Málokdo má v české muzice takové postavení jako Jaromír Nohavica. Písničkáři „z vychodniho cypu republiky“, jak si s oblibou říká, zobou posluchači takříkajíc z dlaně. Nyní svou pozici upevnil projektem Pražská pálená. Na svých internetových stránkách totiž autor nabízí zdarma ke stažení své živé album.
Nohavica patří k pilířům českého písničkářství. Už v osmdesátých letech kolovaly tajně nahrané magnetofonové pásky z jeho koncertů na vysokých školách a ilegalitou prodchnutých vystoupeních. Byly ceněny stejně jako ošuntělé a nečitelné samizdatové knížky. Folkař si dokázal svou naivní urputností, skladbami a říkankami, tak často reagujícími na aktuální témata, získat studenty a mladé lidi toužící po změně. Jeho rozporuplnou osobnost pak před veřejností tvarovalo mnoho momentů, ať už alkoholové intermezzo či v polovině devadesátých let vytažení spolupráce s StB.
V roce 1988 mu vyšla první regulérní deska Darmoděj. Skladby Možná že se mýlím, Spatřil jsem kometu nebo Přítel dodnes patří k vrcholům jeho repertoáru. Od té doby pomalu získával (nakolik proti své vůli?) pozici hudebního fenoménu. Zlomový okamžik přichází s albem Tři čuníci – stejnojmennou píseň zpívala všechna domácí rádia, televize i školáci se svačinou. Jarek Nohavica se rázem stal popovým umělcem. Sám později naznačil, že mu vadí, když si publikum tuto rozvernou píseň na koncertech vytrvale žádá; pak se ji ale naučil hrát potichu a skladba získala úplně jinou duši.
Deska Tři čuníci nicméně působila dojmem stavu vyvolaného omamnými látkami. Nohavica přímočaře proklamoval svou kýčovitě neoblomnou radost ze života a jen málokdo mu uvěřil; s odstupem času působí album jako porcelánový mezanin před náročným výstupem v kariéře. Právě od druhé poloviny devadesátých let totiž začal opět dělat hudbu postavenou na nejsurovějších platformách svého prožívání. Tak jej alespoň vnímali posluchači. Když vás k sentimentálnímu ohlédnutí za polozapomenutou kapitolou života nepřinutí ani Nohavica, tak kdo jiný tedy? Svým mnohoznačným projevem se na míle vzdálil českým písničkářům, v nenucenosti mu sekundoval jen introvert Karel Plíhal.
Rodilý Ostravák Nohavica s kytarou a archaickou heligonkou na sebe přijal roli legendy bez památníku. Asi by si to nerad připustil, ale stal se zpívajícím mluvčím Ostravska. V Čechách koncertoval jen sporadicky. Až do začátku letošního roku.
V hlavním městě
„Nohavica dobyl Prahu“, hlásily na konci ledna tučné titulky hudebních magazínů. Hudebník v lednu absolvoval spanilou jízdu hlavním městem. Koncertoval v několika sálech a reakce lačných Pražanů jej přiměly ke kroku, který nemá mezi interprety s takovou prodejností obdoby. Na své internetové stránky totiž umístil dvaadvacet živých skladeb z turné. Jako by vlastně navázal na osmdesátá léta, kdy mezi jeho posluchači kolovaly kopie magnetofonových pásek porušené přílišným přehráváním.
Většina písniček je nových (vznikaly kupříkladu na loňském turné po Spojených státech), ovšem stojí na známých melodiích. Úvodní Stanice Jiřího z Poděbrad je jednou z nich: Nohavica použil motiv, který v jeho tvorbě prakticky zlidověl. Ani textem nevybočuje z ohrané šablony, o lásce se dá zpívat stokrát jinak, ale p o sto prvé už se opakuje. Nejvděčnější tak zůstává poslední skladba Pane prezidente, která formou dopisu vypráví život. Na komorních koncertech si ji Nohavica schovává jako smutné rozloučení, stejné čestné místo má i na Pražské pálené.
Sílu internetu objevil Nohavica loni po CzechTeku, kdy se jeho skladba Už zase bijou děti díky nekritickému pohledu médií šířila po síti obrovskou rychlostí. Kdo měl v přehrávači Nohavicu, byl najednou nonkonformním hrdinou a skrytým technařem v obleku.
I když každou novou Nohavicovu nahrávku adoruje čtvrtina republiky, ani Pražské pálené se toho nedá moc vytknout. Způsob vzniku desky, tedy jakési osobní DIY, sice nedosahuje kvality studiových prací, ale jako zvukový „fast food“ lačným fanouškům jistě plně vyhoví. Nahrávka je spíš než živé album „pohlednicí“ z pražského turné, takže ji ocení především zúčastnění. A ti ostatní budou rádi, že doma mají nového Nohavicu. A o to jde především.
Autor je hudební publicista.