Zatuchlý rybník a klišé

„Jeszcze Polska nie zginęła“ – tímto veršem začíná polská hymna a Karel Hvížďala jej citoval s tolika chybami, že o mnoho víc by se jich tam už ani nevešlo. S angličtinou nebo němčinou tak ledabyle nezacházíme, zatímco jazyk sice nikoliv světový, ale přece jazyk dosti velkého souseda přepisujeme od oka často. Jako polonofil jsem tím na onu úvahu zanevřel definitivně. Ostatně samotný bonmot srovnávající český nesmělý dotaz po vlastním domově s polským prohlášením, že Polsko nezhynulo, a naznačující dalekosáhlé závěry z tohoto srovnání vyplývající jsem tuším slyšel a četl příliš často, než abych nebyl vůči němu podezíravý...

Za podezíravé zkoumání stojí i další tvrzení autora, který nám chtěl přiblížit zásluhy Jiřího Gruši a Milana Kundery i za cenu značného zbanálnění. „Masový úspěch mívají velcí spisovatelé jen v nesvobodě, protože přinášejí autentický dotek se zapovězeným, který je vzrušující pro hodně lidí.“ Opravdu je to tak? Jak lze mít v nesvobodě masový úspěch, který předpokládá masové náklady knih? Nevím, jestli lze mluvit o úspěchu masovém, ale značného úspěchu dosáhli například Karel Čapek nebo Jaroslav Hašek za první republiky, Milan Kundera pak v aspoň nejsvobodnějším období vedoucí úlohy KSČ. V dalším, horším období jsme si ho přepisovali, ale masového úspěchu ty strojopisy dosáhnout nemohly, masového úspěchu nemohla dosáhnout ovšem ani vydání torontská. Karel Hvížďala přinejmenším směšuje masový úspěch s pikantností zakázaného.

Na Jiřího Grušu a Milana Kunderu se vztahují i slova o autorech, jimž stačí nahlodat „oficiálně povolenou či obecně přijatou interpretaci“, aby byli vykázáni ze země. Zde zas se myslím směšuje zásah konkrétních orgánů konkrétní diktatury s reakcí čtenářské obce. Dosud jsem si myslel, že oba jsou obecně váženi, u Karla Hvížďaly jsem se však dočetl, že pro svůj zahraniční úspěch a dvojjazyčnost tvorby jsou „vykázáni i ze své literatury nebo alespoň vyhnáni na její okraj“ a my se tváříme, „že k nám už skoro nepatří“. Další Hvížďalova slova jsou ještě překvapivější: „Opustili jazyk, opustili národ, zradili národní zájmy, říkáme...“. Kdo to říká? Karel Hvížďala píše efektně, a tak můj údiv působí snad jako údiv prosťáčka, ale sledujeme asi podobná česká média, obecná i speciální, já jsem si však nevšiml, že by byli tito velcí spisovatelé vykazováni z národa, ba že bychom jim (Hvížďalovo slovo) spílali. Zas se skoro stydím, jak prosté jsou mé námitky: těžko si představit vzhledem k charakteru jeho díla Jiřího Grušu jako spisovatele masového; Milan Kundera je jistě čtenářsky přístupnější, ale zase, jak známo, velká část jeho díla není běžně dostupná z rozhodnutí samotného spisovatele (na které má ovšem právo). Ale kdo a kde těmto obecně váženým, jak jsem se aspoň domníval, mužům spílá? Možná mi unikla nějaká hulvátská internetová diskuse? Nemělo by se to nějak doložit, všechna ta slova o vylučování z národa? Dokonce i přízemně, statistikami, citáty?

Podle Karla Hvížďaly se od Jiřího Gruši a od Milana Kundery „odvracíme jako od odrodilců“, neboť jsou „nepříjemně upřímní“. Že velká literatura bývá nepříjemně upřímná, není velký objev; tvrzení, že se od oněch spisovatelů odvracíme jako od odrodilců, za objev považuji. Není divu, že pisatel končí úvahu odstavcem o zatuchlosti „českého rybníku“. (Podobně jako s obrazným rybníkem pracují jiní autoři s českou kotlinou, ale na tu my na Moravě žijící Češi tak přecitlivělí nejsme, neboť se nás netýká.)

I obecně přijímaný názor o vítězství ikonické kultury nad alfabetickou stojí za podezíravé zkoumání: ne že by obrazová neměla navrch, ale kdy, jak dlouho, dokonce i v našich končinách, měla navrch ta druhá, podle všeho ušlechtilejší? Držme se však nevděčného národa. Chápu, že klišé, jaká převypravuje Karel Hvížďala, se rodila ze zhnusení nacionalismy, také nacionalismem českým. Nic to nemění na tom, že jsou podobně neplodná jako, snad natrvalo už slabé, představy například o holubičí povaze či výjimečném trpění českého národa.