Svět bez záruky

Výbor Saligia a jiné eseje představuje „první ucelenou prezentaci básníkovy esejistické tvorby“, zahrnující téměř celé období druhé poloviny dvacátého století. Saligia je středo­věký termín pro sedm hlavních hříchů či nectností, vzniklý složením počátečních písmen jejich latinských názvů: superbia (pýcha), avarita (lakomství), luxuria (smysl­nost), invidia (závist), gula (nestřídmost), ira (hněv), acedia (lenost, apatie). Název není zvolen náhodně a symbolicky vyjadřuje proměnu hodnot sekularizované společnosti: významy pojmů, které středověk považoval za hodny trestu a zavržení, se během století vyprázdnily, nebo se dokonce změnily ve svůj opak a jsou preferovány jako známky úspěšnosti. Přestože byl hřích vykázán kamsi na okraj společnosti, aby nenarušoval naši radostnou přítomnost, ze světa nevymizel – byl pouze vytlačen z viditelného horizontu mravního vědomí do temnot podvědomí. A odtud pak vystupuje jako démon, jako hybná síla umělecké tvorby a v podobě artefaktu se vrací do našeho života.

Tak se postupně vytváří nový obraz člověka, jakýsi schizoidní hybrid, cosi mezi supermanem, deroucím se na uvolněný boží trůn, a „galaktickou plesnivinou“, zredukovanou na „pohyb atomových částic a chemické procesy a podřízenou determinaci genů“. Vnější svět neskýtá žádnou záruku existence, rozdíly mezi tím, co je pravdivé nebo falešné, dobré či zlé, se stírají, neboť neexistuje žádná objektivní míra. V důsledku toho umění přesouvá pozornost z vnějšího světa na způsob, jakým je ve vědomí vnímán, a místo „obratného následování skutečnosti“ se stává „aktem ducha“.

Divoké století

Miłosz si klade otázku, jak by co nejvýstižněji charakterizoval „své“, tedy dvacáté století, co je jeho nejvlastnějším rysem, a dochází k závěru, že by se pro něj nejvíce hodil název „období eroze křesťanství“. V souvislosti s rozvojem vědy a techniky a s utvářením vědeckého světového názoru dochází k postupné sekularizaci života společnosti a ke stále většímu prohlubování disproporce mezi náboženskými představami a vědeckými pojmy. V táboře vědy se nakonec ocitnou i umění a literatura. To, že se disproporce mezi stále méně skutečným slovem a stále více němou skutečností zvětšuje, si uvědomují nejen básníci, ale i „správcové tohoto světa”, kteří „mění smysl slov podle toho, jak jim to vyhovuje“. Literatura se ve stále větší míře stává bezmocná a neschopná tváří v tvář tomu, co se projevuje jako skutečnost, jako by se jazyk vyvázal ze svých povinností a cílů a mluvil si sám za sebe.

Miłosz se staví kriticky nejen proti všem „modernismům a postmodernismům“, ale i proti přehnanému zveličování role spisovatele („v současné době vidím v povolání „spisovatele“ jakýsi zahanbující sebeklam…“, ...„ pokládám hřích superbie za nemoc z povolání“) a zastává názor, že nutnou podmínkou dobrého umění je jeho spojení se skutečností. Odmítá rovněž jakýkoli ateismus a mravní relativismus a netají se svým náboženským přesvědčením: „Jako básník vděčím za všechno letům meditace, již mohu označit za náboženskou, nebo dokonce za mystickou, a jež se příliš neliší od modlitby…“

Není-li Boha

Předností výboru Josefa Mlejnka je, že jsou jednotlivé eseje pečlivě vybrány a uspořádány tak, aby si čtenář udělal ucelenou představu jak o Miłoszově osobnosti, tak i o době, v níž žil. Už sám fakt, že Miłosz, ač Polák rodem, pochází z Litvy, navozuje řadu otázek týkajících se složitosti vztahů v onom multietnickém a multikulturním prostředí, jakým tato část předválečné Evropy byla. A možná právě život v těchto podmínkách vyzbrojuje básníka tolerancí a vnímavostí vůči jiným kulturám a schopností vstřebávat je a syntetizovat ve vyšší univerzální celek. Litva ho rovněž spojuje s jeho bratrancem Oskarem V. de Miłoszem, básníkem a vizionářem, který podstatně ovlivnil další směr uměleckého vývoje svého mladšího příbuzného a seznámil ho s díly řady významných osobností, například s dílem švédského náboženského myslitele Swedenborga. Další osobností, která na Miłosze silně působila, byl polský spisovatel Stanisław Vincenz, žijící v emigraci v alpské vesnici La Combe. Ovšem myslitelem, který ho nejvíce zaujal, byl F. M. Dostojevskij. Miłosz oceňuje především jeho precizní analýzu ruské společnosti druhé poloviny devatenáctého století a jeho schopnost odhadnout podobu a dosah blížící se katastrofy: „vše se odehraje v budoucím století“.

Dostojevskij je přesvědčen, že západní věda a technika vedou lidstvo do záhuby a že ateismus a socialismus šířící se ze Západu nutně uvrhnou Rusko do apokalypsy revoluce. Oporou a ochranou Ruska je podle něho carská moc, pravoslaví a prostý zbožný lid, zatímco prométheovské úsilí inteligence, která vidí v revoluci nejvyšší cíl, k jehož dosažení je možno použít jakékoli prostředky, povedou jen k rozpadu veškeré morálky a ke zkáze Ruska: „Není-li Boha, je vše dovoleno.“ Raskolnikov sní o velkém revolučním činu, který by dějiny ospravedlnily, a jeho
zločin má jen zástupný charakter. Román Běsi, v němž se Dostojevskému podařilo nejlépe vylíčit své vize, vyšel roku 1872 a vyvolal vlnu odporu mezi ruskou „pokrokovou“ inteligencí. Avšak již další generace této inteligence, která se účastnila revoluce v řadách „disciplinované strany profesionálních revolucionářů“, začíná v Běsech rozeznávat svůj portrét. O několik desítek let později pak Dostojevského „objevili“ levicoví intelektuálové na Západě. A tak se ideje, které ve druhé polovině devatenáctého století vtrhly do Ruska a způsobily tam rozvrat celé společnosti, vrátily opět tam, odkud vyšly, a způsobily rozvrat pouze v hlavách několika jedinců. Miłosz uvádí také případ jednoho svého studenta na univerzitě v Berkeley, jenž se mu svěřil, že četba Dostojevského změnila celý jeho život, neboť „je to stejné, jako by psal o dnešní Americe“. Za několik dnů ho pan profesor spatřil, jak před univerzitou rozdává letáčky komunistické strany USA.

Editor do výboru zařadil rovněž tři texty projevů, které Miłosz přednesl při různých příležitostech – na Světovém setkání básníků (1967), při předávání Nobelovy ceny (1980) a při udělení čestného doktorátu na Katolické univerzitě v Lublinu (1981). Přes veškeré negativní jevy, které lze naší přítomnosti přiřknout, vyznívá básníkova prognóza budoucnosti dosti optimisticky: „…kromě hrůz a různých nebezpečí bude naše doba hodnocena jako nevyhnutelná fáze porodních bolestí, které budou trvat, dokud lidstvo nedosáhne nového prahu vědomí“.

Autor je básník a překladatel.