Je to Malajsie, Maroko, anebo kde to vlastně leží? Takové jsou nejčastější otázky celníků, když jezdím po střední Evropě se stážisty, jejichž pas má na titulní straně napsáno Union of Myanmar, v českém překladu Myanmarský svaz. I po vysvětlení, že jde o současný oficiální název Barmy, se někteří musejí podívat do atlasu. Na tuto zemi se prostě téměř zapomnělo.
Padesátimilionová země jihovýchodní Asie, ovládaná od roku 1962 represivní vojenskou juntou, není zrovna v centru mediální pozornosti. Když v roce 1988 barmská armáda rozstřílela masové prodemokratické demonstrace, chyběli v zemi zahraniční novináři a informace o tisících mrtvých a uvězněných se tak dostávaly navenek jen pomalu. Dnes zase málokdo ví, že právě probíhají největší protesty proti vojenské vládě od roku 1988. Demonstrací, které začaly v polovině srpna po náhlém zdražení benzínu a dalších pohonných hmot o sto a více procent, se denně na různých místech země účastní desítky až stovky Barmánců, dlouhodobě frustrovaných mizernými životními podmínkami. Vojenská junta již zatkla více než 150 opozičních aktivistů, včetně známých bývalých studentských vůdců z roku 1988. Zákrok podobný zatčení 75 disidentů režimem Fidela Castra v březnu 2003 však zdaleka nevyvolal takové pobouření.
Barma se příliš nevyskytuje ani na českém knižním trhu. V zahraničí vycházejí desítky publikací o orwellovských metodách vojenské junty, opozičním hnutí, etnických skupinách v pohraničí i o sociálních a humanitárních podmínkách (například výborné knihy švédského novináře Bertila Lintnera, žijícího v Thajsku), v češtině však lze sehnat jen několik knih ze sedmdesátých a osmdesátých let, které již informačně zastaraly a jsou postiženy socialistickou rétorikou. Patří mezi ně brožura Socialistická republika Barmský svaz Jana Bečky z roku 1971 či publikace Jihovýchodní Asie ve světové politice 1900–1975, kterou napsal Rudolf Mrázek v roce 1980. Základní informace o situaci v Barmě devadesátých let poskytla Čechům kniha esejů přední barmské disidentky Aun Schan Su Ťij Osvobození od strachu, vydaná v češtině v roce 1997, škodí jí však nepečlivý český překlad. Určitý vhled do koloniální historie Barmy pak poskytuje i prvotina Barmské dny George Orwella (česky 1998), který v zemi působil za britské okupace jako policejní inspektor.
Na publikaci Dějiny Barmy, kterou nedávno vydalo Nakladatelství Lidové noviny, je zřejmě nejpřínosnější poslední krátká kapitola o současném dění. Svazek známé edice Dějiny států je totiž jedinou knihou, která v češtině shrnuje aktuální vývoj v Barmě.
Tři represe s krátkou mezihrou
Autor Jan Bečka (1938) se v padesátých letech stal žákem barmského spisovatele a pedagoga Univerzity Karlovy Minn Latta. V letech 1958–60 studoval barmský jazyk, historii a literaturu na univerzitě v Rangúnu a jeho jméno dodnes dobře znají barmští spisovatelé starší generace. Po dokončení studia působil Bečka v Orientálním ústavu Akademie věd a v letech 1996–2000 se stal českým velvyslancem v Thajsku s pověřením i pro Kambodžu, Laos a Barmu.
V souladu s ostatními tituly edice pokrývá kniha nejstarší historii od raného osídlení a civilizace kmene Pjuů, který přišel na barmské území zhruba v 5. století před naším letopočtem a posléze splynul s později přicházejícími Barmánci v jednu etnickou skupinu, přes barmské říše Pugam, Taunngu a říši kounbhaunské dynastie až do novější historie.
Tam, kde Bečka popisuje rané a středověké období barmské historie, užívá poetický jazyk a nevyhýbá se popisům kulturních zvyklostí, sociálních podmínek a tradic. Čím dále však postupuje v čase, tím více se uchyluje ke zhuštěnému faktografickému textu, jen s občasnými vsuvkami vyprávěcího stylu, a omezuje se na popsání politického vývoje.
Ten by se od poloviny 19. století dal zjednodušeně rozdělit na tři etapy více či méně represivních vlád – nejdříve období britského kolonialismu, kdy se Barma stala součástí Britské Indie, poté krátké období japonské okupace za druhé světové války, a nakonec více než čtyřicetileté období vlády vojáků, které trvá dodnes. Jedinou mezihrou bylo krátké období parlamentní demokracie v letech 1948–62. Ani to se však nevyhnulo mnoha problémům represivních režimů.
Na několika místech čtenáře zarazí paralely mezi britským, japonským a současným barmským vojenským režimem. Přítomnost aktivní a brutální tajné policie, monopol vládnoucí skupiny na hospodářství, potlačování nespokojených etnických menšin – to vše prolíná celým 20. stoletím v Barmě. Autor však bohužel rezignuje na jakoukoli komparaci jednotlivých etap i na snahu o vysvětlení nahodilostí či naopak historických souvislostí a pouze chronologicky popisuje vývoj.
Na mrtvém bodě
V závěru knihy Bečka popisuje současný nesmiřitelný střet mezi vojenskou vládou a opozicí, tvořenou přední politickou stranou Národní ligou za demokracii v čele s Aun Schan Su Ťij, etnickými hnutími a nově také aktivní Skupinou studentů generace 88. Autor v této kapitole nejen shrnuje nejvýznamnější události do roku 2006, ale vrací se i k popisu ekonomické a sociální situace, především trefně zmiňuje vazby vojenské vlády na veškerou ekonomiku země, které tak ztěžují případný přechod k demokracii.
Kapitole o současné situaci se pak dá vytknout chybějící popis barmské komunity v Thajsku. Zasloužil by si samostatný prostor nejen proto, že počet barmských uprchlíků a ekonomických migrantů v Thajsku se odhaduje mezi jedním a dvěma miliony, ale především proto, že na thajsko-barmské hranici sídlí desítky barmských opozičních organizací a mají zde základny i největší etnické politické strany a guerillová hnutí. Právě jejich práce, spočívající v každodenním telefonickém a e-mailovém kontaktu s lidmi uvnitř a v nelegálním překračování hranice a vynášením informací, je nejdůležitějším prvkem pro získávání zpráv o skutečné situaci v Barmě.
Pro orientaci v současné barmské politice jsou cenným podkladem jako již tradičně v této edici dodatky, a to především seznam politických stran, hnutí a ozbrojených skupin. To ocení každý, kdo sleduje barmská exilová média a snaží se vyznat v množství pěti- a víceslovných názvů organizací a jejich zkratek. Pro mnohé názvy organizací navíc autor zavádí jejich český ekvivalent, velmi relevantní už proto, že tak při překladu do češtiny může sledovat nejen anglické názvy, ale i barmské originály. Stejně tak je důležité, že všechna jména uvádí v české transkripci, kterou v roce 1958 sestavil právě jeho barmský učitel Minn Latt.
Barmská spojka
Velmi cenné je také, že Bečka do knihy zařadil kapitolu o česko-barmských vztazích, která zmiňuje nejen obchodní a kulturní styky a studentské výměny za socialistického Československa, ale také současný český zájem o podporu barmské opozice. Ten rozdmýchal Václav Havel, když v roce 1991 nominoval na Nobelovu cenu míru přední barmskou disidentku Aun Schan Su Ťij, a podporou barmské opozice se nyní zabývají české nevládní organizace i čeští diplomaté.
Přestože je Jan Bečka založením spíše historik a zajímá se nejvíce o období poloviny 20. století, v Dějinách Barmy se snažil jít až do nejčerstvější současnosti a popsal události, které byly dosud souhrnně přístupné jen v angličtině a jiných světových jazycích. Vytknout se mu dá snad jen přílišná snaha o stručnost a „vědeckou opatrnost“. Bečka sám v Barmě několik let pobýval, celý život sledoval barmskou společnost, a tak se mohl pokusit o nastínění příčin a následků, zhodnocení událostí či etap a jejich srovnání v čase. Přestože kniha neobsahuje jeho názorový vklad na toto téma, je stále výbornou faktografií barmské historie i současnosti.
Autorka působí ve společnosti Člověk v tísni.
Jan Bečka: Dějiny Barmy. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2007, 432 stran.