O podílu žen na té či oné z kardinálních společenských změn byla již napsána řada knih a studií. Nikoho ovšem nenapadne podobně vyzvednout úlohu mužů, neboť jejich aktivní účast v odporu, v boji za různé ideály, je pokládána za přirozenou doménu silného pohlaví. Teprve když se mezi hrdinné muže zamíchá žena, je to hodné zaznamenání. Být feministkou, pohrdal bych takovou blahosklonností.
Doba, kdy vladaři s houfy svých poddaných odcházeli do války, zatímco ženy čekaly, zda a s jakou se jim synové a muži vrátí, vzala za své už počátkem novověku. Bitva na Bílé hoře byla mužskou záležitostí, avšak následných třicet let válčení a drancování, které snížilo počet středoevropského obyvatelstva téměř na polovinu, zdaleka nevedlo jen k úbytku mužů. Čím se bitvy stávaly krvavější a válečný stroj mobilnější, tím víc na ně doplácely také ženy, děti a starci. Jejich odboj proti poměrům, které se proti lidem spikly, měl povahu rezistence vůči smrti hladem a zimou.
Nešlo však o „pouhé“ přežívání. Delacroixova Svoboda, která vede lid na barikády, je víc než jen svévolným erotickým symbolem revoluce. Stále častěji a výrazněji se do riskantních společenských přeměn zapojují ženy. V českém dějepisectví jsou zabydleni „muži 28. října“, nikoli ženy, které jim stály po boku. K zásluhám Prezidenta osvoboditele jen zřídka bylo připomínáno válečné strádání jeho manželky. Pamětníci první světové války dnes už prakticky nežijí, ale z rodinných kronik lze tehdejší čtyřletou obětavost žen přinejmenším vytušit. Hrdinství, které je přehlíženo, protože nebylo demonstrováno u Verdunu nebo na haličských pláních, a tak se jeví jen jako přízemně civilní. Na veřejně vylepovaných vyhláškách stejně jako na archivních seznamech lidí o čtvrt století později popravených a umučených sice převládají jména mužů, avšak odvahu, často až fanatické odhodlání žen přispět k porážce násilí již nebylo možné přehlédnout. Přesto je symbolem odporu vždy jen ozbrojený muž.
Nejde o historický přehled, o hořekování nad nevděčnými dějinami a historickou pamětí. Vzpomínkou a tématem k zamyšlení jsou ženy v disentu (pokud máte rádi to cizí, k nám až v polovině osmdesátých let implantované slovo). Příběhy, o nichž se na těchto stránkách zmiňuje několik poměrně známých žen, mohly by vyprávět desítky, možná stovky dalších. Pouhé stovky? Nemějme iluze o rozsáhlosti odporu proti totalitě. Také u nás počet partyzánů roste úměrně se vzdáleností od konce války, takže k disentu se dnes hlásí mnozí.
Kdosi před časem odhadl, že kdyby se shromáždila takzvaná samizdatová produkce, obsahující krátké texty, články stejně jako úctyhodné svazky celých edicí, svým objemem by předčila roční produkci středně velké tiskárny. Pozoruhodné je na ní primitivní, neobyčejně pracný způsob jejího pořizování: na psacím stroji, s použitím průklepového papíru a karbonových fólií, dnes už prakticky neznámá a šťastně zapomenutá technika. Jako katedrály, stavěné kámen po kameni, vytvářely tuto produkci převážně ženy, často dvaceti-, častěji šedesátileté. Bylo by ovšem nepřesné a nespravedlivé přisoudit ženám jen tuto mravenčí, pilnou práci, jako by se právě k ní nejvíce hodily.
Byly na všech úsecích a na všech stupních odporu proti normalizačnímu režimu. Nic jim nebylo promíjeno. Stály před soudy jako obžalované a odsuzované, byly nejčastější kulisou procesů na chodbách a před soudními budovami. Hulvátská operativa StB se nerozpakovala přepadat a mlátit také ženy. (Většina někdejších bijců nebyla identifikována, natož odsouzena, jako by neznamenali riziko dalšího kriminálního násilí.) Ženy v disentu podobně jako ženy disidentů, působící anonymně, pomáhaly uskutečňovat základní poslání, které do svého úvodního, programového prohlášení vepsala Charta 77: Aby v Československu všichni občané pracovali a žili jako svobodní lidé.
Bylo by pošetilé třídit aktivní opozici vůči normalizačnímu režimu na její mužskou a ženskou část. Představit si lze ryze mužský vládní kabinet, Senát i Poslaneckou sněmovnu (současný obraz ostatně není takové představě nijak vzdálený), nikoli však společenství, které posléze udalo směr novému společenskému vývoji. A přece, tak jako „revoluce požírá své děti“, jako dělníci společenských přeměn nesklízejí jejich ovoce, právě ženy jako první ustoupily do pozadí. Za pár let po Listopadu není na české politické scéně snad ani jediná z těch, které po řadu let o nové společenské poměry statečně a obětavě usilovaly.
Ztratily se, nebo snad rezignovaly? Čas je samozřejmě neúprosný, avšak většina těchto žen je stále mezi námi. V místech, kam jen zřídka dohlédnou televizní kamery, dělají to, co dělaly dříve. Všímají si nejzranitelnějších, podávají pomocnou ruku těm, kdo potřebují zastání, učí mladé kráčet po cestách, které si kdysi samy zvolily. A bezděčně tak navozují úvahu, zda právě ženská část opozice, dnes nazývané disentem, nebyla tou nejopravdovější.
Autor je historik.