Ve státech Evropské unie se v současné době diskutuje o tom, kdo zaplatí náklady spojené s čerstvě přijatou směrnicí o povinném uchovávání dat o telekomunikaci osob (tzv. data retention). U nás už máme jasno. Spor se v současné době vede jen o to, kolik přesně zaplatí daňoví poplatníci svým mobilním operátorům a poskytovatelům internetových služeb za to, že prodávají údaje o jejich soukromí bezpečnostním složkám. Budou to určitě velké peníze.
Když 14. prosince loňského roku odhlasoval Evropský parlament kontroverzní směrnici o povinném uchovávání dat o telekomunikaci a elektronické komunikaci obyvatel Evropské unie, musely si organizace na ochranu práv občanů, spotřebitelské organizace i některé organizace novinářů přiznat velkou prohru. Několikaletá kampaň a snahy o lobbování v evropských institucích i u národních vlád přinesly výsledek, který je, jak někteří aktivisté tvrdí, ten nejhorší možný.
Hlavně rychle
Přijetí směrnice umožnila dohoda mezi dvěma největšími stranami v parlamentu (socialisty z PSE a konzervativci z PPE) a Radou ministrů vedenou Velkou Británií. Po ostré diskusi a mnoha zvratech v politických stranách většina europoslanců hlasovala pro. Samo projednávání směrnice se vyznačovalo zcela mimořádnými postupy a také rychlostí. Nápady na přijetí podobné normy se sice objevily už před několika lety, ale samotný návrh směrnice předložila Evropská komise necelé tři měsíce před jejím přijetím parlamentem. Normálně přitom v Unii trvá legislativní proces celé roky. Především bombové útoky v Londýně a britské předsednictví Rady však znamenalo ohromný tlak, který vyústil v přijetí normy s nejkratší dobou projednávání v celé historii EU.
Přijetí směrnice v celoevropském měřítku znamená, že národní státy musí do 18 měsíců zavést příslušnou domácí legislativu, která by vyžadovala povinné uchovávání údajů o telefonní komunikaci (včetně SMS zpráv), internetovém připojení (včetně e-mailových adres) a lokalizačních údajů o mobilních telefonech. K údajům archivovaným jednotlivými operátory mají mít přístup bezpečnostní složky, přičemž nebyla v rámci EU stanovena žádná omezení, co se týče závažnosti trestných činů, při jejichž vyšetřování lze do databáze s daty o komunikaci vstoupit (původně byla naléhavost přijetí směrnice odůvodňována bojem proti terorismu). Evidovány a předávány mají být i údaje o pokusech o spojení či nepřijatých hovorech.
Nutný kompromis
V mnoha bodech, které byly dosud předmětem sporu mezi zástupci jednotlivých států a například telekomunikačními společnostmi, bylo dosaženo jistých kompromisů. Tak kupříkladu nebyla stanovena jednotná doba uchovávání údajů o komunikaci. Tu si mají jednotlivé národní státy upravit podle sebe. Počítá se s tím, že by se pohybovala od šesti do 24 měsíců, ale kupříkladu Polsko zamýšlí zavést až 15leté uchovávání údajů. Otevřená pro právní úpravu jednotlivých států zůstala i související otázka, zda budou státní orgány hradit teleoperátorům a internetovým providerům náklady nezbytných investic do technického zařízení. Ke kompromisu také došlo v otázce povinného uchovávání údajů o internetovém provozu. Zde byl opět především z finančních důvodů omezen rozsah povinně archivovaných údajů jen na komunikaci z e-mailových adres, které operátoři sami poskytují, a na takzvané služby VoIP, což je služba přenosu hlasu po internetu, vycházející z možností IP protokolu. Uchovávání se však nemá vztahovat na freemailové služby či určité způsoby telefonování po internetu.
To znamená pro řadu vlád významné snížení úhrad operátorům. Například finský ministr vnitra se v prosinci nechal slyšet, že nová směrnice přijde stát ročně na 10 až 40 milionů eur. Původní návrh směrnice by přitom mohl údajně pro pětimilionové Finsko znamenat náklady ve výši 5,5 miliard eur.
Teroristé se smějí
Spolu s omezováním oblastí, na něž se má povinné uchovávání dat vztahovat, a rozšiřujícími se technologickými možnostmi však zásadně klesá pravděpodobnost, že bude schválená norma moci efektivně sloužit původně deklarovanému účelu. Tedy boji proti terorismu. Jak upozornila ještě při projednávání směrnice v Evropském parlamentu polská organizace Internet Society Poland (ISOC Polska), existuje již dnes řada více či méně technicky náročných postupů, které mohou využívat ti, kdo se chtějí vyhnout kontrole své komunikace. Jedním z nich je například využívání technologie WiFi, která je na mnoha místech již v současnosti zdarma k dispozici. Obdobně při využívání VoIP technologie za použití určitých postupů volat anonymně přes internet prostřednictvím operátorů v USA. Jen s mírnou nadsázkou tedy lze říci, že plošné uchovávání elektronické komunikace občanů a její kontrola se budou ve skutečnosti týkat jen těch, kteří se neobtěžují před operátory a bezpečnostními složkami něco skrývat.
Problémy jim ovšem přinese i přesto, nebo právě proto, že se nyní stávají „jen nevinnými podezřelými“. Jde samozřejmě o možné zneužití rozsáhlých databází ze strany bezpečnostních složek i organizovaného zločinu, kterému se mohou takto získaná data o pohybu či zvyklostech jednotlivých uživatelů elektronické komunikace hodit. A pak samozřejmě i to, že nákladné uchovávání obrovských objemů dat bude muset někdo zaplatit.
Jsme napřed
Zatímco se některé evropské státy budou potýkat s povinným zavedením nové směrnice, české úřady i poslanci si mohou mnout ruce. Byli totiž mimořádně pilní. Již v polovině loňského roku přijali zákon o elektronických komunikacích, který předvídal rysy evropské směrnice. Zákon mimo jiné stanoví, že „právnická nebo fyzická osoba zajišťující veřejnou komunikační síť nebo poskytující veřejně dostupnou službu elektronických komunikací je povinna uchovávat provozní a lokalizační údaje a tyto údaje je na požádání povinna poskytnout orgánům oprávněným k jejich vyžádání podle zvláštního právního předpisu“. Stanoví také „rozsah provozních a lokalizačních údajů, dobu jejich uchovávání, která nesmí být delší než 12 měsíců“. Před nedávnem přijaté vyhlášky Českého telekomunikačního úřadu (ČTÚ) pak upřesňují rozsah a délku povinného uchovávání různých druhů takto získaných dat (3 až 6 měsíců). Teď postačí jen termíny trochu prodloužit. České právní normy se také už vypořádaly s problémem, u kterého těžko hledají řešení mnohde v zahraničí. Jde o ty peníze.
Mobilní operátoři a další poskytovatelé elektronických komunikací dostanou od českého státu zaplaceno nejen za poskytování služeb (tedy předávání uchovávaných údajů bezpečnostním složkám), ale i za nezbytné investice, které budou kvůli tomu muset vynaložit. Tak stanoví zákon a jeho vyhlášky.
Jenže je to drahé. A platby se proto zpožďují. Již na začátku prosince minulého roku, necelého půl roku po zavedení povinných plateb za odposlechy a předávání údajů o elektronické komunikaci, dlužila policie operátorům podle informací televize Nova 300 milionů korun. Bezpečnostní informační služba (BIS) pak podle informací listu Právo za stejné období nezaplatila za odposlechy osmnáct milionů. Ministerstvo vnitra odklady plateb hájilo tím, že čekalo na to, až vstoupí v platnost vyhláška, která ceny za jednotlivé úkony stanovuje. Ta už platí. Peníze operátorům ale stále netečou.
„Faktury jsme museli připravit během několika dní, ale dosud nám nic nepřišlo,“ stěžuje si Jakub Hrabovský, tiskový mluvčí společnosti Vodafone. „Faktury jsme sice dostali, ale platby policie opravdu neprovedla. Probíhají totiž jednání,“ vysvětluje Pavel Hanták z tiskového oddělení Policejního prezidia ČR. O čem se jedná, když už jsou poplatky za jednotlivé služby stanoveny, ani termín ukončení rozhovorů nechce přitom oznámit. „Jednání o vyhlášce dosud probíhají, nelíbí se ani nám, ani mobilním operátorům,“ rozvádí tiskový mluvčí BIS Jan Šubert. „Nejde jen o platby za jednotlivé služby, ale i o uhrazení nutných investic operátorů.“ Přesné částky, o nichž se jedná, nechtějí zástupci bezpečnostních složek sdělit. „U investic půjde řádově o miliony v průběhu několika let, u plateb za služby to u BIS nebudou stamiliony ročně a bude to rozložené na splátky“ – to je maximum, jež je Šubert ochotný sdělit. Zároveň ubezpečuje, že tajné služby mohou i nadále žádat operátory o informace o elektronické komunikaci občanů jen se souhlasem soudu a nechystají plošné monitorování veškeré elektronické komunikace. Již však nedodává, že to tajná služba ani dělat nemusí. Veškeré údaje o elektronické komunikaci přece musí podle nového zákona uchovávat mobilní a internetoví operátoři sami.
Ani operátoři nejsou ohledně úhrad za nahlížení státu do soukromí svých zákazníků sdílnější. Podle T-Mobilu „neexistuje jednoznačná shoda“ především v oblasti investičních nákladů mezi operátorem a státními orgány, a proto“nelze v tuto chvíli uvést přesnou částku. Předpokládáme nicméně, že za rok 2005 se bude fakturace pohybovat v řádu jednotek milionů Kč, a to jak v případě provozních, tak i investičních nákladů.“ Podle společnosti však již bylo mezi operátorem a státními orgány dosaženo dílčích dohod..
Za „striktně neveřejnou“ označil informaci o výšce pohledávek Jakub Hrabovský z Vodafonu a dodal, že jednání budou zřejmě uzavřena na konci března. Na odpověď „Informace o jednáních tohoto druhu nezveřejňujeme“ se po urgenci zmohl Pavel Kaidl z Eurotelu. Takže nám nezbývá než si vzít do ruky ceník odposlechů, otištěný na této straně, a začít počítat. Ale nedopočítáme se. Počty odposlechů jsou přece tajné a počty žádostí o údaje o elektronické komunikaci také nikdo nechce zveřejnit. Do byznysu, v němž se obchoduje se soukromím občanů, nesmí nikdo vidět.