeho vládnutí obecně považována za nejšťastnější období moderní britské kultury vůbec. Shoda ale nepanuje v tom, zda je to zásluha empatické Blairovy politiky, nebo zda měl prostě štěstí a přišel v pravou chvíli.
Blairovi kritici tvrdí, že i v oblasti kulturní politiky, podobně jako v ekonomice, sbíral premiér plody předchozí vlády Johna Majora. Jak už to bývá, v době hospodářského boomu, na nějž bylo založeno už za Margaret Thatcherové, se lidé o kulturu zajímají obecně více než v době stagnace. Alan Riding v článku pro International Herald Tribune s příznačným titulkem Zapomínaje na kulturu, Blair oživil umění v Británii (Oblivous to culture, Blair revived the arts in Britain, 22. 6. 2007) navíc tvrdí, že labouristické vládě hodně pomohl předchozí krok toryů, kteří rozhodli o tom, že velká část peněz z Národní loterie poputuje na rekonstrukci kulturních stánků. Díky tomuto kroku se Britské muzeum, Královská opera, Národní galerie nebo galerie Tate Britain proměnily v moderní kulturní domy, které už svým příjemným architektonickým řešením přitahují návštěvníky. Z loterijních peněz vyrostla i dnes proslulá galerie moderního umění Tate Modern, vybudovaná ze staré elektrárny na břehu Temže.
Ovšem nebýt rozhodnutí Blairovy vlády, která zrušila vstupné ve všech veřejných muzeích a galeriích, těžko by se zvýšila návštěvnost o padesát procent a Britové by se nestali nejčastějšími návštěvníky muzeí a galerií ze všech Evropanů. Nutno ovšem dodat, že i Blairův kabinet začal v rámci snahy o úspory uvažovat o tom, že volné vstupné zruší.
Klíčem k úspěchu kulturní politiky byly i v Británii finanční investice. Ale o peníze se muselo tvrdě bojovat. Blairova vláda nerozdávala osvíceně, rychle a jen tak. Ministr financí Gordon Brown první dva roky zmrazil všechny výdaje, aby udržel na uzdě rozpočtový deficit. Liber přímo na kulturu se kromě zmiňované loterie dostalo až později. A vždy to byl výsledek tuhého boje umělecké a kulturní lobby, která se o zvýšení objemu veřejných peněz mířících na umění a kulturní rozvoj zasazovala všemi možnými cestami. Mezi jejími argumenty nikdy nechyběl ekonomický výpočet, který přesvědčivě ukazoval, že se každá libra investovaná do kultury vrátí třikrát až čtyřikrát. Nikdy nechybělo vysvětlení, že kulturní sféra je vynikající příležitost pro budování nových pracovních míst a zbraň pro boj s nezaměstnaností. Arts Council of England (Umělecká rada), instituce, která spravuje a rozděluje státní peníze, také vždy zdůrazňovala, že umění je důležité vývozní zboží, které dnes ročně přináší Británii přes jedenáct miliard liber (téměř pět set miliard korun).
I před posledními volbami, které Blair vyhrál, upozorňovali lidé z kulturní a umělecké branže, že politickým stranám v programech zcela chybí kulturní politika. A tak sepsali vlastní program, kterému zajistili i příslušnou publicitu. Britská BBC odvysílala dokonce speciální diskusi na toto téma, kde se pod veřejným tlakem politici zaříkávali, že na kulturu rozhodně nezapomenou. Každoroční tahanice o peníze tak nakonec i díky tomu dopadly pro Uměleckou radu velmi dobře. Její rozpočet se během deseti let zdvojnásobil a dosáhl ročně 400 milionů liber (zhruba 16 miliard korun), největší část pořád tvoří peníze z Národní loterie. Za posledních dvanáct let tak získaly divadelní projekty 568 milionů liber, hudba a vizuální umění po půl miliardě, taneční umění 208 milionů, na podporu literatury odešlo 28 milionů liber (jedna miliarda korun). Granty, které rada uděluje, nejdou zdaleka jen na velké instituce a regionální muzea, ale jsou využívány i pro práci s dětmi nebo na umělecké aktivity ve veřejném prostoru.
Britskému umění a kultuře v posledních letech ale zdaleka nepomohla jenom Blairova vláda. Důležitou roli sehrála také tradice mecenášství, a nejen toho velkého, které je nejvíce vidět, v době konjunktury zvlášť. Britové dokáží využít i drobné dary, které si mohou odepsat z daní. Právě tomuto chování vláda vyšla vstříc a ulehčila s tím spojenou administrativu. V každém malém místním muzeu samozřejmě dostanete formulář, který i s přiznáním daru a konkrétní částky putuje na daňový úřad.
Ani Blair se ale nevyhnul slabším „kulturním“ chvilkám a zanechal za sebou několik pochybných stop. Tou nejviditelnější a nejdiskutovanější je budova Milennium Dome v Greenwichi. Původní uměřený projekt konzervativní vlády, která chtěla novou výstavní a koncertní síní oslavit příchod nového tisíciletí, byl na Blairův popud rozšířen do megalomanských rozměrů. Projekt spolkl neuvěřitelné tři čtvrtiny miliardy liber (přes třicet miliard korun, tedy rozpočet asi pět pražských Sazka arén). Dome byl ale šest let zavřený, protože nikdo nebyl schopen najít pro něj vhodné využití. Aréna byla nakonec vzkříšena (dnes nese název O2), ale plánovaná návštěvnost 12 milionů návštěvníků ročně se nenaplnila. Dnes sem za rok doputuje sotva polovina očekávaného počtu.
Velký pomník moderní architektury ve stylu Mitterandových pyramid v Louvru, po němž Tony Blair toužil, ale už Londýnu navždy zůstane. A je to opravdu fascinující pohled. Zůstanou však i vzpomínky na jeden z nejhorších případů plýtvání s veřejnými prostředky v Británii.
Autor je redaktor Hospodářských novin.